16 C 190/2025

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta Ph.D. sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 28 796,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 101 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 300 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 15 695,60 Kč, úroku v částce 1 647,55 Kč a dále úroku ve výši 18,36 % ročně jdoucího z částky 17 462,10 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 1 678,06 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucího z částky 17 462,10 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 13 101 Kč od 15. 12. 2022 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 28 796,60 Kč spolu s úrokem v částce 1 647,55 Kč a dále s úrokem ve výši 18,36 % ročně jdoucím z částky 17 462,10 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 1 678,06 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucím z částky 17 462,10 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná uzavřela dne , datum, se společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , na základě které tato společnost poskytla žalované úvěr ve výši 20 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, který se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit v 52 týdenních splátkách po 699 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 16 333 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 10 201 Kč, dále odměnu za zpracování zápůjčky v částce 1 500 Kč a částku 4 632 Kč za službu komfortního a flexibilní splácení. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 12. 6. 2022. Žalovaná však své závazky ze smlouvy nedodržela, když poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 26. 10. 2021. Žalobkyně se proto po žalované domáhá zaplacení této pohledávky, která jí byla společností , právnická osoba, postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , a to s účinností ke dni , datum, , kdy toto postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem. Žalovaná, ač před podáním žaloby byla ještě vyzvána, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradila.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní ze dne , datum, a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti , právnická osoba, žalované ze dne , datum, spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, kterým jí tato společnost oznamuje postoupení pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne 1. 6. 2023 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a společnost , právnická osoba, mezi sebou uzavřely smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých 52 týdenních splátkách po 699 Kč. Žalovaná dohodnuté splátky řádně nesplácela a na poskytnutý úvěr dosud uhradila částku 6 899 Kč. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla postoupena žalobkyni.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určily odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to s ohledem na ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany právní předchůdkyně žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona v tehdy účinném znění, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského spotřebitelském úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované uvedla, že žalovaná byla v době uzavření smlouvy zaměstnána na dohodu o provedení práce jako dělnice ve společnosti , právnická osoba, . a její měsíční příjem činil 67 337 Kč, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti, proto s ohledem na výši jejího příjmu a výši požadované zápůjčky (úvěru) dospěla k názoru, že schopnost žalované splácet tuto zápůjčku je dostatečná.

11. S tímto hodnocením žalobkyně se soud neztotožňuje. Předně žalobkyně ani netvrdila, jaké jsou výdaje žalované, žalobkyně tedy v tomto směru vůbec neunesla břemeno tvrzení. Ani na základě kusých a nepřehledných informací, které jsou obsaženy v tzv. „kartě zákazníka“, však není možno si vytvořit ucelený obraz o poměrech žalované. Z karty zákazníka se předně podává, že příjem žalované ve skutečnosti nečinil částku 67 337 Kč, jak žalobkyně tvrdí, ale pouze částku 17 337 Kč. Co do rozdílu mezi těmito částkami, to je z částky 50 000 Kč se jednalo o další čisté příjmy domácnosti, tedy o příjmy ostatních členů domácnosti. Jakou mají tito ostatní členové spojitost s uzavřenou smlouvou o úvěru a proč tento údaj byl zjišťován soudu při sebelepší vůli není jasné. Bude to totiž předně žadatel o úvěr, který má povinnost tento úvěr splácet. Příjmy dalších osob, byť sdílejí se žadatelem společnou domácnost, tak nehrají vůbec žádnou roli (ony úvěr splácet nebudou). Tyto příjmy lze maximálně zohlednit tak, o kolik se v důsledku dělby nákladů na chod domácnosti mezi její jednotlivé členy snižují výdaje samotného žadatele o úvěr. To by bylo ale v prvé řadě potřeba zjistit. I pokud by však soud připustil, že do příjmů žadatele lze čistě teoreticky započítat příjmy celé domácnosti, pak by samozřejmě ale bylo nutno zjišťovat i výdaje všech jednotlivých členů domácnosti - zcela jednoduše proto, že mají-li se posuzovat příjmy a výdaje samotného žadatele o úvěr, pak logicky zcela naprosto to samé bude muset platit o jakékoliv jiné osobě, která má na splacení úvěru tedy přispívat, tedy zda-li to je či není v jejích schopnostech. Jestliže by totiž příjmy po odečtení výdajů samotného žadatele nepostačovaly k pokrytí pravidelné splátky úvěru a zjistilo by se, že ze splátky například 3 000 Kč měsíčně je schopen sám žadatel splácet pouze částku 1 500 Kč měsíčně, pak na dalšího člena domácnosti by zůstávala k úhradě částka 1 500 Kč. Tuto však další člen domácnosti bude schopen hradit jedině tehdy, jestliže opětovně jeho příjmy po odečtení jeho výdajů budou dostatečně vysoké na to, aby mu tato částka zůstávala. Je to tedy naprosto stejná situace jako u samotného žadatele o úvěr a soud je poněkud zaskočen touto rozmáhající se praxí, kdy jsou všeobecně poskytovateli úvěru bez jakéhokoliv dalšího zjištění zahrnovány do příjmů příjmy všech členů domácnosti. Bez zkoumání poměrů těchto členů domácnosti stejně jako u žadatele to však nedává vůbec žádný smysl, protože odpověď na základní otázku, zdali tedy v souhrnu budou všechny tyto osoby úvěr splácet, to nedává. Nadto tyto ostatní příjmy nejsou nikterak doloženy, není zřejmý jejich zdroj. Stejně tak se v zákaznické kartě uvádí, že „odhadované měsíční výdaje žadatele“ činí částku 3 000 Kč, opětovně ani zde není zřejmé, o jaké výdaje se jedná, proč jen „odhad“ a z čeho alespoň rámcově vychází a proč jsou takto nebývale nízké (těžko předpokládat, že částka 3 000 Kč bude dostačující byť jen pro nákup základních potravin a nezbytného ošacení a pokrytí nákladů na dojíždění do zaměstnání, když místo výkonu práce podle sídla společnosti u níž je žalovaná zaměstnána, resp. jejího výrobního závodu, není shodná s místem jejího bydliště).

12. Podle citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Přitom posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení nelze ovšem chápat tak, že posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr se omezuje jen na mechanický sběr dat o žadateli o úvěr, ale spočívá zejména a především ve vlastním úvahovém vyhodnocení situace žadatele o úvěr. Tzn. na vytvoření si úsudku, zdali žadatel bude skutečně schopen úvěr vrátit - bez toho nemá sběr informací o žadateli vůbec žádný smysl, což ostatně plyne z textu zákona, že poskytovatel úvěru v plné řadě „posuzuje“. Tuto základní ideu však právní předchůdkyně žalobkyně ani v nejmenším nenaplnila. Právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně zjistila výdajovou stránku žalované a vyhodnocení její situace bylo proto nesprávné, respektive nedostatečně podloženo, když právní předchůdkyně žalobkyně nevycházela z nezbytných a dostatečných informací o žadatelce o úvěr.

13. Za té situace proto žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní (ostatně tato chyba našeho zákonodárce, které se dopustil při implementaci Směrnice do našeho vnitřního právního řádu byla s účinností od 29. 5. 2022 již odstraněna). Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli spotřebitelském úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již také jen odkázat.

14. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena poskytovatelem úvěru schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně (objektivně) splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je poslední dobou často argumentačně poukazováno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce ve sporu nemá vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. To také jednoznačně plyne z textu zákona. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek, ale je hlavně naprosto rozporný s textem samotného zákona, který nedává žádné, a to ani sebemenší výkladové pochybnosti.

15. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovanou jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastnicemi vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalované byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 20 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky ponížené o to, co žalovaná z titulu neplatně uzavřené smlouvy žalobkyni či její právní předchůdkyni již vrátila (6 899 Kč), a to z titulu bezdůvodného obohacení. Soud přitom uložil žalované předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaná bude schopna žalobkyni v budoucnu plnit (žalovaná zůstala v řízení zcela pasivní, ani soud proto není schopen posoudit její nynější situaci a stanovit splátky přiměřené jejím možnostem), kdy v dalším pak soud pro stručnost zcela odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž pod body 14. až 20. Nejvyšší soud provedl výklad daného ustanovení. Ocitne-li se přitom žalovaná v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout. Žalobkyně přitom v řízení prokázala převod této pohledávky ze společnosti , právnická osoba, na ni postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku, tedy že je v řízení aktivně legitimována.

16. S ohledem na výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak případně byly žalobkyní dále tvrzeny a prokazovány.

17. O náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované, která v řízení i s přihlédnutím k žalobkyní požadovanému příslušenství zaznamenala úspěch již převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu dosud žádné náklady, které by jí tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.