16 C 197/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: ; celé jméno žalobkyně , datum narození bytem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa ; zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o výživné manželky

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen přispívat žalobkyni na výživu manželky částku 8 000 Kč měsíčně, splatnou vždy k 1. dni měsíci předem k rukám žalobkyně, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 12 826 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou došlou soudu dne 6. 8. 2021 se žalobkyně v té době ještě jako manželka domáhala po žalovaném jako svému manželovi uložení povinnosti přispívat na její výživu částkou 8 000 Kč měsíčně, kterou považuje za přiměřenou jejím odůvodněným potřebám a možnostem a schopnostem žalovaného. Uvedla, že manželství účastníci uzavřeli dne [datum] před [anonymizována tři slova] v [obec] a z manželství se narodily tři děti. V současné době je žalobkyně ve starobním důchodu a dosud poskytuje péči postiženému synovi. Posledním společné bydliště manželů bylo na adrese [adresa]. Dále uvedla, že manželství účastníků zejména v posledních deseti letech procházelo krizí způsobenou manželovou agresivní povahou, přičemž velmi obsáhle a detailně v žalobě popsala zdravotní stav svůj a svého syna, způsob soužití účastníků v minulosti, jakož i příkoří činěná jí žalobcem, tělesné a duševní násilí páchané na ní a jejím synovi, pro něž nakonec se rozhodla i s postiženým synem opustit společnou domácnost do pronajatého bytu. Žalovaný přitom žalobkyni zadržuje její věci připravené k nastěhování do pronajatého bytu, vyměnil zámky na rodinném domě spadajícím do společného jmění manželů a tyto věci v něm uzamknul. Žalovaný odmítá jakkoliv se žalobkyní vypořádat společné jmění manželů, kdy žalobkyně již v květnu minulého roku podala u zdejšího soudu návrh na rozvod manželství účastníků. Podanou žalobou se pak domáhá uložení povinnosti žalovanému platit jí na výživné příspěvek měsíční částkou 8 000 Kč, poukazujíc na to, že žalovaný nyní sám užívá rodinný dům účastníků, kde měsíční náklady pro tři osoby za poplatky a služby činí: 3 500 Kč za elektřinu, 45 Kč za rozhlas, 135 Kč za televizi, 140 Kč za vývoz popelnic a poměrná část za měsíc za vývoz žumpy 1 000 Kč, přičemž roční přeplatek za elektřinu činil asi 6 000 Kč. Žalovaný má tak v současné době náklady na své bydlení jen z jedné třetiny, žalobkyni přitom výměnou zámků a jinými opatřeními jí zabránil dům užívat úplně. Žalovaný přitom pobírá starobní důchod ve výši 16 944 Kč měsíčně, jeho zdravotní stav je dobrý. Měsíční nájemné u žalobkyní pronajatého bytu pak činí 12 500 Kč, včetně parkovacího místa, dále 3 000 Kč za poplatky a služby, přitom žalobkyně pobírá starobní důchod ve výši 12 215 Kč měsíčně, její postižený syn pobírá invalidní důchod III. stupně, kdy v současné době jeho invalidní důchod činí 7 841 Kč měsíčně, na domácnost syn přispívá žalobkyni částkou 3 000 Kč měsíčně. Synovi je dále vyplácen příspěvek na péči a mobilitu v částce 12 800 Kč měsíčně, přičemž tento státní příspěvek na péči musí být využíván na zajištění pomoci osobě, které byl příspěvek přiznán. Péči o postiženého syna přitom zajišťuje sama. Žalobkyně se pak podanou žalobou domáhá vůči žalovanému výživného manželky s odůvodněním, že žalovaný má reálně vyšší důchod, nemá žádné jiné závazky, nemá žádné zdravotní omezení a je schopen si přivydělat, má zanedbatelné náklady na domácnost, neoprávněně užívá celý dům, respektive znemožňuje jeho užívání žalované, neplatí žádný nájem a rovněž neumožňuje žalobkyni dispozici společnými peněžními prostředky na bankovních účtech. Naproti tomu žalobkyně v tuto chvíli není schopna ze starobního důchodu a příspěvku syna, na domácnost a státní sociální podpory pokrýt své náklady na bydlení, natožpak její vlastní potřeby. Poukázala přitom na ustanovení § 697 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který zajišťuje oběma zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Žalobkyně má proto za to, že žalovaný je povinen jí přispívat na její výživu s tím, že žalovaný tuto svou zákonnou vyživovací povinnost vůči žalobkyni dobrovolně neplní, ač ho o to žalobkyně opakovaně žádala ode dne 4. 5. 2021.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Uvedl k tomu, že jeho jediným příjmem (v rozhodném období) je starobní důchod ve výši 16 690 Kč měsíčně, z něhož platí své výdaje, tj. inkaso ve výši 3 700 - 3 800 Kč měsíčně, dále náklady na vývoz žumpy ve výši 2 000 Kč, i když ta po odstěhování žalobkyně se vyváží méně často, kdy dřív se vyvážela jednou za 6 týdnů, nyní se vyváží jednou za 2 měsíce. Dále platí za svoz popelnic, a to 70 Kč za jednu popelnici, 2× do měsíce. Někdy ale má 2, nebo dokonce 3 popelnice. V rodinném domě bydlí nyní sám. Dále má nahodilé výdaje, nepravidelné, například na opravu tepelného čerpadla, na opravu svodu od toalety, a to zhruba 500 Kč. Dále má náklad 300 - 400 Kč za benzín do motorové sekačky, kterou udržuje zahradu. Žalobkyně v užívání jejich společného majetku nikterak nebrání, z domu se odstěhovala zcela dobrovolně. Navrhl proto podanou žalobu zamítnout.

3. Soudu je přitom z jeho úřední činnosti známo, že manželství obou účastníků, uzavřené dne [datum] v [obec], bylo rozvedeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 11. 10. 2021. Soud proto rozhodoval o uplatněném nároku pouze za období od 6. 8. 2021, tj. ode dne, kdy soudu došla žaloba v této věci, do dne 10. 10. 2021 jako dni předcházejícímu dni, v němž manželství obou účastníků pravomocně zaniklo.

4. Již na základě tvrzení samotných účastníků, potvrzovaných jejich účastnickými výpověďmi a též soudem vyžádané zprávy Úřadu práce České republiky ze dne 23. května 2022 o výši přiznaného příspěvku na péči [jméno] [příjmení], narozenému dne [datum], soud učinil závěr o nedůvodnosti podané žaloby.

5. Podle § 697 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů.

6. Žalobkyně již v rámci své žalobní argumentace tvrdila, že pobírá starobní důchod ve výši 12 215 Kč měsíčně. Na domácnost jí syn v současné době přispívá částkou 3 000 Kč měsíčně. Synovi je dále vyplácen příspěvek na péči a mobilitu, přičemž tento státní příspěvek na péči musí být využíván na zajištění pomoci osobě, které byl příspěvek přiznán. V rámci své účastnické výpovědi dále uvedla, že dále v předmětném období pobírala příspěvek na bydlení, ten byl v každém měsíci v jiné výši, bylo to asi okolo 1 400 Kč měsíčně. Synovi [jméno] [příjmení] byl přiznán příspěvek na péči ve výši 12 800 Kč měsíčně, celodenní péči o syna přitom v zásadě zajišťuje sama. Fakticky je tento příspěvek vyplácen na její účet. Co se týče výdajů žalované, pak měsíční nájemné u žalobkyní pronajatého bytu činí 12 500 Kč měsíčně, včetně parkovacího místa, dále 3 000 Kč měsíčně za poplatky za služby. I o příjmu žalovaného žalobkyně tvrdila, že pramení z jeho starobního důchodu jako jeho současného jediného příjmu, a to ve výši 16 944 Kč měsíčně, jeho měsíční náklady za poplatky a služby činí 3 500 Kč za elektřinu, 45 Kč za rozhlas, 135 Kč za televizi, 140 Kč za vývoz popelnic a poměrná část za měsíc za vývoz žumpy činí 1 000 Kč, přičemž roční přeplatek za elektřinu činil asi 6 000 Kč. Má přitom za to, že tyto měsíční výdaje žalovaného jsou nyní po jejím odstěhování se se synem pouze třetinové.

7. Tedy již na základě právě uvedených tvrzení samotné žalobkyně je zřejmé, že životní a kulturní úroveň obou účastníků v době od podání žaloby žalobkyní do zániku jejich manželství byla stejná, zcela srovnatelná.

8. Celkové měsíční příjmy samotné žalobkyně v předmětném období činily měsíčně částku 26 415 Kč, do které soud zahrnuje i příspěvek na péči o postiženého syna [jméno] ve výši 12 800 Kč, na který je rovněž nutno pohlížet jako na příjem samotné žalobkyně. Nelze totiž přehlédnout, že samotný Úřad práce České republiky, který tuto peněžitou dávku poskytuje, tento příspěvek na péči definuje tak, že„ je určen osobám, které z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebují pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle zákona o sociálních službách. Z poskytnutého příspěvku pak tyto osoby hradí pomoc, kterou jim může dle jejich rozhodnutí poskytovat osoba blízká, asistent sociální péče, registrovaný poskytovatel sociálních služeb, dětský domov, speciální lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu nebo zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc.“ Tedy tento příspěvek na péči je sice určen osobě s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, avšak účelem jeho poskytnutí je to, aby si hradila pomoc jiné osoby a jedná se tedy o hrazenou, tj. placenou pomoc jiné osoby, která je tudíž jejím příjmem. Lhostejno, kdo tuto pomoc poskytuje. Může to být osoba blízká, ale jak bylo právě uvedeno, i jiná osoba, například asistent sociální péče, lůžkové zdravotnické zařízení hospicového typu, apod. Zejména u dalších jmenovaných je skutečnost, že se jedná o placenou službu, a tudíž o příjem poskytovatele této služby, zcela jasně zřetelná a bez jakýchkoliv potíží akceptovatelná. Není proto sebemenšího důvodu pohlížet na tento příspěvek jinak, je-li vyplácen osobě blízké jako osobě, která tuto službu zajišťuje. I osoba blízka je totiž pouze jednou z okruhu možných osob, které mohou tuto péči zajišťovat. Konstrukce vyplácení příspěvku je přitom pojata tak, že o jeho cílové adresnosti nerozhoduje orgán státní správy, který jí vyplácí, tedy Úřad práce České republiky, ale právě osoba, na zajištění jejíž péče je poskytován. Idea je zcela zřejmá, kromě snížení byrokratické náročnosti při jakýchkoliv změnách osoby zajišťující službu péče (tedy odpadnutí nutnosti při změně osoby poskytující péči vydávat nová, ze své podstaty zbytečná rozhodnutí, v nichž by se měnil pouze subjekt, který je konečným adresátem, ač výše příspěvku a jeho povaha by zůstávala naprosto stejná) je hlavně akcentována volba samotné osoby, pro kterou je tento příspěvek určen, koho si za poskytovatele této služby zvolí. Argumentace žalobkyně, že tedy tento příspěvek na péči nelze zahrnovat do jejích příjmů je lichá, nemající žádné opodstatnění.

9. Výdaje žalobkyně činí částku 12 500 Kč vynakládanou za nájem bytu a dále částku 3 000 Kč za poplatky za služby, celkem tedy částku 15 500 Kč měsíčně. Po odečtení této částky od jejích celkových příjmů, jak byly uvedeny výše, tak žalobkyni měsíčně k dispozici zůstává částka 10 915 Kč k zajištění jejích dalších životních a kulturních potřeb.

10. Naproti tomu příjem žalovaného je představován toliko starobním důchodem ve výši 16 944 Kč měsíčně, jeho pravidelné měsíční výdaje (elektřina, rozhlas, televize, vývoz popelnic, vývoz žumpy) dosahují zhruba měsíční částky 4 000 Kč. Žalovanému tak po odečtení jeho nutných měsíčních výdajů zbývá k jeho další spotřebě zhruba částka 13 000 Kč. Je sice patrný rozdíl ve výši 2 000 Kč mezi disponibilní částkou žalovaného a žalobkyně (což by mohlo naznačovat odůvodněnost požadavku žalobkyně na placení měsíčního výživného alespoň ve výši 1 000 Kč měsíčně k úplnému srovnání její životní úrovně se žalovaným), zároveň však nelze přehlédnout, že soud v tomto srovnání zatím zcela opomenul i tvrzení samotné žalobkyně, že syn jí přispívá na chod domácnosti částkou 3 000 Kč měsíčně. Jestliže tato částka má sloužit k částečnému pokrytí výdajů na bydlení a spotřeby energií v daném bytě (což je také zcela opodstatněné, užívá-li daný byt spolu se žalobkyní i její syn, který má svůj vlastní příjem ze svého invalidního důchodu), pak o tuto částku se tedy výdaje žalobkyně musí snižovat a naopak zvyšovat její měsíční disponibilní příjem. Pak je to ovšem už žalobkyně, které z pohledu, alespoň tohoto finančního srovnávání, zůstává vyšší měsíční částka ke své další spotřebě a k úhradě dalších svých potřeb, a tato její disponibilní částka v tom případě o 1 000 Kč měsíčně přesahuje stejnou částku u žalovaného. Při tomto srovnání přitom soud také odhlíží od toho, že žalovaný má také další výdaje, respektive náklady spojené s udržování společného majetku účastníků (byť tyto jsou víceméně nahodilé), a že v daném období uhradil zákonné pojištění za provoz motorového vozidla, které užívá žalobkyně a podobně. Rovněž argumentace žalobkyně, že po jejím odstěhování ze společného rodinného domu náklady žalovaného na provoz rodinného domu se snížily až na jednu třetinu, soud považuje za nepřípadnou, odporující praktické životní zkušenosti. Zejména je to patrné u rozhlasových a televizních poplatků (ty zůstávají konstantní bez ohledu na počet osob v domácnosti), stěží lze také očekávat dramatické snížení výdajů za elektřinu, je-li dům vytápěn tepelným čerpadlem, které je poháněno elektřinou, tzn., že by se odchodem žalobkyně a jejího syna ze společného domu snížila teplota, na kterou je dům vytápěn, či významně snížil počet vytápěných místností. Proto tyto náklady žalovaného na zajištění chodu domu lze považovat víceméně rovněž za fixní, neměnící se s počtem osob bydlících v rodinném domě.

11. Pro úplnost soud také dodává, že v průběhu řízení ani neshledal, respektive nevyšla najevo rozdílná sociální a kulturní úroveň života obou účastníků. Vychází přitom předně z dikce a smyslu ustanovení § 697 odst. 1 občanského zákoníku, jak toto ustanovení bylo citováno výše, že manželé mají mít zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Soud přitom na základě účastníky popsaného stavu jejich celkové životní úrovně neshledává mezi nimi zásadních rozdílů (oba mají zajištěno přiměřené bydlení, oba užívají osobní automobil atd.), resp. taková skutečnost, tedy nestejnorodost materiální životní úrovně jako takové nebyla do řízení žádným z účastníků ani vnášena.

12. Soud proto pro výše uvedené důvody žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a v řízení plně úspěšnému žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení v celkové částce 12 826 Kč, které sestávají z odměny za právní zastupování žalované v řízení advokátem stanovené dle § 7 bod 5. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif, stanovené z tarifní hodnoty 17 359 Kč (žalobkyně požadovala měsíční výživné 8 000 Kč, tedy roční výživné 96 000 Kč/365 dní × 66 dní trvání manželství jako předmět sporu = 17 359 Kč), a to za pět úkonů právní služby (převzetí věci, sepis odvolání proti usnesení o vydání předběžného opatření, 3× účast u soudního jednání) celkem v částce 9 100 Kč, dále náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tyto tři úkony právní služby v paušální částce 300 Kč/úkon, tj. částky 1 500 Kč a částky 2 226 Kč jako 21 % DPH z odměny a náhrad přiznané podle § 137 odst. 3 o.s.ř. v platném znění, když advokát, který zastupoval žalovaného v řízení osvědčil, že je plátcem DPH.