16 C 199/2024

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 15 910 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 998 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 300 Kč splatných vždy nejpozději k poslednímu dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 5 912 Kč, dále o zaplacení úroku z prodlení v částce 1 353,43 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 5 912 Kč od 26. 6. 2024 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 9 998 Kč od 26. 6. 2024 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce částku 585,52 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 15 910 Kč spolu s úrokem v částce 1 353,43 Kč vyčísleným za dobu od 2. 12. 2023 do 25. 6. 2024 a dále s úrokem ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 15 910 Kč od 26. 6. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný se žalobkyní uzavřel dne 22. 5. 2023 smlouvu o poskytnutí úvěru, na základě které žalovanému žalobkyně poskytla celkem částku 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč v pravidelných 24 měsíčních splátkách. Žalovaný však svou povinnost z uzavřené smlouvy porušil, když splátky nehradil, žalobkyně proto využila svého oprávnění sjednaného ve smlouvě a úvěr ke dni 13. 10. 2023 po předchozí marné výzvě žalovanému k úhradě dlužných splátek úvěru ze dne 28. 8. 2023 úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala ke splacení celého úvěru. Podanou žalobou se proto domáhá po žalovaném zaplacení částky 15 910 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny v částce 9 999 Kč, dále poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč sjednaných ve smlouvě, poplatků za SMS servis v celkové výši 196 Kč, poplatků za prodloužení splatnosti „korunovým odkladem“ v celkové výši 589 Kč, kdy všechny tyto poplatky byly sjednány ve smlouvě, dále účelně vynaložených nákladů na vymáhání úvěru v částce 1 030 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč, na jejichž zaplacení žalobkyni vzniklo právo podle smlouvy a konečně úroku v celkové výši 1 470 Kč. Žalovaný žalobkyni dosud ničeho neuhradil, ač k tomu byl žalobkyní vyzván ještě předžalobní výzvou.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom z úvěrové smlouvy ze dne 22. 5. 2023, opisu výpisu proplacení smlouvy (dokladu o převodu částky 10 000 Kč dne 22. 5. 2023 na účet číslo , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, ) a výpisu čerpání, splátek a úhrad vztahujícího se ke smlouvě číslo , hodnota, , dopisu žalobkyně žalovanému ze dne 28. 8. 2023 – výzvy před zahájením vymáhání celého úvěru, dopisu žalobkyně žalovanému ze dne 13. 10. 2023 – výzvy ke splacení celé půjčky, dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 17. 11. 2023 – předžalobní výzvy k plnění spolu s připojenými poštovními podacími archy vzal soud za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu o uzavření úvěrové smlouvy a o poskytnutí úvěru žalovanému, jak jsou uvedeny shora, na která proto soud pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a žalobkyně mezi sebou uzavřeli úvěrovou smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, na základě kterého žalovaný na tento úvěr čerpal celkem částku 10 000 Kč a který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 24 měsíčních splátkách, které však nehradil.

6. V posuzované věci pak soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jak plyne z charakteru uzavřené smlouvy. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného na výzvu soudu, co se týče konkrétních fakt o situaci žalovaného v okamžiku poskytování úvěru pouze tvrdila, že příjem žalovaného činil 20 000 Kč a životní minimum dospělých členů domácnosti 4 470 Kč a splátky společnostem z Nrki mimo HC částku 2 063 Kč a výše splátky schváleného úvěru činí 1 050 Kč. Nic více žalobkyně o poměrech žalovaného, které měla zjistit a prověřit a posoudit, netvrdila.

11. Žalobkyně proto nebyla schopna ani tvrdit, že provedla validní posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Ani na příjmové stránce netvrdí, jakým způsobem příjem žalovaného pověřila, respektive z jakých podkladů vycházela. Co se týče konkrétních výdajů žalovaného, zde netvrdila vůbec ničeho. Nelze přitom vycházet z částek životního minima, jak je stanoveno příslušným právním předpisem, neboť to neodráží skutečné výdaje žadatele o úvěr. Ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru nestanoví, že poskytovatel úvěru posoudí schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele; přitom podle § 86 odst. 1 téhož zákona toto posoudí poskytovatel úvěru na základě nezbytných, spolehlivý, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Je přitom zcela jasné, že to budou informace o konkrétních poměrech žadatele o úvěr, nikoliv statistické údaje. Z tohoto statistického posouzení žadatele o úvěr proto nelze vycházet, ale vždy je nutno vycházet z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Pokud zde takový stoprocentní závěr totiž není dán (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Jinak řečeno, smyslem právní úpravy je to, žalobkyně ve svém počínání vůbec nemůže uvažovat dopředu s tím, že část úvěrů jí prostě vrácena nebude. Takové úvěry totiž vůbec poskytnout nemá, pokud si od počátku není jista jejich vrácením (ve smyslu reálné očekávatelnosti vrácení úvěru založené na racionálním posouzení vstupních údajů dodaných jí při žádosti o úvěr). Nahlíženo stejnou logikou by pak tedy mohla i na příjmové stránce vycházet pouze ze statistických údajů o průměrném měsíčním výdělku občanů v České republice, neboť je to totéž. Pak by ovšem každý žadatel o spotřebitelský úvěr nutně musel být vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť zajisté průměrná výše výdělku v České republice s dostatečnou rezervou převyšuje normované výdaje. Taková úvaha je však prima facie nesmyslná. Žalobkyně proto ani v rovině svých tvrzeních nevyhověla tomuto zákonnému požadavku.

12. Smlouva uzavřená se žalovaným je tudíž neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat. Odkazuje-li pak žalobkyně ve svém vyjádření na jiná rozhodnutí českých ale i zahraničních soudů, pak jak k tomu nutno říct, že tato jsou dnes již ustálenou judikaturou českou, ale i mezinárodních soudů zjevně překonána.

13. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalovanému byla žalobkyní na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 10 000 Kč, pak žalobkyně má nárok na zaplacení této částky po odečtení toho, co již od žalovaného obdržela (2 Kč). Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajícím možnostem žalovaného, kde soud je nucen vycházet pouze z tvrzení žalobkyně, neboť žalovaný zůstal po celou dobu sporu pasivní, respektive je zcela nekontaktní, přičemž výše těchto splátek stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši, vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru.

14. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v žalobě dále tvrzeny a prokazovány.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch (i s přihlédnutím ke kapitalizovanému příslušenství procentuálně vyjádřený 63 %) nad úspěchem žalovaného (37 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení zhruba v rozsahu 26 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalovaného, tj. 63 % - 37 % = 26 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč, dále odměny advokáta stanovené dle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby), dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v částce 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a konečně částky 252 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení na straně žalobkyně činí částku 2 252 Kč; 26 % těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 585,52 Kč.