16 C 202/2023

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupený/zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení jméno . sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 53 942,29 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 53 942,29 Kč, dále úroku v částce 3 292,80 Kč a úroku ve výši 18,9 % ročně jdoucího z částky 53 942,29 Kč od [datum] do zaplacení, úroku z prodlení v částce 2 542,06 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 53 942,29 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 53 942,29 Kč spolu s dalšími příslušenstvím, a to jako nesplaceného úvěru poskytnutého [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO], jako právní předchůdkyní žalobkyně žalovanému. K tomu tvrdila, že dne [datum] [právnická osoba] uzavřela se žalovaným smlouvu o účtu [číslo] na základě které byl žalovanému zřízen [právnická osoba] [anonymizováno] účet a dne [datum] [právnická osoba] se žalovaným dále uzavřela smlouvu o poskytnutí úvěru na tomto sporožirovém účtu, na základě které byl žalovanému na tomto běžném účtu poskytnut kontokorentní úvěr až do výše 50 000 Kč, tedy možnost čerpat peněžní prostředky do debetního (záporného) zůstatku běžného účtu s tím, že nedílnou součástí obou uzavřených smluv jsou Všeobecné obchodní podmínky [anonymizováno]. Žalovaný byl zároveň dle smlouvy o úvěru povinen platit [právnická osoba] roční úrok z čerpaného kontokorentu ve výši dle oznámení [právnická osoba] (ke dni vzniku debetního zůstatku činila výše úrokové sazby 18,9 % ročně) a ceny za služby spojené s vedením kontokorentu a běžného účtu v souladu s platným sazebníkem [právnická osoba], jež byly v souladu se smlouvou o úvěru započítávány do výše kontokorentu. Dále žalobkyně tvrdila, že dle podmínek smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal nepřekročit povolený limit kontokorentu a překročení limitu kontokorentu bylo považováno za případ vzniku tzv. nepovoleného debetního zůstatku, který byl žalovaný povinen vyrovnat. Nepovolený debetní zůstatek však přes upomínky učiněné ze strany [právnická osoba] vyrovnán nebyl, což představovalo závažné porušení smlouvy o úvěru, a proto [právnická osoba] převedla pohledávku na zaplacení celého kontokorentu dne [datum] na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků a vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky s úroky, kdy k tomuto dni činil úrok z úvěru 787,50 Kč a úrok z prodlení 68,75 Kč. Nepovolený debetní zůstatek byl ode dne následujícího po převedení na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků nadále úročen úrokem z kontokorentu ve výši v souladu s platným oznámením [právnická osoba], tj. ve výši 18,9 % ročně a zároveň úrokem z prodlení v zákonné výši v souladu s platným oznámením [právnická osoba] Žalovaný byl o skutečnosti převedení debetního zůstatku na evidenční účet vyrozuměn výzvou ze dne [datum] a zároveň byl upozorněn na možnost soudního vymáhání pohledávky. Tato pohledávka za žalovaným vzniklá z uvedeného důvodu poté byla, včetně jejího příslušenství, [právnická osoba] postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností ke dni [datum]. Žalovaný však žalobkyni ani přes její předžalobní výzvu dosud ničeho nezaplatil.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. K jednání nařízenému ve věci na den [datum] se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto podle § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Již na podkladě shora uvedených tvrzení žalobkyně je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaný mezi sebou uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) smlouvu o úvěru, když právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany předchůdkyně žalobkyně.

5. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného na výzvu soudu neuvedla žádná fakta ohledně poměrů žalovaného, ze kterých [právnická osoba] při poskytnutí kontokorentu žalovanému vycházela. Její argumentace se víceméně v tomto směru omezila pouze na částečnou rešerši judikatury.

9. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila, natož prokazovala skutečnosti, které skutečně byly nutné pro posouzení schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, když o jeho příjmech a o jeho výdajích netvrdila vůbec ničeho.

10. Právní předchůdkyně žalobkyně proto neposuzovala úvěruschopnost žalovaného v okamžiku poskytnutí spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro jeho argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.

11. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Soud se proto zabýval dále otázkou, kolik bylo žalovanému ze strany [právnická osoba] na úvěr vlastně poskytnuto.

12. Podle § 79 odst. 1 o.s.ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí mimo jiné obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.

13. Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ust. § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svou povinnost tvrzení, uloženou mu ust. § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Úplné vylíčení rozhodujících skutečností pak soudu umožňuje i přezkum z hlediska příp. existence překážek řízení (nedostatku podmínek řízení) a to pak i zejména věci zahájené (litispendence) a věci rozsouzené (rei iudicate).

14. Je povinností žalobce vylíčit všechny skutečnosti, které jsou právně rozhodné z hlediska identifikace žalobního skutku ve vztahu k příslušné skutkové podstatě obsažené v dané právní normě, která by měla být aplikována. Rozhodující skutečnosti je proto zapotřebí vylíčit v takovém rozsahu, aby v něm byly obsaženy všechny znaky příslušné právní normy. Z tohoto pohledu je žaloba úplná potud, pokud obsahuje znaky hypotézy právní normy, na základě které žalobce svůj uplatněný nárok odvozuje (i když jinak není povinností žalobce tvrdit, která právní norma má být na skutkový stav aplikována). Není přitom povinností soudu, ani mu dokonce nepřísluší tuto činnost žalobce v řízení nahrazovat, protože by to bylo porušením rovnosti účastníků, neboť by tak soud v podstatě poskytoval žalobci ve sporu právní pomoc, což je ovšem činností advokáta.

15. Jestliže se proto žalobkyně podanou žalobou domáhala zaplacení dluhu vzniklého z titulu poskytnutého úvěru, pak je zřejmé, že s ohledem na daný předmět řízení esenciálními tvrzeními pro tento typ nároku bude jednak tvrzení o uzavření smlouvy o úvěru, a dále tvrzení o tom, že peněžní prostředky v konkrétní výši žalovanému coby dlužníkovi byly skutečně poskytnuty. Úvěrová pohledávka totiž nevzniká na základě jednoduché skutečnosti, ale na základě tzv. právní skutečnosti složené - tedy pro vznik určitého právního vztahu musí nastat více dějů v reálném světě (tedy skutečností, které nastávají – skládají se za sebou či vedle sebe). První z podstatných skutečností v dané věci je právě uzavření smlouvy, tedy žalobce je povinen tvrdit vznik této smlouvy a její obsah (předmět) a druhou naprosto stejně významnou skutečností je poskytnutí peněžních prostředků dlužníkovi ze strany věřitele na základě této smlouvy. Je totiž zjevné, že úvěrová smlouva jako typ konsensuálního závazku zavazuje věřitele, aby na žádost dlužníka peněžní prostředky mu v dohodnuté výši v určeném čase poskytl. Tedy jedná se o povinnost věřitele rezervovat prostředky v této výši po určitou dobu pro dlužníka. Avšak dluh z této smlouvy přece zcela logicky vznikne až v okamžiku, kdy dlužník věřitele o toto plnění požádá a věřitel mu slíbené prostředky skutečně poskytne. Jestliže žalobce má tedy tvrdit skutečnosti rozhodné pro vznik jeho práva, tak je více než zřejmé, že musí tvrdit obě dvě tyto skutečnosti, přičemž se jedná o tvrzení základní, které, jak již bylo uvedeno, soud není ani v nejmenším oprávněn za žalobce substituovat. Jedná se o jedinečné právo a povinnost žalobce a zároveň je výrazem jeho dispozičního oprávnění ve sporu, neboť tím zároveň určuje okruh právně významných skutečností, ke kterým se mu může poté žalovaný kvalifikovaně vyjádřit, v důsledku čehož oba účastníci pak také vymezují okruh tzv. sporných skutečností, kterým bude potřeba provádět dokazování, nebo zdali jsou mezi nimi tyto skutečnosti nesporné, čímž nutnost dokazování odpadá a proces se zrychluje a zefektivňuje. Tedy nejedná se o procesní samoúčelnost, ale zjevně tento koncept je projevem i zásady hospodárnosti řízení a soudní efektivity. Nedosti na tom představa, že tvrzení z předložených důkazních listin je povinen extrahovat soud, tak, jak se tuto představu v tomto řízení snaží vnutit žalobkyně, by pak vedla i k poměrně zajímavým možným situacím, např. že soud by z výpisu účtu doprovodil, že žalobkyně žalovanému poskytla částku.

16. Ke všemu výše uvedenému lze ještě z hlediska obecné procesní teorie uvést, že pohled žalobkyně neodráží vůbec současný pohled na vedení civilního sporného řízení, na němž je současný český civilní sporný proces vystavěn, tedy zejména na základě skutkových tvrzení účastníků, tzv. skutkové pravdy. Žalobkyně naopak svým procesním postojem prezentuje zásadu materiální pravdy, tedy zásadu vyšetřovací, kdy je to soud, který má povinnost zjistit skutečný stav věci bez ohledu na procesní aktivitu účastníků. Tento způsob vedení soudního sporu, příznačný pro dobu minulou znamenal, že to byl skutečně soudce, kdo k soudu dostavivšímu se účastníku sepsal žalobu, poté se k soudu dostavil žalovaný a vyjevil svůj názor na věc a soudce zpracoval jeho vyjádření k žalobě, pak o věci rozhodl, načež v rozhodnutí odvolacího soudu byl pokárán za nedostatky jak v sepisu žaloby, tak za nedostatky v sepisu vyjádření k žalobě. Tento koncept byl však již zcela opuštěn velkou novelou občanského soudního řádu na počátku devadesátých let, neboť byl porušením zásady nestrannosti soudu, který tak vystupoval spíše v postavení zástupců obou účastníků, a nikoliv nestranného arbitra. Je pak také na pováženou, že tyto názory se v rozhodovací praxi i vyšších soudu jako reminiscence minulosti čas od času stále dostavují a jsou tedy buďto ukázkou neznalosti, nebo nepochopení nynějších procesních zásad. Žalobkyně se rovněž mýlí, poukazuje-li na judikaturu Nejvyššího soudu a dovozuje, že může svá skutková tvrzení nahrazovat odkazem na listiny. Předně tento její odkaz je nepřiléhavý a také již zastaralý a překonaný, neboť judikatura Nejvyššího soudu již dále dovodila, že odkazem na listiny nelze nahrazovat tvrzení účastníka, ale ty je právě pro výše uvedené důvody je povinen činit vždy účastník (v opačném případě by totiž přeci úplně stačilo, aby účastník soudu předložil jen tyto listiny s poukazem, že vše podstatné pro spor se v nich nachází – tedy jeho tvrzení by zněla například tak, že„ žalovaný mi dluží částku 10 000 Kč a vyplývá to z listin, které předkládám soudu k důkazu“. A podobně stejný posun v judikatuře lze vysledovat například i v označování důkazů, kdy již nestačí například jako dříve odkaz např. na určitý soudní spis, ale dnes se vyžaduje, aby účastník označil v tomto spise konkrétní listinu a v rámci ní i konkrétní část, která má danou skutečnost prokazovat – například výpověď určitého svědka k prokazované skutečnosti v konkrétním protokole o ústním jednání nebo o hlavním líčení.

17. Žalobkyně, ač byla na tento nedostatek žaloby spočívající v deficitu žalobních tvrzení již v rámci přípravy jednání soudem upozorněna a byla vyzývána k doplnění těchto chybějících skutečností, tak přes tuto výzvy soudu neučinila, a to dokonce ani přes dobrodiní opětovného poučení ze strany soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 o.s.ř. doplnit tyto chybějící tvrzení u ústního jednání, načež žalobkyně na tuto výzvu soudu reagovala tak, že„ s ohledem na povahu úvěrového produktu – úvěrového rámce k běžnému účtu, pro žalobkyni není možné uvést částku prostého čerpání a částku úhrady za celé smluvní období“ (sic!!! – 1. jestliže tedy toho není schopna žalobkyně, pak logicky ani nikdo jiný, 2. lze jen velmi těžko přijmout fakt, že obraty na účtu by byly natolik nepřehledné, že by nebylo možné zpětně tyto skutečnosti zjistit, pak by totiž [právnická osoba] zároveň porušovala zákon o bankách, který jí ukládá povinnost vést transparentní účetnictví).

18. Pak ovšem nezbylo než pro neunesení břemene tvrzení žalobu zcela zamítnout. Za tohoto stavu věci proto soud neprováděl ani žádné dokazování, neboť není-li něco tvrzeno, pak to nemůže být ani prokazováno. Judikatura vysokých soudů také dále (zcela logicky) dovodila, že má-li například žalobce v řízení tvrdit skutečnosti A, BaCa neunáší břemeno tvrzení ohledně skutečnosti A, není třeba se již dále zabývat skutečnostmi B a C, neboť i kdyby tyto skutečnosti žalobce v řízení prokázal, nevedlo by to k jinému výsledku než zamítnutí žaloby, tedy procesní výsledek by to nemohlo změnit.

19. Jen pro úplnost je potřeba dále dodat, že ohledně vzniku části žalované pohledávky žalobkyně tvrdila, že„ dne [datum] došlo k navýšení dlužné jistiny o částku 1 000 Kč z důvodu uvedeného exekučního řízení za žalovaným. Žalobce dále uvádí, že k navýšení jistiny došlo v souladu s bodem 9.3 písm. b) Všeobecných obchodních podmínek, kdy právní předchůdce žalobce odepsal bez souhlasu žalovaného z účtu peněžní prostředky na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí příslušného soudu. Po tomto navýšení činila jistina 53 942,29 Kč“, k čemuž ještě doplnila, resp. odkázala na vyjádření její právní předchůdkyně, tj. [právnická osoba], že„ na účtu číslo [bankovní účet] byla vedena exekuce ze dne [datum rozhodnutí] vydaná [stát. instituce] [číslo jednací]. Částka ve výši 1 000 Kč přišla na výše uvedený účet dne [datum], tudíž náležela na exekuci, a tak byla zabavena ve prospěch exekuce. Následně při zrušení účtu dne [datum] došlo k úhradě exekuce ve výši 1 000 Kč.“ 20. Soudu, při sebelepší vůli, s ohledem na tato tvrzení žalobkyně, není znám, resp. nechápe s ohledem na zákonnou úpravu, mechanismus vzniku tohoto dluhu. Již v rovině žalobní argumentace je totiž tvrzeno, že část debetního zůstatku na účtu, jehož zaplacení se žalobkyně podanou žalobou domáhá, vznikla realizací exekučního příkazu, a to tak, že [právnická osoba] odepsala z účtu k jeho tíži částku 1 000 Kč, tedy částku, která byla ve prospěch účtu připsána dne [datum] jako došlá platba.

21. Pro posouzení existence tvrzeného dluhu vzniklého na účtu exekucí, je tedy nutno se předně zabývat otázkou, zda na základě žalobkyní popsaných skutečností mohlo skutečně dojít ke vzniku záporného zůstatku na účtu, který žalobkyně tvrdí, resp. zda se mohl o tuto částku zvýšit a který požaduje po žalovaném zaplatit. V té souvislosti tedy nezbývá, než pro úplnost a plné pochopení si připomenout právní úpravu, resp. na tvrzený skutkový stav dopadající právní normy.

22. Tak podle ust. § 2662 občanského zákoníku smlouvou o účtu se ten, kdo vede účet, zavazuje zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu nebo provádět převody peněžních prostředků z účtu či na účet.

23. Podle ust. § 2665 občanského zákoníku, ujednají-li strany, že ten, kdo vede účet, umožní výběr hotovosti nebo provede převod peněžních prostředků na účtu, ač pro to na účtu není dostatek peněžních prostředků, použijí se přiměřeně ustanovení o úvěru.

24. Podle ust. § 303 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu lze nařídit ohledně pohledávky povinného z běžného, vkladového nebo jiného účtu vedeného v jakékoliv měně u peněžního ústavu působícího v tuzemsku, nestanoví-li zákon jinak.

25. Podle ust. § 304 odst. 1 věta prvá o.s.ř., v nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu soud přikáže peněžnímu ústavu, aby od okamžiku, kdy mu bude usnesení doručeno, z účtu povinného až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství nevyplácel peněžní prostředky, neprováděl na ně započtení a ani jinak s nimi nenakládal.

26. Podle ust. 306 odst. 1 o.s.ř., nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství na pohledávku povinného z účtu ve výši, v jaké byly na účtu peněžní prostředky v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, jakož i na pohledávku z účtu, která vznikla tím, že na účet došly peněžní prostředky dodatečně, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění podle § 305; povinnost peněžního ústavu provést opravné zúčtování podle zvláštního zákona a ustanovení § 304a tím nejsou dotčeny.

27. Podle ust. § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

28. Žaloba je proto i v této části ve světle právě citovaných zákonných ustanovení nedůvodná.

29. Jak sama žalobkyně uvádí, došlé peněžní prostředky na účet žalovaného v částce 1 000 Kč byly postiženy exekucí. Podle shora u uvedeného ustanovení § 304 odst. 1 věta prvá o.s.ř. proto banka neměla jakékoliv oprávnění s nimi disponovat kromě toho, že tyto peníze odešle exekutorskému úřadu. V žádném případě nebyla podle uvedeného ustanovení oprávněná na tuto částku provádět ani zápočet svých vlastních pohledávek (tedy jakkoliv je připisovat k tíži běžného účtu, respektive započítávat je na záporný zůstatek na tomto účtu již vzniklý – to je přeci přímým porušením ustanovení § 304 odst. 1 věta prvá o.s.ř.). Není zde z právně teoretických hledisek žádných pochyb o tom, že občanský soudní řád je normou veřejnoprávní povahy, obsahující normy kogentní povahy, od nichž není dovoleno adresátům těchto právních norem se odchylovat, tedy ani smluvně je modifikovat. Proto částka 1 000 Kč došlá na účet a poté odeslána exekutorskému úřadu se nemohla stát příčinou vzniku dluhu na účtu v této výši (zvýšit záporný zůstatek na účtu), neboť tato došlá platba jakoby na účet nikdy ve skutečnosti nedorazila. Banka tuto platbu měla okamžitě přesměrovat na účet soudního exekutora nebo ji vést odděleně, a tudíž neměla žádný důvod kdykoliv později započítávat tuto částku na svou pohledávku vůči majiteli účtu jako vyplacené peněžní prostředky z tohoto účtu. Jestliže takovou částku vyplatila, pak to byla právě ta částka, která na tento účet přišla, ale dluh se tím zvýšit nemohl (právě proto, že 1 000 Kč jako došlá platba minus 1 000 Kč jako odeslaná platba = 0 Kč jako výsledný obrat na účtu). Tento dluh proto z podstaty věci nemohl vůbec popsaným způsobem vzniknout, resp. případně již vzniklý dlužný zůstatek na účtu se o tuto částku později nemohl zvýšit, jednoduše proto, že tyto peněžní prostředky jakoby stály vně tohoto účtu (byly blokovány) a poté bankou odeslány k exekuci (příklad: na účtu se v okamžiku doručení exekučního příkazu nenacházejí žádné peněžní prostředky, den poté na účet došla částka 10 000 Kč, která po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení § 306 odst. 1 o.s.ř. byla odeslána exekutorskému úřadu. Jinak na účtu neproběhly žádné jiné obraty. Jaký je výsledný zůstatek na účtu po odeslání této částky exekutorskému úřadu? 0 Kč nebo - 10 000 Kč).

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím, že v řízení zcela úspěšnému žalovanému, kterému by tak příslušelo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů vůči neúspěšné žalobkyni, dle obsahu spisu žádné nevznikly.