16 C 214/2025

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 15 569 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o zaplacení částky 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně jdoucím od 21. 8. 2025 do zaplacení se zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 426 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy nejpozději k poslednímu dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

III. Žaloba o zaplacení částky 7 642 Kč, dále o zaplacení úroku z prodlení v částce 315,70 Kč, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně jdoucího z částky 7 642 Kč od 21. 8. 2025 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 7 426 Kč od 21. 8. 2025 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

IV. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 15 569 Kč spolu s úrokem z prodlení v částce 131,42 Kč vyčísleným za dobu od 21. 6. 2025 do 15. 7. 2025 a dále s úrokem ve výši 12 % ročně jdoucím z částky 15 569 Kč od 16. 7. 2025 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná se žalobkyní uzavřela dne , datum, smlouvu o poskytnutí úvěru, na základě které žalované žalobkyně poskytla téhož dne částku 12 000 Kč převodem na účet číslo , č. účtu, uvedený ve smlouvě, a kterou se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 396 Kč s tím, že úvěr byl sjednán na dobu 24 měsíců. Žalovaná však svou povinnost z uzavřené smlouvy porušila, když žalobkyni uhradila pouze částku 4 073 Kč. Podanou žalobou se proto žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 15 569 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny v částce 10 499 Kč, dále poplatku za prodloužení splatnosti „korunových odkladem“ v celkové výši 188 Kč, úroků v celkové výši 2 352 Kč, účelně vynaložených nákladů na vymáhání úvěru v celkové výši 1 030 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč, na jejichž zaplacení žalobkyni vzniklo právo rovněž podle smlouvy. Žalovaná žalobkyni dosud ničeho neuhradila, ač k tomu byla žalobkyní vyzvána a pak ještě předžalobní výzvou zástupce žalobkyně.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Za souhlasu obou účastnic soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom z úvěrové smlouvy ze dne , datum, , opisu výpisu proplacení smlouvy (dokladu o převodu částky 12 000 Kč dne , datum, na účet číslo , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, ) a výpisu čerpání, splátek a úhrad vztahujícího se ke smlouvě číslo , hodnota, a dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne , datum, – předžalobní výzvy k plnění spolu s připojeným poštovním podacím archem vzal soud za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu o uzavření úvěrové smlouvy a o poskytnutí úvěru žalované, jak jsou uvedeny shora, na která proto soud pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a žalobkyně mezi sebou uzavřely úvěrovou smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 12 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých 24 měsíčních splátkách, které však neuhradila.

6. V posuzované věci pak soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určily odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jak plyne z charakteru uzavřené smlouvy. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované na výzvu soudu, co se týče konkrétních fakt o situaci žalované v okamžiku poskytování úvěru pouze tvrdila, že příjem žalované činil 17 500 Kč a životní minimum dospělých členů domácnosti 4 470 Kč, příjem ostatních členů domácnosti částku 32 000 Kč, minimální výdaje na bydlení částku 9 748 Kč a splátky společnostem z Nrki mimo HC částku 1 111 Kč, buffer žadatele částku 100 Kč a výše splátky schváleného úvěru činí 1 088 Kč. Nic více žalobkyně o poměrech žalované, které měla zjistit a prověřit a posoudit, netvrdila.

11. Žalobkyně proto ani netvrdila, že provedla validní posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr. Ani na příjmové stránce netvrdí, jakým způsobem příjem žalované prověřila, respektive z jakých podkladů vycházela. Co se týče konkrétních výdajů žalované, zde neuvedla vůbec ničeho. Nelze přitom vycházet z částek životního minima, jak je stanoveno příslušným právním předpisem, neboť to neodráží skutečné výdaje žadatele o úvěr. Ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že poskytovatel úvěru posoudí schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele; přitom podle § 86 odst. 1 téhož zákona toto posoudí poskytovatel úvěru na základě nezbytných, spolehlivý, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Je přitom zcela jasné, že to budou informace o konkrétních poměrech žadatele o úvěr, nikoliv statistické údaje. Z tohoto statistického posouzení žadatele o úvěr proto nelze vycházet, ale vždy je nutno vycházet z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Pokud zde takový stoprocentní závěr totiž není dán (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Jinak řečeno, smyslem právní úpravy je to, žalobkyně ve svém počínání vůbec nemůže uvažovat dopředu s tím, že část úvěrů jí prostě vrácena nebude. Takové úvěry totiž vůbec poskytnout nemá, pokud si od počátku není jista jejich vrácením (ve smyslu reálné očekávatelnosti vrácení úvěru založené na racionálním posouzení vstupních údajů dodaných jí při žádosti o úvěr). Nahlíženo stejnou logikou by pak tedy mohla i na příjmové stránce vycházet pouze ze statistických údajů o průměrném měsíčním výdělku občanů v České republice, neboť je to totéž. Pak by ovšem každý žadatel o spotřebitelský úvěr nutně musel být vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť zajisté průměrná výše výdělku v České republice s dostatečnou rezervou převyšuje normované výdaje. Taková úvaha je však prima facie nesmyslná. Žalobkyně proto ani v rovině svých tvrzeních nevyhověla tomuto zákonnému požadavku.

12. Smlouva uzavřená se žalovanou proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti jak nyní výslovně stanoví ustanovení § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru (ovšem i dříve tuto absolutní neplatnost dovodila judikatura) a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastnicemi vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy ze dne , datum, žalované byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, pak žalovaná je povinna žalobkyni tuto částku vrátit poníženou o to, co již žalobkyni zaplatila (1 Kč – ověřovací platba a dále celkem částka 4 573 Kč); dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Soud proto uložil žalované předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaná bude schopna žalobkyni v budoucnu plnit (žalovaná zůstala v řízení zcela nekontaktní, ani soud proto není schopen posoudit její nynější situaci a stanovit splátky přiměřené jejím možnostem), kdy v dalším pak soud pro stručnost zcela odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž pod body 14. až 20. Nejvyšší soud provedl výklad daného ustanovení. Ocitne-li se přitom žalovaná v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, přiznal jí soud do budoucna právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu.

13. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v žalobě dále tvrzeny a prokazovány.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a s ohledem na to, že obě účastnice v řízení zaznamenaly úspěch a neúspěch zhruba rovnocenný vyslovil, že žádná z nich nemá na náhradu nákladů řízení.