16 C 227/2024

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 51 671,64 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 18 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 33 671,64 Kč, úroku v částce 3 068,08 Kč a dále úroku ve výši 22,08 % ročně jdoucího z částky 27 039,47 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 2 866,56 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucího z částky 9 039,47 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 18 000 Kč od 15. 12. 2022 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 51 671,64 Kč spolu s úrokem v částce 3 068,08 Kč a dále s úrokem ve výši 22,08 % ročně jdoucím z částky 27 039,47 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 2 866,56 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucím z částky 27 039,47 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení s odůvodněním, žalovaná uzavřela dne 13. 12. 2020 se společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce číslo , hodnota, , na základě které poskytla žalované zápůjčku ve výši 30 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit v 78 týdenních splátkách po 851 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 36 303 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 24 177 Kč, dále odměnu za zpracování zápůjčky v částce 1 500 Kč a částku 8 286 Kč za službu komfortního a flexibilní splácení a částku 2 340 Kč za pojistné. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 12. 6. 2022. Žalovaná však své závazky ze smlouvy nedodržela, když poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 14. 9. 2021. Žalobkyně se proto po žalované domáhá zaplacení této pohledávky, která jí byla společností , právnická osoba, postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, a to s účinností ke dni 16. 12. 2022, kdy toto postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem. Žalovaná, ač před podáním žaloby byla ještě vyzvána, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradila.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní ze dne 14. 12. 2022 a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti , právnická osoba, žalované ze dne 16. 12. 2022 spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, kterým jí tato společnost oznamuje postoupení pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne 1. 6. 2023 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a společnost , právnická osoba, mezi sebou uzavřely smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalované úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých 78 týdenních splátkách po 851 Kč. Žalovaná dohodnuté splátky řádně nesplácela a na poskytnutý úvěr dosud uhradila částku 12 000 Kč. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla postoupena žalobkyni.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určily odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského zápůjčce v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované uvedla, že má pravidelný měsíční příjem ve výši 40 500 Kč ze státní podpory, žije ve vlastním bytě či domě bez zástavy, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti, což právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z výměru sociální podpory za měsíc prosinec 2020. Právní předchůdkyně žalobkyně proto dospěla k názoru, že schopnost žalované splácet tuto zápůjčku je dostatečná.

11. S tímto hodnocením žalobkyně se soud neztotožňuje. Předně žalobkyně ani netvrdila, jaké jsou výdaje žalované, žalobkyně tedy v tomto směru vůbec neunesla břemeno tvrzení. Ani na základě kusých a nepřehledných informací, které jsou obsaženy v tzv. „kartě zákazníka“, není možno si vytvořit ucelený obraz o poměrech žalované. Z karty zákazníka se podává, že žalovaná žije ve vlastním bydlení, je zřejmě toho času na rodičovské dovolené, má vyživovací povinnost k jedné osobě, její čistý měsíční příjem činí částku 10 500 Kč - dávky státní sociální podpory (příspěvek v mateřství), odhadované měsíční výdaje žalované jako žadatelky o úvěr jsou 1 000 Kč a další čisté příjmy domácnosti jsou 30 000 Kč, aniž by však bylo uvedeno o jaké příjmy a kterých osob se má jednat (žalovaná v kartě zákazníka uvedla, že je svobodná). Na základě takto kusých informací proto nelze dle názoru soudu učinit závěr, že žalovaná měla dostatečný měsíční příjem na to, aby byla schopna splácet měsíčně úvěrovou splátku 3 404 Kč, když v zákaznické kartě uváděná odhadovaná měsíčně výše výdajů žalované 1 000 Kč jeví se soudu nebývale nízká, a proto právní předchůdkyně žalobkyně měla žádat bližší vysvětlení takto nízkých výdajů a samozřejmě také jejich doložení. Co se týče dalších osob žijících ve společné domácnosti (tyto osoby a jejich příjmy nejsou ani uvedeny, ani doloženy), je nutno k tomu uvést, že jejich příjmy se ale do příjmu žalované započítávat nemohou (navíc nejsou známy jejich výdaje), neboť tyto nejsou ve smluvním vztahu s poskytovatelem úvěru a jejich případné příjmy lze v tom případě zohlednit pouze tak, o kolik se s tím snižují výdaje žadatele o úvěr na chod domácnosti, ne však o plnou část těchto příjmů. Je zde tedy dána vážná pochybnost o tom, zdali skutečný použitelný příjem žalované na splácení úvěru byl 9 500 Kč i vzhledem k tomu, že žalovaná má vyživovací povinnost k další osobě a jestliže žalovaná žádala o poskytnutí úvěru s týdenní splátkou 851 Kč, tedy s měsíční splátkou nejméně ve výši 3 404 Kč, nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zdali žalovaná vůbec na takovouto výši měsíční splátky skutečně měla dostatečné peněžní prostředky. Právní předchůdkyně žalobkyně proto strukturu jak měsíčních příjmů, tak ale zejména měsíčních výdajů žalované zkoumala pouze povrchně a nedostatečně a její kladný závěr o schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr byl bez dalšího bližšího zkoumání poměrů žalované přinejmenším předčasný.

12. Za té situace proto žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli zápůjčce, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již také jen odkázat.

13. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena poskytovatelem úvěru schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně (objektivně) splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je poslední dobou často argumentačně poukazováno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce ve sporu nemá vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. To také jednoznačně plyne z textu zákona. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek.

14. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovanou jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalované byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 30 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky ponížené o to, co žalovaná z titulu neplatně uzavřené smlouvy žalobkyni či její právní předchůdkyni již vrátila (12 000 Kč), a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalované žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalované, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalované, která zůstala po celou dobu řízení zcela pasivní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalované přiměřená není, neboť o jejích poměrech není nic bližšího známo, resp. jen kusé informace uvedené shora. Žalobkyně přitom v řízení prokázala převod této pohledávky ze společnosti , právnická osoba, na ni postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku, tedy že je v řízení aktivně legitimována.

15. S ohledem na výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již dále bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak případně byly žalobkyní dále tvrzeny a prokazovány.

16. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované, která v řízení zaznamenala úspěch již převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu dosud v řízení žádné náklady, které by mu tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.