16 C 231/2024

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného 5 o zaplacení 11 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 600 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 5 000 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucího z částky 4 000 Kč od 6. 7. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení jdoucího z částky 6 000 Kč od 6. 7. 2024 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou ze dne 9. července 2024 podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 11 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucím z částky 10 000 Kč od 6. 7. 2024 do zaplacení, a to jako nároku, který žalobkyni vůči žalovanému vznikl na základě smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru číslo , hodnota, , kterou mezi sebou účastníci uzavřeli distančním způsobem (komunikací na dálku) dne , datum, , na základě níž žalobkyně žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč, který byl ve prospěch žalovaného vyplacen v souladu s ujednáním smluvních stran uvedeným v článku IV. odst. 4.3. smlouvy o úvěru a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit spolu s úroky v měsíčních splátkách po 4 000 Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce dle článku IV. a článku V. smlouvy. Žalovaný však žalobkyni úvěr řádně v dohodnutém termínu splatnosti neuhradil, když nedodržel splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 1. 2024. Na základě tohoto porušení smluvních povinností zaslala žalobkyně žalovanému první písemnou upomínku ze dne 20. 1. 2024. Žalovaný však žalobkyni své splatné závazky neuhradil a žalobkyně proto zaslala žalovanému druhou písemnou upomínku ze dne 5. 2. 2024, kterou opětovně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné splátky. Protože žalovaný ani přes tyto několikeré upomínky dluh nezaplatil, žalobkyně dle ustanovení článku V. odst. 5.5. smlouvy o úvěru úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k úhradě zbývající jistiny úvěru dopisem ze dne 21. 6. 2024. Žalovaný však žalobkyni ničeho dalšího neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze žalobkyní předložených listinných důkazů, a to ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, , dále dokladu o převodu částky 10 000 Kč dne , datum, z účtu číslo , č. účtu, na účet číslo , č. účtu, (variabilní symbol platby , číslo, ) a z dopisu žalobkyně žalovanému ze dne 21. 6. 2024 – předžalobní výzvy, zesplatnění úvěru, soud vzal za prokázána žalobní tvrzení, jak jsou uvedena shora, na něž pro stručnost proto v odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout a poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 000 Kč, započítávaných nejprve na úrok ve výši 40 % (celková výše úroku činí 24 000 Kč) a poté na jistinu (celkem se tedy žalovaný včetně úroků zavázal uhradit žalobkyni částku 34 000 Kč). Žalovaný se dostal do prodlení se splátkou úvěru splatnou dne 15. 1. 2024, kterou neuhradil ani přes dvě předcházející upomínky ze strany žalobkyně, žalobkyně proto využila svého práva daného smlouvou a v souladu s ní dopisem ze dne 21. 6. 2024 vyzvala žalovaného k úhradě celého úvěru.

6. Soud proto na základě těchto skutečností v prvé řadě dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný platně v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), v písemné formě uzavřeli, smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. V souladu s ust. § 1751 odst. 1 občanského zákoníku přitom účastníci smlouvy určili část obsahu i této smlouvy odkazem na obchodní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze uvedla, že příjem žalovaného činil částku 21 258 Kč a náklady na bydlení částku 3 000 Kč a kdy jako podklad pro analýzu slouží poslední 3 výpisy z bankovního účtu žalovaného. Dále k tomu uvedla, že výše zůstatku přitom musí být po odečtení výše splátky úvěru poskytovatele v dostatečné výši i pro hrazení běžných nákladů spotřebitele a jeho rodiny. Metoda určení výše běžných nákladů spotřebitele vychází z doporučení České národní banky k problematice paušálního vyčíslení životních nákladů spotřebitele. Požadovaná minimální výše vychází ze statistiky rodinných účtů vydávaných Českým statistickým úřadem. Přítomnost sázek, jednorázových úvěru a výše finančního zůstatku spotřebitele vstupuje do skóre spotřebitele. Náklady na bydlení vychází ze skutečných obratů na výpise spotřebitele či z jím uvedené výše. Žalovaného proto vyhodnotila jako úvěruschopného.

11. S tímto závěrem žalobkyně soud nesouhlasí. Pokud žalobkyně uváděla, že jako podklad pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele slouží poslední 3 výpisy z účtu, právě z těchto žalobkyni mělo být zřejmé, že rezervy žalovaného pro splácení úvěru jsou naprosto nedostačující. Z výpisu za měsíc srpen se totiž podává, že z počátečního zůstatku na účtu 1 537,90 Kč se po provedení všech obratů na něm tento ke konci měsíce snížil na částku 72,99 Kč, ke konci září pak na částku 25,59 Kč, aby ke konci října vzrostl na částku 48,58 Kč. Hospodaření žalovaného, respektive zůstatek na účtu proto vykazuje celkově záporný trend, nadto pochybnosti vzbuzují i samy jednotlivé obraty na tomto účtu, když na něj docházely, a to například i několika převody v jednom dni, peněžní prostředky od fyzických osob od řádu stokorun po řád desítek tisíc korun, pravidelně se přitom v něm objevují platby kartou, kdy jako důvod transakce je uvedeno „Nákup: , právnická osoba, “. Předně tak zde vznikají vůbec pochybnosti o pravém účelu zřízení tohoto účtu, tedy zdali se nejedná pouze o účet založený za účelem sázení. I kdyby tomu tak ovšem nebylo, a jednalo by se tedy skutečně o běžný účet používaný žalovaným k běžnému osobnímu hospodaření, tak v žádném případě neprokazuje schopnost žalovaného úvěr splácet, ba právě naopak.

12. Za té situace je potom ale smlouva uzavřená žalovaným ve smyslu shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž k této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178 nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

13. Jestliže tedy výše bylo konstatováno, že smlouva uzavřená se žalovaný jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti, pak plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže na základě úvěrové smlouvy ze dne , datum, žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 10 000 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni tuto částku vrátit poníženou o to, co již žalobkyni zaplatil (dle tvrzení žalobkyně částku 4 000 Kč); dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Povinnost zaplatit dluh v přiměřených splátkách je přitom druhým z nosných pilířů zákona o spotřebitelském úvěru, respektive Směrnice, a tyto splátky soud uloží z úřední povinnosti, neboť se jedná o stejnou kategorii ochrany spotřebitele jako v případě toho, zda mu úvěr vůbec měl být poskytnut. Smyslem ochrany spotřebitele je totiž vyhnout se tzv. dluhové pasti a následné exekuci, neboť právě důsledky exekuce pro dlužníka jsou vlastně celým hybatelem, který zákonodárce vedl k přijetí této úpravy - tedy jinak řečeno, aby se dlužník, který nemá na splácení úvěru, nedostal do exekuce, nemá mu být úvěr předně vůbec poskytnut, a pokud už mu přesto úvěr takto chybně poskytnut byl, má se mu umožnit jeho zaplacení tak, aby se opětovně do exekuce vůbec nedostal - o nic jiného v celé své podstatě v této úpravě nejde a všechny tyto negativní důsledky a jejich celospolečenská škodlivost jsou přitom podrobně rozepsány právě např. ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.

14. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, když je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se jakýmikoliv dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení dále tvrzeny a prokazovány.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch (procentuálně vyjádřený 55 %) nad úspěchem žalovaného (45 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení zhruba v rozsahu 10 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalovaného, tj. 55 % - 45 % = 10 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč, dále odměny advokáta stanovené dle sazeb uvedených § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to za tři úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, předžalobní upomínka, podání žaloby), tj. celkem v částce 900 Kč, dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v částce 300 Kč dle § 13 odst. 1, 3 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení na straně žalobkyně činí částku 2 000 Kč; 10 % těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 200 Kč.