16 C 240/2025

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 15 324 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o zaplacení částky 7 324 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucího z částky 8 000 Kč od 15. 7. 2024 do zaplacení se zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 400 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení celkem částky 15 324 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % jdoucím z částky 8 000 Kč od 15. 7. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že mezi žalovanou a společností , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , se sídlem , adresa, , jako původní věřitelkou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , kdy na základě této smlouvy poskytla uvedená společnost žalované dne , datum, úvěr ve výši 8 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu s úrokem v částce 200 Kč stanoveným v článku II. odst. 1 smlouvy do 30 dnů od jeho poskytnutí, a to včetně poplatku 1 200 Kč, stanoveného rovněž v článku II. odst. 1 smlouvy. Žalovaná však porušila svou povinnost, když poskytnutý úvěr řádně nesplatila, v důsledku čehož, respektive z důvodu prodlení žalované s plněním svého závazku delším než 14 dní jí vznikla dále povinnost uhradit dle smlouvy poplatek za administraci prodlení ve výši 700 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že v souvislosti s prodlením žalované, kdy byla původní věřitelkou upomínána k úhradě jejího dluhu, a to formou SMS, e-mailových zpráv a písemných výzev k úhradě, je žalovaná povinna uhradit 50 Kč za každou odeslanou upomínku prostřednictvím SMS zprávy, 30 Kč za odeslanou upomínku prostřednictvím e-mailu, 500 Kč za odeslanou písemnou výzvu k úhradě dluhu a takto žalované vznikla povinnost uhradit částku 800 Kč za upomínky formou SMS a e-mailových zpráv a 1 000 Kč za upomínky formou písemných výzev k úhradě dluhu, a dále povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení z nesplacené jistiny úvěru, maximálně však do výše poloviny úvěru s tím, že žalobkyně uplatňuje po žalované z tohoto důvodu (tedy na smluvní pokutě) pouze částku 3 424 Kč. Tato souhrnná pohledávka za žalovanou sestávající z uvedených dílčích nároků pak původní věřitelkou byla postoupena společnosti , právnická osoba, , IČ , IČO, , se sídlem , adresa, a touto společností následně žalobkyni, která se tak domáhá jejího zaplacení.

2. Podáním ze dne 17. 10. 2025 žalobkyně vzala podanou žalobu částečně zpět o kapitalizovaný úrok v částce 200 Kč, dále o částku 1 200 Kč představující neuhrazený poplatek za poskytnutí úvěru (obojí tj. jak o částku 200 Kč, tak o částku 1 200 Kč spolu „se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 15. 7. 2024 do zaplacení“, byť ten původní žalobou nebyl vůbec z těchto částek uplatňován), dále o částku 800 Kč představující neuhrazené poplatky za upomínky formou SMS a e-mailových zpráv, o částku 700 Kč představující neuhrazený poplatek za administraci prodlení, o částku 1 000 Kč představující neuhrazené poplatky za upomínky zaslané písemnou formou, o částku 3 424 Kč představující neuhrazenou smluvní pokutu za prodlení a dále o úrok z prodlení jdoucí z částky 8 000 Kč jako neuhrazené jistiny od 15. 7. 2024 do zaplacení. Soud proto v souladu s tímto dispozitivním úkonem žalobkyně řízení v rozsahu jejího zpětvzetí podle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. zastavil, když souhlasu žalované s tímto zpětvzetím, které žalobkyně učinila dříve, než soud začal jednat o věci samé, není podle § 96 odst. 4 o.s.ř. třeba.

3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

4. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

5. Přitom ze smlouvy o spotřebitelskému úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, , dále z potvrzení o platbě vydaného ČSOB, a.s. o převodu částky 8 000 Kč dne , datum, z účtu číslo , č. účtu, na účet číslo , č. účtu, pod variabilním symbolem číslo , hodnota, , dále ze smluv o postoupení pohledávek uzavřených mezi společností , právnická osoba, . a , právnická osoba, ze dne , datum, , dále smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní ze dne , datum, a z přílohy k této smlouvě - přehledu postupovaných pohledávek soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje, přičemž z dalších žalobkyní předložených listin soud již pro nadbytečnost svá další skutková zjištění nečinil.

6. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a společnost , právnická osoba, . mezi sebou uzavřely okres dne , datum, smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalované téhož dne úvěr ve výši 8 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit do , datum, . Žalovaná v termínu splatnosti úvěr nesplatila. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek byla postoupena žalobkyni.

7. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, . a žalovaná uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované ani na výzvu soudu neuvedla ničeho s tím, že důkazy o posuzování schopnosti žalované splácet úvěr nedisponuje, neboť tyto neobdržela od postupitele pohledávky úvěru. Z daného důvodu tak žalobkyně není schopna ověření úvěruschopnosti předložit.

12. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila (co do vylíčení konkrétních finančních poměrů žalované v okamžiku uzavírání smlouvy se společností , právnická osoba, .), že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Uzavřená smlouva je tudíž neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, jak nyní, respektive od 29. 5. 2022 ze zákona o spotřebitelském úvěru již jednoznačně vyplývá (dříve tuto absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru dovodila judikatura).

13. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet, tedy posouzena konkrétní situace žadatele o spotřebitelský úvěr. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je třeba též zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, který se nyní v argumentaci žalobců hojně objevuje. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce nemá ve sporu vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaná. Není to však ale žalovaná, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. V praktickém důsledku by se tak jednalo o neplatnost relativní, což ovšem není. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek.

14. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovanou jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastnicemi vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalované byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 8 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalované žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajícím možnostem žalované, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovanou, která zůstala po celou dobu řízení zcela pasivní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovanou přiměřená není, neboť o jejích poměrech není nic bližšího známo. Žalobkyně po částečném zpětvzetí žaloby již nadále úrok z prodlení nepožadovala, proto o něm soud nerozhodoval. Žalobkyně přitom v řízení prokázala převod této pohledávky ze společnosti , právnická osoba, . na ni smlouvami o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku, tedy že je v řízení aktivně legitimována.

15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., jakož i s přihlédnutím k zásadám uvedeným ustanovením § 146 odst. 2 o.s.ř., a to pokud podanou žalobu vzala žalobkyně částečně zpět. Žalobkyně se v souhrnu včetně úrokového příslušenství domáhala po žalované zaplacení částky, která ke dni vydání soudního rozhodnutí již převyšuje částku 16 000 Kč, přiznána jí byla ovšem jen částka 8 000 Kč. Úspěch a neúspěch obou účastnic byl tak zhruba stejný, a soud proto vyslovil, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.