16 C 25/2022

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba, IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 28 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 173,80 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 7 826,20 Kč, úroku v částce 4 478,95 Kč a dále úroku ve výši 8,05 % ročně jdoucího z částky 28 000 Kč od 28. 10. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 2 177,40 Kč a dále úroku z prodlení jdoucího z částky 7 826,20 Kč ve výši 8,25 % ročně od 28. 10. 2021 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 20 173,80 Kč od 28. 10. 2021 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Žalobou ze dne 16. listopadu 2021 podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 28 000 Kč spolu s úrokem v částce 4 478,90 Kč a dále s úrokem ve výši 8,05 % ročně jdoucím z částky 28 000 Kč od 28. 10. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 2 187,40 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím z částky 28 000 Kč od 28. 10. 2021 do zaplacení. Žalobu žalobkyně odůvodnila tak, že žalovaný předal žalobkyni dne datum vyplněnou„ Žádost o založení prvního konta ev. číslo“ – návrh na uzavření smlouvy, ve které žádal o uzavření smlouvy o běžném účtu ve smyslu ustanovení § 708 a následujících zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník a mezi žalobkyní a žalovaným tak došlo k uzavření smlouvy o účtu, jejímž předmětem bylo zřízení a vedení běžného účtu číslo bankovní účet a úprava vzájemných práv a povinností mezi žalobkyní a žalovaným. Nedílnou součástí smlouvy o účtu jsou“ Podmínky pro účty“, s jejichž zněním vyjádřil žalovaný souhlas podpisem žádosti o založení prvního konta. Dále žalobkyně v žalobě uvedla, že následně došlo mezi účastníky dne datum k uzavření smlouvy o kontokorentu registrační číslo, a to na základě žádosti o poskytnutí Kontokorentu číslo ze dne datum, kdy žalobkyně na základě této smlouvy o kontokorentu umožnila žalovanému přečerpat jeho běžný účet do výše dílčího úvěrového limitu ve výši 28 000 Kč. Nedílnou součástí uzavřené smlouvy o kontokorentu jsou“ Podmínky pro kontokorent“, s jejichž zněním vyjádřil žalovaný souhlas podpisem žádosti o poskytnutí kontokorentu. K tomu žalobkyně dále uvedla, že dle čl. 4 obchodních podmínek jsou čerpané peněžní prostředky až do výše úvěrového limitu úročeny úrokovou sazbou sjednanou při uzavření smluvního vztahu ve výši 17,9 % ročně. Žalovaný po dobu smluvního vztahu čerpal na poskytnutý kontokorent částku v celkové výši 140 279,20 Kč a po dobu smluvního vztahu uhradil žalobkyni částku v celkové výši 120 105,40 Kč. Přitom byl povinen zajistit na svém běžném účtu dostatek disponibilních peněžních prostředků k automatické měsíční úhradě úroků, poplatků a eventuálně naběhlých úroků z prodlení týkajících se kontokorentu, a to vždy ke dni splatnosti, kterým je dle Podmínek pro kontokorent vždy poslední den kalendářního měsíce. Žalovaný však tuto povinnost porušil, kdy naposledy se ocitl v prodlení ke dni 29. 2. 2020. Dopisem ze dne 1. 12. 2020 -“ Poslední výzvou k zaplacení dlužné částky“ jej žalobkyně vyzvala k zaplacení dlužné částky, k čemuž nedošlo, a proto žalobkyně dle čl. 9 Podmínek pro kontokorent“ Oznámením o zesplatnění úvěru“ veškeré závazky žalovaného plynoucí ze smlouvy o kontokorentu prohlásila za splatné ke dni 29. 1. 2021. Přitom žalovaný k datu vyhotovení předmětného Oznámení o zesplatnění úvěru dlužil žalobkyni částku 30 368,60 Kč skládající se z dlužné jistiny v částce 28 000 Kč, dlužného smluvního úroku v částce 1 887,66 Kč a dlužného úroku z prodlení v částce 480,94 Kč. Žalovaný žalobkyni dosud ničeho dalšího neuhradil, ač k tomu byl ještě vyzván předžalobní výzvou ze dne 3. 11. 2021.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a o.s.ř., přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze žádosti o založení prvního konta ze dne datum ev. číslo číslo Prvního konta (číslo účtu) bankovní účet, dále ze smlouvy o kontokorentu (smlouvy o úvěru číslo) a z úplného výpisu z účtu číslo soud vzal za prokázána žalobní tvrzení, jak byla žalobkyní uvedena shora, přičemž na tato pro stručnost proto v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedeného skutkového stavu soud proto dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli mezi sebou smlouvu o běžném účtu ve smyslu ust. § 708 a následujících zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen„ obchodní zákoník“), přičemž tento jejich závazkový vztah se i po 1. 1. 2014, s přihlédnutím k přechodným ustanovením části páté, hlava I, § 3028 odst. 3 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, řídí obchodním zákoníkem, když žalobkyně jako banka se zavázala zřídit pro žalovaného běžný účet v určité měně. Smlouvou o poskytnutí kontokorentního úvěru na tomto účtu pak žalobkyně a žalovaný sjednali oprávnění žalovaného disponovat peněžními prostředky na účtu i nad jejich stav nekrytý jejich aktuálním stavem na účtu a jednalo se tak o účet kontokorentní ve smyslu § 711 obchodního zákoníku, řídící se též úpravou smlouvy o úvěru (§ 497 a násl. obchodního zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani na výzvu soudu netvrdila, z jakých konkrétních faktů týkající se konkrétně osoby žalovaného vycházela při posuzování jeho výdajové stránky. Žalobkyně k tomu uvedla, že příjem na základě transakcí na bankovním účtu, který vstupoval do výpočtu platební kapacity, činil 14 139 Kč s tím, že z výpisu z běžného účtu žalovaného, který je veden u žalobkyně, je zřejmé že platby od právnická osoba anonymizováno jsou mzdou žalovaného. Výdaje a platební kapacita jsou vypočítávány vnitřním systémem žalobkyně na základě vyhodnocení kreditních a debetních obratů na běžném účtu žalovaného, kdy jsou mimo jiné porovnávány s údaji o životním minimu a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu). Žalobkyně dále ve svém vyjádření uvedla, že průměrné měsíční výdaje domácnosti na osobu v roce 2019 činily 11 486,80 Kč dle Českého statistického úřadu, žádná další fakta či konkrétní údaje o výdajích žalovaného však neuvedla. Má tak za to, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala správně.

10. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Žalobkyně sice možná dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalovanému (zjištěním a ověřením jeho čistého příjmu), ne tak už ovšem stránku výdajovou, kdy o skutečných výdajích, netvrdila ničeho. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče příjmů, ale i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno souběžně s tím uvést, že přitom nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný v České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každý žadatel bude vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem bude jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanovených příslušným právním předpisem. Taková úvaha je však již prima facie neudržitelná, nesmyslná. Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně.

11. Za té situace proto žalobkyně netvrdila a tím méně prokázala, že vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.

12. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně na základě smlouvy o poskytnutí kontokorentu na běžném účtu ze dne datum žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 140 279,20 Kč a žalovaný žalobkyni již uhradil celkem částku 120 105,40 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni v tomto rozdílu dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno zamítnout.

13. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že oba účastníci zaznamenali úspěch a neúspěch v řízení zhruba rovnocenný (a to i s ohledem na žalobkyní požadované příslušenství pohledávky). Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení. Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout exekuci.