16 C 251/2025

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: právnická osoba jiné reg. č. Anonymizováno sídlem adresa zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 23 414,69 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 23 014,69 Kč a na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně částku 1 075 Kč, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky 400 Kč, úroku v částce 2 236,60 Kč a dále úroku ve výši 21,9 % ročně jdoucího z částky 23 014,65 Kč od 15. 5. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 36,04 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 12 % ročně jdoucího z částky 23 014,69 Kč od 15. 5. 2025 do zaplacení, se zamítá.

1. Žalobou ze dne 2. října 2025 podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení celkem částky 23 414,69 Kč spolu s úrokem v částce 2 236,60 Kč a dále úrokem ve výši 21,9 % ročně jdoucím z částky 23 014,65 Kč od 15. 5. 2025 do zaplacení, úrokem z prodlení v částce 36,04 Kč a dále úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně jdoucím z částky 23 014,69 Kč od 15. 5. 2025 do zaplacení. Návrh odůvodnila tím, že žalobkyně se žalovanou uzavřela dne , datum, smlouvu o nákupu na splátky číslo , Anonymizováno, , kdy se jedná o smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž nedílnou součástí smlouvy jsou Podmínky smlouvy o nákupu na splátky a Ceník žalobkyně, které byly před podpisem smlouvy žalované poskytnuty spolu se splátkovým kalendářem a standardními informacemi o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně před uzavřením smlouvy ve smyslu ustanovení § 84 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zkoumala úvěruschopnost žalované, kdy porovnávala příjmy a závazky klienta (žalované), příjmy i finanční závazky žalovaná deklarovala v žádosti o úvěr a závazky žalobkyně dále ověřovala v bankovním a nebankovním registru klientských informací, kdy žalobkyně dále ověřila, že žalovaná nemá závazky po splatnosti v insolvenčním rejstříku, v Centrální evidenci exekucí, v rejstříku SOLUS a v interní databázi žalobkyně a tímto způsobem žalobkyně ověřila, že příjmy žalované jsou ve výši postačující na krytí jejích výdajů a závazků. Na základě smlouvy o úvěru byl proto žalované poskytnut úvěr ve výši 23 990 Kč, a to za účelem koupě sjednaného zboží u prodejce , právnická osoba, . a žalovaná vyčerpala úvěr ve výši 23 999 Kč zaplacením ceny zboží prodejci. Žalobkyně se žalovanou sjednaly úrokovou sazbu úvěru ve výši 21,9 % ročně. Žalovaná přitom byla povinna vyčerpaný úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách dle dohodnutého splátkového kalendáře. Žalovaná však řádně poskytnutý úvěr i přes upomínku žalobkyně řádně nesplácela, přičemž v upomínce byla upozorněna, že pokud nebude dluh uhrazen do 30 dnů, má žalobkyně právo odstoupit od smlouvy a zesplatnit celý úvěr, a to podle bodu 9. smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaná ani po této předchozí výzvě dlužnou částku neuhradila a dále úvěr nesplácela, odstoupila žalobkyně od smlouvy a zesplatnila úvěr ke dni 14. 5. 2025, o čemž byla žalovaná informována dopisem a vyzvána k okamžité úhradě dluhu. Přitom ke dni 14. 5. 2025 žalobkyně zkapitalizovala smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení a celková pohledávka činila k datu 14. 5. 2025 celkem částku 25 687,33 Kč, která je tvořena nesplacenou jistinou ve výši 23 014,69 Kč, dále dlužnými poplatky ve výši 400 Kč, kapitalizovaný smluvním úrokem vyčísleným do 14. 5. 2025 ve výši 2 236,60 Kč a kapitalizovaným úrokem z prodlení do 14. 5. 2025 ve výši 36,04 Kč. Žalobkyně se proto po žalované domáhá zaplacení této částky s tím, že požaduje i zaplacení úroku a úroku z prodlení jdoucího z dlužné částky jistiny až do zaplacení, neboť žalovaná jí dosud na tento její nárok ničeho nezaplatila, a to ani přes předžalobní výzvu zaslanou jí dne 10. 9. 2025 zástupcem žalobkyně.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. V daném případě je v řízení přítomen tzv. cizí prvek, neboť žalobkyně je právnickou osobou se sídlem na území , Anonymizováno, . Soud se proto předně zabýval otázkou pravomoci českých soudů k projednání a rozhodnutí ve věci závazkového vztahu, založeného mezi žalobkyní a žalovanou smlouvou o úvěru. Předmětem řízení je nárok na zaplacení peněžité částky na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřenou bankou se sídlem v , Anonymizováno, , a žalovanou, fyzickou osobou s bydlištěm na území České republiky. Vzhledem k tomu, že oba účastníci mají bydliště, resp. sídlo v členských státech Evropské unie, je třeba otázku mezinárodní pravomoci posoudit podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis). Žalovaná uzavřela smlouvu jako spotřebitelka, tj. mimo rámec své podnikatelské činnosti, zatímco žalobkyně vystupovala jako podnikatel. Smlouva byla uzavřena distančním způsobem prostřednictvím zprostředkovatele působícího v České republice a žalobkyně vykonávala, resp. směřovala svou podnikatelskou činnost na území České republiky, a to prostřednictvím svého odštěpného závodu. Žalovaná má obvyklé bydliště v České republice, výlučná a kogentní příslušnost soudů České republiky je tak bez ohledu na státní příslušnost žalované dána podle článku 17 a 18 uvedeného Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), a pro řízení se použije zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění. Soud se také zabýval otázkou, jakým hmotným právem se příslušný závazkový vztah řídí. Podle čl. 6 odst. 1 a 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (nařízení Řím I) smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud: a) obchodník provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště, nebo b) se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje a smlouva spadá do rozsahu této činnosti. (odst. 2.) Bez ohledu na odstavec 1 si mohou strany zvolit v souladu s článkem 3 právo rozhodné pro smlouvu, která splňuje podmínky odstavce 1. V důsledku této volby však nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence volby práva na základě odstavce 1 jinak použila. Vycházeje z této úpravy soud dospěl k závěru, že je na místě aplikovat v této věci české hmotné právo, v daném případě předpisy občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a dále zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť strany ve smlouvě sjednaly, že smlouva se řídí právním řádem České republiky, tedy právem státu, v němž má žalovaná své obvyklé bydliště, a to jak na základě platné volby práva dle čl. 3 nařízení Řím I, tak i v souladu s ochrannými ustanoveními čl. 6 téhož nařízení. Na základě toho pak dospěl k dalším následujícím závěrům.

4. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

5. Přitom ze žalobkyní předložených listinných důkazů, a to Smlouvy o nákupu na splátky č. , Anonymizováno, ze dne , datum, , dále z výpisu z bankovního účtu žalobkyně číslo , č. účtu, vedeného u , právnická osoba, . prokazujícího provedení platby dne , datum, v částce 23 990 Kč pod variabilním symbolem , var. symbol, soud vzal za prokázáno tvrzení žalobkyně o uzavření smlouvy o úvěru se žalovanou a o poskytnutí částky 23 990 Kč jako sjednaného úvěru žalobkyní žalované.

6. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne , datum, smlouvu spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout a poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 23 999 Kč a žalovaná se zavázala tyto peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s úroky v pravidelných ve 24 měsíčních splátkách, žalovaná však dohodnuté splátky řádně neplatila. Žalobkyně proto od smlouvy odstoupila a vyzvala žalovanou k zaplacení celého zbývajícího dluhu.

7. Soud proto na základě těchto skutečností v prvé řadě dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná uzavřely podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaná se zavázala tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované ani na výzvu soudu neuvedla žádná konkrétní fakta, z níž vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. V době sjednání smlouvy v listopadu 2024 vycházela žalobkyně, jak sama uvedla, pouze z příjmu deklarovaného žalovanou, který ničím neověřovala, vůbec se pak nezabývala výdaji žalované. V žalobě žalobkyně uvedla, že příjmy žalované nikterak nezjišťovala a neověřovala, co se týká závazků žalované, vycházela z údajů v bankovním a nebankovním registru klientských informací a provedla lustraci v insolvenčním rejstříku, v CEE, v rejstříku SOLUS, což je však nedostačující.

12. Posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně bylo proto nedostatečné, když pouze vycházela z tvrzení žalované o výši příjmu, nadto zcela opomenula zjistit výdajovou stránku žalované (tedy jaké konkrétní výdaje žalovaná má). Zákon o spotřebitelském úvěru totiž v ustanovení § 87 stanoví, že poskytovatel úvěru má posoudit jak příjmy, tak ale i konkrétní výdaje žadatele o úvěr. K závěru o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru při nedostatečném posuzování ze strany poskytovatele úvěru v době uzavření smlouvy dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Přisvědčil přitom v tomto rozhodnutí názoru odvolacího soudu (Krajský soud v Ostravě), proti němuž bylo dovolání ze strany věřitelky podáno, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele … Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí pak uzavřel, že závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně (věřitelka) s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

13. Způsob, jakým žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované, se proto nese přesně v intencích shora v podstatných částech citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila, natož prokazovala, že by vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná.

14. Smlouva uzavřená se žalovanou proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti jak nyní výslovně stanoví ustanovení § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru (dříve tuto absolutní neplatnost dovodila judikatura) a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy ze dne , datum, žalované byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 23 990 Kč, pak žalovaná je povinna žalobkyni tuto částku vrátit poníženou o to, co žalobkyni již případně zaplatila, tedy pouze dlužnou jistinu; dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Soud proto uložil žalované předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaná bude schopna žalobkyni v budoucnu plnit (žalovaná zůstala v řízení zcela nekontaktní, ani soud proto není schopen posoudit její nynější situaci a stanovit splátky přiměřené jejím možnostem), kdy v dalším pak soud pro stručnost zcela odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž pod body 14. až 20. Nejvyšší soud provedl výklad daného ustanovení včetně toho, že se jedná o hmotněprávní stanovení splatnosti pohledávky ze spotřebitelského úvěru soudem, v důsledku čehož ještě ani nenastalo prodlení žalované a proto i žalobní požadavek na zaplacení úroků z prodlení z dosud nevrácené jistiny bylo nutno zamítnout. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu.

15. Je pak také zřejmé, že ani veškeré další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi a nároky, jak byly žalobkyní v řízení dále tvrzeny a prokazovány.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně se vůči žalované domáhala ke dni vydání tohoto rozhodnutí zaplacení souhrnné částky 33 489,30 Kč (včetně příslušenství tvořeného úrokem a úrokem z prodlení k tomuto dni). Úspěšná a však byla pouze co do částky 23 014,69 Kč. Soud proto žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch (procentuálně vyjádřený 68 %) nad úspěchem žalované (32 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení zhruba v rozsahu 36 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalovaného, tj. 68 % - 32 % = 36 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 171 Kč, dále odměny advokáta stanovené dle sazeb uvedených v § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tři úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, předžalobní upomínka, podání žaloby) v částce 1 200 Kč, dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v částce 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) téže vyhlášky, a konečně částky 315 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení na straně žalobkyně činí částku 2 986 Kč; 36 % těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 1 075 Kč.