16 C 253/2024

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 58 349,08 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 58 349,08 Kč, úroku v částce 4 183,11 Kč a dále úroku ve výši 17,4 % ročně jdoucího z částky 56 249,08 Kč od 31. 5. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 3 127,78 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně jdoucího z částky 58 349,08 Kč od 24. 11. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 29. října 2024 domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 58 349,08 Kč, úroku v částce 4 183,11 Kč a dále úroku ve výši 17,4 % ročně jdoucího z částky 56 249,08 Kč od 31. 5. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 3 127,78 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně jdoucího z částky 58 349,08 Kč od 24. 11. 2022 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná uzavřela dne , datum, s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . (dříve vystupující pod firmou , právnická osoba, , IČ: , IČO, , smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet – , Anonymizováno, , jejíž součástí jsou také všeobecné produktové podmínky, kdy na základě této smlouvy poskytla původní věřitelka, tj. společnost , právnická osoba, . žalované úvěrový rámec do výše 70 000 Kč. Dále žalobkyně v podaném návrhu uvedla, že žalovaná se zavázala původní věřitelce vrátit poskytnutý úvěr a hradit úroky z poskytnutého úvěru se sjednanou úrokovou sazbou 17,4 % ročně, a to formou pravidelných měsíčních splátek ve sjednané výši, a to počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy a také platit měsíčně poplatky za poskytnuté bankovní služby, zejména za poskytnuté bankovní služby, zejména za poskytnutí úvěru, za každé další čerpání úvěru a vedení úvěrového účtu dle smlouvy a případné další poplatky, například za upomínání, a to ve výši podle smlouvy, kdy tyto poplatky byly splatné k poslednímu dni každého kalendářního měsíce. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně zejména tím, že byla opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek úvěru a úroků a vyčíslených poplatků, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně proto využila svého práva sjednaného ve smlouvě a dopisem ze dne , datum, ukončila poskytování úvěru a úvěr zesplatnila. Tato pohledávka, jejíhož zaplacení se tedy žalobkyně podanou žalobou domáhá, jí přitom byla postoupena společností , právnická osoba, . na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , a to s účinností ke dni , datum, , přičemž postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem zaslaným jí doporučeně dne , datum, . Žalovaná však žalobkyni tuto pohledávku neuhradila ani přes předžalobní výzvu.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. K jednání nařízenému ve věci na den 24. dubna 2025 se žalovaná bez omluvy nedostavila, soud proto podle § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru , Anonymizováno, ze dne , datum, číslo , Anonymizováno, , smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a žalobkyní dne , datum, , přílohy číslo 1 k této smlouvě o postoupení pohledávek – podstatné části výpisu seznamu postoupených pohledávek, a dopisu společnosti , právnická osoba, . žalované ze dne , datum, – oznámení o postoupení pohledávky, přitom soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení, jak byla uvedena výše, soud proto v dalším pro stručnost odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a společnost , právnická osoba, . mezi sebou uzavřely smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalované revolvingový (opakovaný) úvěr až do výše 70 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých splátkách. Žalovaná dohodnuté splátky řádně nesplácela. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla postoupena žalobkyni.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, . a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určily odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru s ohledem na ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované uvedla, že žalovaná doložila potvrzení o výši příjmu ze dne 18. 1. 2017, ze kterého bylo zjištěno, že žalovaná byla od 12. 9. 2016 na dobu neurčitou zaměstnána jako pomocná pracovnice ve společnosti , právnická osoba, , IČ , IČO, a že výše jejího průměrného čistého měsíčního příjmu za poslední 3 měsíce činila 11 994 Kč, že výše hrubého příjmu za žalované za poslední 4 měsíce činila 28 840 Kč a že výše čistého příjmu žalované za poslední 4 měsíce činila 25 663 Kč, že ze mzdy žalované nebyly prováděny žádné srážky, že žalovaná nebyla ve zkušební době a nebylo vedeno jednání o skončení pracovního poměru. Žalovaná v žádosti o úvěr zároveň uvedla, že celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 28 000 Kč a že bydlí u rodičů. Dále žalobkyně uvedla, že při hodnocení úvěruschopnosti žalované banka porovnávala její příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat ČSÚ a výpočtem získala částku disponibilních zdrojů žalované. Z interních zdrojů banka zjistila, že vůči bance neměla žalovaná v době podání žádosti o úvěr žádné závazky a z externích zdrojů banka zjistila, že žalovaná měla v době podání žádosti o úvěr další závazky s celkovou výši měsíčních splátek 2 048 Kč. Po provedeném individuálním hodnocení žalované banka žádosti žalované vyhověla a schválila žalované revolvingový úvěr 70 000 Kč, když výše nové splátky byla 1 470 Kč s tím, že výše prvního čerpání byla 56 000 Kč. V průběhu revolvingového úvěru pak byla žalovanou čerpána celkově částka 86 814 Kč a žalovaná uhradila celkem částku 87 447,69 Kč.

11. Právní předchůdkyně žalobkyně, tj. společnost , právnická osoba, . situaci žalované proto zhodnotila nedostatečně, kdy sice možná dobře zjistila, respektive ověřila příjmovou stránku žalované jako žadatele o úvěr, ne však již stránku výdajovou, které nevěnovala pozornost prakticky vůbec, kdy o výdajích žalované netvrdila vůbec ničeho (kromě splátek jiných úvěrů, které žalovaná již platila). Posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany žalobkyně bylo proto nedostatečné, když zcela opomenula zjistit její skutečnou výdajovou stránku. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli úvěru totiž zjistit jednak skutečné příjmy, ale také i skutečné výdaje žadatele o úvěr. Ani na jedné straně přitom tyto údaje není možné paušalizovat, ale je nutné je individuálně zjistit a případně i trvat na prokázání reálných údajů o žadateli, tedy jaké jsou jeho skutečné příjmy a jaké jsou jeho skutečné výdaje. Jedině tak je možno zjistit a posléze vyhodnotit, zdali žadatel skutečně bude schopen stanovené splátky úvěru splácet. O nic jiného v dané úpravě nejde a byť se soud setkává i s jinými rozhodnutími, tato rozhodnutí jsou solitérní a již překonaná, a to nejenom judikaturou národní, ale zejména také již bohatou judikaturou Evropského soudního dvora. Má-li totiž směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 naplňovat stanovené cíle, jiný výklad možný není (jednoduše by bylo možno argumentovat tím, že pokud žalobkyně vychází ze statistických údajů o průměrných výdajích žadatele o úvěr, pak nic nebránilo v tom, aby stejnou logikou i na příjmové stránce rovněž vycházela ze statistických údajů, například Českého statistického úřadu o výši průměrného výdělku v České republice – pak ovšem zřejmě každý žadatel o úvěr bude vyhodnocen jako úvěruschopný; takové posuzovaní žadatelů o úvěr je však prima facie naprosto nesmyslné).

12. Za té situace je potom ale smlouva uzavřená žalovanou ve smyslu shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž k této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178 nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

13. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet, tedy posouzena konkrétní situace žadatele o spotřebitelský úvěr. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je třeba též zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, který se nyní v argumentaci žalobců hojně objevuje. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce nemá ve sporu vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. V praktickém důsledku by se tak jednalo o neplatnost relativní, což ovšem není. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek.

14. Tedy za situace, kdy smlouva uzavřená se žalovanou jako platná neobstojí, je plnění poskytnuté na základě této smlouvy nutno posoudit a případně též vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, tj. žalovaná je (byla) povinna vrátit právní předchůdkyni žalobkyně pouze to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru ze dne , datum, byla žalované poskytnuta částka 86 814 Kč a žalovaná z titulu plnění na tuto smlouvu již právní předchůdkyni žalobkyně zaplatila částku 87 447,69 Kč, pak tímto plněním žalované pohledávka vzniklá z titulu bezdůvodného obohacení zcela zanikla a tudíž zde neexistuje žádný dluh, který by jako důvodný nárok z této smlouvy mohl být právní předchůdkyní žalobkyně, tj. společností , právnická osoba, . žalobkyni postoupen a posléze soudem přiznán. Pak ovšem nezbylo, než podanou žalobu zcela zamítnout, přičemž za tohoto stavu věci je pak také již zcela bezpředmětné se zabývat čímkoliv dalším, co bylo žalobkyní případně dále v řízení tvrzeno a prokazováno.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že v řízení plně úspěšné žalované dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.