16 C 254/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátem Mgr. jméno jméno sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 66 456,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč, a to v 25 pravidelných měsíčních splátkách po 2 500 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 16 456,60 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím od 18. 4. 2021 do zaplacení, jakož i žaloba o zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 50 000 Kč od 18. 4. 2021 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 7 923,25 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 66 456,60 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím od 18. 4. 2021 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, [anonymizována tři slova] se sídlem [adresa], [město], [anonymizováno] [číslo], [země], zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů na území České republiky dne [datum] prostředky komunikace na dálku smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému téhož dne úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit nejpozději do 17. 4. 2021. Žalovaný však právní předchůdkyni žalobkyně ničeho neuhradil, žalobkyně se tak po žalovaném domáhá zaplacení tohoto dluhu s tím, že tato pohledávka za žalovaným byla původní věřitelkou žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum]. Žalovaný však žalobkyni neuhradil ničeho, ač k tomu byl ještě vyzván předžalobní upomínkou ze dne 28. 5. 2021. Žalovaná částka je přitom tvořena jistinou úvěru ve výši 50 000 Kč, dále z náhrady účelně vynaložených nákladů ve výši 750 Kč (3× 250 Kč) dle článku VI odst. 1 písm. a) smlouvy a z úroků za období čerpání ve výši 15 706,60 Kč dle článku II odst. 4 smlouvy.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. V daném případě je v řízení přítomen tzv. cizí prvek, neboť původní věřitelka, společnost [právnická osoba] je právnickou osobou se sídlem na území [anonymizována dvě slova]. Soud se proto předně zabýval otázkou pravomoci českých soudů k projednání a rozhodnutí ve věci závazkového vztahu, založeného mezi žalobkyní a žalovaným smlouvou o úvěru. Předmětem řízení je nárok na zaplacení peněžité částky na základě smlouvy o úvěru, žalovaný se toho času zdržuje na území České republiky, příslušnost soudů České republiky je tak bez ohledu na státní příslušnost žalovaného dána podle článku 2 Nařízení rady (Es) č. 44/2001, když jiná dohoda nebyla sjednána a pro řízení se použije zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění. Soud se také zabýval otázkou, jakým hmotným právem se příslušný závazkový vztah řídí podle tzv. kolizních norem obsažených v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle něhož soud otázku své pravomoci a užití tzv. rozhodného práva posuzoval. Podle § 87 cit. zák. platí, že smlouvy se řídí právem státu, s nímž smlouva nejúžeji souvisí, pokud smluvní strany nezvolily rozhodné právo. Volba práva musí být vyjádřena výslovně nebo musí vyplývat bez pochybností z ustanovení smlouvy nebo z okolností případu. Vycházeje z této úpravy soud dospěl k závěru, že je na místě aplikovat v této věci české hmotné právo, v daném případě předpisy občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., neboť smlouva byla uzavřena podle všech okolností mezi nepřítomnými účastníky dne [datum] sice prostředky komunikace na dálku, avšak s blízkým vztahem k území České republiky (jedná se o smlouvu adhézní, formulářovou, spotřebitelskou, psanou v češtině a tedy tyto skutečnosti nasvědčují o zaměřenosti činnosti původní věřitelky na poskytování spotřebitelských úvěrů na území České republiky) a jiné rozhodné právo účastníky smlouvy zvoleno nebylo. Na základě toho pak dospěl k dalším následujícím závěrům.

4. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

5. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o revolvingové úvěru ze dne [datum], dokladu (potvrzení) o převodu částky 50 000 Kč dne 17. 12. 2020 na účet číslo [bankovní účet], dále ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní dne [datum], dopisu společnosti [právnická osoba] žalovanému ze dne 28. 5. 2021 – oznámení o postoupení pohledávky, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, na nějž proto v dalším pro stručnost odkazuje.

1. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaný v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) mezi sebou uzavřeli smlouvu o úvěru, když právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany předchůdkyně žalobkyně.

2. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

3. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

4. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

5. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovanému uvedla, že původní věřitelka ověřila schopnost spotřebitele lustrací žalovaného z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB a na základě uvedených skutečnostní nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr.

6. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila, natož prokazovala, že její právní předchůdkyně řádně přezkoumala příjmy a výdaje žalovaného, když neuvedla žádná konkrétní fakta, ze kterých bylo při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházeno (konkrétní výše příjmů, konkrétní výše výdajů). Žalobkyně tedy netvrdila žádná ani základní fakta o finanční situaci žalovaného, ze kterých poskytovatelka zápůjčky vycházela při jejím poskytnutí žalovanému (resp. nebylo vůbec tvrzeno, že by se těmito otázkami vůbec právní předchůdkyně žalobkyně zaobírala).

7. Žalobkyně tak neprokázala, resp. ani netvrdila, že bylo vyhověno zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro jeho argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.

8. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši celkem 50 000 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni tuto poskytnutou částku vrátit; dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto uložil žalovanému předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaný bude schopna žalobkyni v budoucnu plnit. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, tak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.

9. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, kdy je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch (procentuálně vyjádřený 75 %) nad úspěchem žalovaného (25 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení zhruba v rozsahu 50 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalovaného, tj. 75 % - 25 % = 50 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního v částce 3 323 Kč, dále odměny za právní zastupování žalobce v řízení advokátem stanovené dle sazeb uvedených v ustanovení § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to za dva úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, podání žaloby), a ve výši jedné poloviny odměny za úkon právní služby předžalobní upomínky, tj. celkem v částce 9 450 Kč, dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v částce 900 Kč dle § 13 odst. 1, 3 téže vyhlášky, a konečně částky 2 173,50 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení na straně žalobkyně činí částku 15 846,50 Kč; 50 % z těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 7 923,25 Kč.