16 C 260/2025

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 90 113,55 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 73 478,64 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 16 634,91 Kč, úroku v částce 7 484,97 Kč a dále úroku ve výši 12,75 % ročně jdoucího z částky 79 486,05 Kč od 10. 5. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 4 646,18 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucího z částky 6 807,41 Kč od 10. 5. 2025 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 73 478,64 Kč od 10. 5. 2025 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 5 704,78 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení celkem částky 90 113,50 Kč a dále zaplacení úroku v částce 7 484,97 Kč a úroku ve výši 12,75 % ročně jdoucího z částky 79 486,05 Kč od 10. 5. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 4 646,18 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně jdoucího z částky 80 286,05 Kč od 10. 5. 2025 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná uzavřela dne , datum, se společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , na základě které tato společnost poskytla žalované možnost čerpat bezúčelový úvěr až do sjednané výše 80 000 Kč, z něhož žalovaná vyčerpala celkem částku 82 537,64 Kč. Vyčerpaný úvěr se pak žalovaná zavázala hradit minimální měsíční platbou, a to vždy do doby, dokud neuhradí celkovou dlužnou částku; informace o konkrétní výši, počtu četností plateb, které byla žalovaná povinna hradit, byla žalované sdělena každý kalendářní měsíc prostřednictvím rozpisu plateb, který byl žalované dostupný na online účtu a o vystavení rozpisu plateb byla žalovaná vyrozuměna e-mailem. Minimální měsíční splátky byla žalovaná povinna hradit vždy do data splatnosti dle rozpisu plateb dle smlouvy a za poskytnutý úvěr se žalovaná zavázala hradit právní předchůdkyni žalobkyně smluvní úrok ve výši sjednané ve smlouvě a rovněž v souladu se smlouvou a čl. 8. smluvních podmínek byla žalovaná povinna hradit také poplatky a náklady. Žalovaná však neplnila své smluvní závazky řádně a dostala se do prodlení s úhradou plateb, a právní předchůdkyně žalobkyně proto úvěr v souladu s uzavřenou smlouvou zesplatnila ke dni 27. 11. 2024. Žalobkyně se proto po žalované domáhá zaplacení této pohledávky, která jí byla společností , právnická osoba, postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , a to s účinností k témuž dni, kdy toto postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem. Žalovaná, ač před podáním žaloby byla ještě vyzvána, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradila.

2. Žalovaná k podané žalobě uvedla, že uznává pouze částku poskytnuté jistiny, kterou ještě neuhradila, tj. asi částku 70 000 Kč, a to z toho důvodu, že úvěr jí ze strany společnosti , právnická osoba, neměl vůbec být poskytnut. Namítla, že úvěrová společnost nedostatečně posoudila její schopnost splácet poskytovaný úvěr a neověřila si údaje o příjmu. K tomu uvedla, že v té době byla vedena na úřadu práce a její příjem byl tvořen pouze příspěvkem z úřadu práce a sirotčího důchodu dcery, u něhož si není jistá, zda se může započítávat do příjmů a dále příjmem z brigády. K tomu v dalším průběhu řízení uvedla, že se jednalo o brigádu od dubna do července a odměna plynoucí z této brigády jí byla vyplácena v hotovosti. Úvěrující společnost po ní při sjednávání smlouvy o úvěru požadovala pouze občanský průkaz a náhled do bankovního účtu, kam jí pravidelně chodil příspěvek z úřadu práce a sirotčí důchod dcery. Od srpna již brigádu neměla a proto nezvládala úvěr dále splácet. Kontaktovala proto společnost , právnická osoba, s tím, zdali by byla možná dohoda o nižší částce splácení, ale společnost , právnická osoba, na to nepřistoupila, stejně jako na to nepřistoupila žalobkyně, kterou posléze žádala o totéž. Dále uvedla, že původně měla v plánu si vzít úvěr nižší, asi 20 000 Kč, ale bylo jí nabídnuto 80 000 Kč, na což nakonec přistoupila, byť sama měla pochybnosti, zdali takto vysoký úvěr bude schopna splácet. Dále ve svém vyjádření uvedla, že předmětný dluh chce splatit, ale nižší částkou v rámci jejích možností s tím, že pokud se její finanční situace zlepší, bude hradit více, ale v tuto chvíli finanční prostředky na úhradu celé částky nemá. Uvedla, že od dubna tohoto roku by byla schopna žalobkyni splácet částku 1 000 Kč. Jiné dluhy nemá.

3. Po provedeném dokazování soud ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní ze dne , datum, a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti , právnická osoba, žalované ze dne , datum, spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, kterým jí tato společnost oznamuje postoupení pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne 29. 7. 2025 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, jakož i nerozporných tvrzení obou účastnic vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora a které ostatně ani žalovaná ve svém vyjádření nikterak nerozporovala, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.

4. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a společnost , právnická osoba, mezi sebou uzavřely smlouvu, podle níž tato společnost poskytla žalované peněžní prostředky v celkové výši 82 537,64 Kč, přičemž tyto peněžní prostředky spolu s úrokem se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve stanovených splátkách. Žalovaná dohodnuté splátky řádně nesplácela a na poskytnutý úvěr dosud uhradila dle tvrzení žalobkyně celkem částku 9 059 Kč. Tato pohledávka pak následně byla postoupena žalobkyni.

5. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy strany určily odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to s ohledem na ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany právní předchůdkyně žalobkyně.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované neuvedla žádná konkrétní fakta o situaci žalované v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, které by zjistila a z nichž by následně vycházela společnost , právnická osoba10. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila, natož neprokázala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná, k čemuž je nutno také dodat, že tato tvrzení nelze extrahovat až z vyjádření účastníka o svých poměrech v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v průběhu soudního řízení (která nedosti na tom nadto jednak prokazují, že k posouzení úvěruschopnosti právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila jednak liknavě a jednak situaci žalované v té době vyhodnotila naprosto nesprávně, kdy s ohledem na příjmy žalované, které si právní předchůdkyně žalobkyně ani neověřila, tedy co se týče příjmu z brigády, navíc krátkodobé, jí úvěr neměl být poskytnut, přičemž výdajovou stránkou se právní předchůdkyně žalobkyně přitom nebývala už vůbec), jak to v tomto sporu učinila žalobkyně, o čemž bude pojednáno ještě hned dále. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru.

11. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena poskytovatelem úvěru schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně (objektivně) splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je poslední dobou často argumentačně poukazováno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce ve sporu nemá vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. To také jednoznačně plyne z textu zákona. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek, ale je hlavně naprosto rozporný s textem samotného zákona, který nedává žádné, a to ani sebemenší výkladové pochybnosti. To, že poskytovatel úvěru zjistí potřebné údaje o situaci spotřebitele až ex post, například v průběhu soudního jednání jako v tomto případě, a svá tvrzení v tomto směru doplní a začne prokazovat, pak na závěru o neplatnosti smlouvy proto už nemůže ničeho změnit, neboť to měl učinit daleko dříve, tj. v době, kdy smlouvu uzavíral.

12. Ke shora uvedeným závěrům o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru při nedostatečném posuzování ze strany poskytovatele úvěru v době uzavření smlouvy naopak dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Přisvědčil přitom v tomto rozhodnutí názoru odvolacího soudu (Krajský soud v Ostravě), proti němuž bylo dovolání ze strany věřitelky podáno, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele … Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí pak uzavřel, že závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně (věřitelka) s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

13. Způsob, jakým žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované, se proto nese přesně v intencích shora v podstatných částech citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2188/2018.

14. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovanou proto jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastnicemi vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalované byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 82 537,64 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky ponížené o to, co žalovaná z titulu neplatně uzavřené smlouvy žalobkyni či její právní předchůdkyni již vrátila (9 059 Kč), a to z titulu bezdůvodného obohacení. Soud přitom uložil žalované předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, a to po 1 000 Kč měsíčně, které žalovaná bude dle svého prohlášení schopna od dubna tohoto roku žalobkyni platit (žalovaná ke svým poměrům uvedla, že od srpna 2024 nemá žádný příjem, pouze 2 dávky, tzn. příspěvek z Úřadu práce v částce 1 470 Kč a sirotčí důchod dcery v částce 6 000 Kč, jiné příjmy nemá, vypomáhá jí její přítel, například se splácením jejích dluhů), kdy co se týče určení splatnosti pohledávky a potažmo s tím spojeného rozhodnutí soudu o počátku běhu úroku z prodlení, pak v dalším soud pro stručnost zcela odkazuje na výklad ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru obsažený rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, pod body 14. až 20. Ocitne-li se přitom žalovaná v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout. Žalobkyně přitom v řízení prokázala převod této pohledávky ze společnosti , právnická osoba, na ni postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku, tedy že je v řízení aktivně legitimována.

15. S ohledem na výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak případně byly žalobkyní dále tvrzeny a prokazovány.

16. O náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala plnění, které v souhrnu, včetně požadovaného úrokového příslušenství, činilo ke dni rozhodnutí soudu, tedy ke dni 26. února 2026, celkem částku 118 597,26 Kč. Žalobkyni pak byla přiznána částka 73 478,64 Kč. Žalobkyně tak v řízení zaznamenala převažující úspěch (procentuálně vyjádřený 62 %) nad úspěchem žalované (38 %), a proto jí soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení zhuba v rozsahu 24 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalované, tj. 62 % - 38 % = 24 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 212 Kč, dále odměny advokáta stanovené dle sazeb uvedených v § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to za tři úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby), a ve výši jedné poloviny odměny za úkon právní služby předžalobní upomínky, tj. celkem v částce 15 190 Kč, dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto čtyři úkony právní služby v částce 450 Kč/úkon dle § 13 odst. 1, 3 téže vyhlášky, tj. částky 1 800 Kč a konečně částky 3 567,90 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení na straně žalobkyně činí částku 23 769,90 Kč; 24 % těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 5 704,78 Kč, kterou v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o.s.ř. uložil žalované zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval.