16 C 266/2020

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně proti žalované: ; celé jméno žalované , datum narození sídlem adresa žalované ; zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 9 660 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované o zaplacení částky 12 440 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 9 660 Kč se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 12 440 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím od 24. 12. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované o náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce částku 14 417,33 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 23. 9. 2020 domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 9 660 Kč. K tomu žalobkyně tvrdila, že je oprávněnou poskytovatelkou spotřebitelského úvěru vedenou u České národní banky a žalované dne [datum] na její žádost poskytla spotřebitelský úvěr ve výši 5 000 Kč splatný původně dne 3. 12. 2018. Dále uvedla, že žalovaná využila svého práva prodloužit splatnost v souladu s čl. 5 smlouvy, v důsledku čehož splatnost úvěru nastala dne 18. 5. 2019. Protože však žalovaná nebyla schopna celkové úhrady úvěru žalobkyni, a na vlastní žádost proto uzavřela se žalobkyní dne 15. 8. 2019 dohodu o narovnání, ve které se zavázala uhradit žalobkyni v 10 měsíčních splátkách po 1 610 Kč splatných vždy ke každému 15. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje následujícím kalendářním měsícem částku 16 100 Kč, to vše pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť i části jediné sjednané splátky. Uvedla dále k tomu, že žalovaná uhradila 4 splátky po 1 610 Kč a dále již ničeho neuhradila, a proto se dluh stal splatným ve zbývající výši, jehož zaplacení se proto žalobkyně podanou žalobou domáhá.

2. Žalovaná k podané žalobě uvedla, že smlouva o úvěru byla uzavřena neplatně, kdy žalobkyně v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., zákona o spotřebitelském úvěru, neposoudila úvěryschopnost žalované. Vzájemným návrhem ze dne 9. 3. 2021 pak vůči žalobkyni uplatnila nárok na zaplacení částky 12 440 Kč s tím, že žalobkyně na neplatně převzatý závazek ze smlouvy o úvěru uhradila celkem částku 17 440 Kč, přičemž s ohledem neplatnost smlouvy měla uhradit pouze částku poskytnuté jistiny, tedy 5 000 Kč, a rozdíl mezi těmito částkami, tj. 12 440 Kč tak představuje bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalobkyně na úkor žalované.

3. K ústnímu jednání nařízenému ve věci na den 24. června 2021 se žalobkyně bez omluvy nedostavila. Soud proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze žalobkyní předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru soud za prokázáno, že účastnice mezi sebou uzavřely dne [datum] smlouvu, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 5 000 Kč, který se žalovaná žalobkyni zavázala vrátit do 30 dnů a to spolu s úrokem ve výši 39 % ročně a dále s jednorázovým poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5 340 Kč, respektive s tímto poplatkem pouze ve výši 1 240 Kč, jestliže žalovaná splatí úvěr řádně a včas.

5. Dále z dohody o narovnání soud vzal za prokázáno, že účastnice mezi sebou uzavřeli dne [datum] smlouvu, jejímž předmětem bylo nahrazení závazků žalované vůči žalobkyni ze shora uvedené smlouvy o úvěru, kterou účastnice nahradily veškerá vzájemná práva a veškeré vzájemné závazky či pohledávky mezi nimi vzniklé z této smlouvy o úvěru tak, že žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni částku 16 100 Kč, a to v 10 pravidelných měsíčních splátkách po 1 610 Kč splatných vždy ke každému 15. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje následujícím kalendářním měsícem, a to vše pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť i části jediné sjednané splátky, přičemž první splátka je splatná do 10 dnů od podepsání této dohody žalovanou. V případě nedodržení termínu sjednaného pro zaplacení pohledávky ze strany žalované se zavazuje žalovaná zaplatit žalobkyni jednorázovou smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč nejpozději do 5 kalendářních dnů od prodlení se zaplacením celkové dlužné částky.

6. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a žalobkyně mezi sebou uzavřely úvěrovou smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 5 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit do 30 dnů od jeho poskytnutí.

7. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určily s odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované již v podaném návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uvedla, že posoudila dlužníkovu schopnost poskytnutý úvěr splácet, a to s řádnou pečlivostí v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., a to tak, že od dlužníka (žalované) si vyžádala potvrzení o jejích příjmech formou výplatní pásky vydané zaměstnavatelem/daňovým přiznáním/výpisem z bankovního účtu a dlužníkovy výdaje získala jeho čestným prohlášením. V případě, že tyto byly nižší, než jsou částky životního minima stanovené zákonem č. 110/2006 Sb. a nákladů na bydlení stanovené s přihlédnutím ke statistickým údajům Ministerstva práce a sociálních věcí, bylo z důvodu vyšší míry jistoty počítáno s náklady stanovenými na základě životního minima a statistických nákladů zveřejňovaných Českým statistickým úřadem a na základě porovnání příjmů dlužníka a sumy nákladů dospěla k výpočtu, že dlužníkovi (žalované) zbudou volné prostředky pro úhradu jejího úvěru. Dále za účelem zjištění dosavadního plnění závazku ze strany dlužníka si vedle ostatního provedla lustraci centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku a registru dlužníků – to vše s negativním výsledkem. Dále vzala v úvahu, že žalovaná s ní uzavřela v minulosti i jiné úvěrové smlouvy, které řádně splatila. Žalobkyně však ani na výzvu soudu netvrdila ničeho konkrétního, tedy z jakých faktů před uzavřením smlouvy při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela (žalobkyně byla tedy soudem tázána na konkrétní fakta, která zjistila o majetkové situaci žalované, a to jak na její příjmové stránce, tak na její stránce výdajové).

12. Za té situace proto žalobkyně sice prohlašovala, že splnila svou zákonnou povinnost, avšak již nebyla schopna tvrdit a prokazovat, jak ji splnila, tedy že by skutečně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy co konkrétně o poměrech žalované před uzavřením smlouvy zjistila a tudíž uzavřená smlouva o úvěru je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008 /48/“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.

13. Za této situace proto smlouva o úvěru uzavřená se žalovanou jako platná neobstojí a tato neplatnost pak postihuje všechny následné a na ni navazující smlouvy uzavřené se žalovanou jako spotřebitelem, tedy všechny smlouvy, pro nějž je původní smlouva základem, což je i následně uzavřená smlouva o narovnání, byť může být oponováno, že smlouvou o narovnání obecně původní závazek zaniká a je nahrazován závazkem novým (a takto může být tedy obecně nahrazován i závazek neplatný). Nicméně ochrana spotřebitele podle všeho výše uvedeného je natolik specifická, že znak neplatnosti se musí nutně promítat do všech následných právních jednání, neboť jinak by tím opětovně byl zcela popřen celý smysl této úpravy. Přitom k této neplatnosti soud vždy přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě takové smlouvy je tedy vždy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne [datum] žalované byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaná žalobkyni uhradila z titulu neplatně uzavřené úvěrové smlouvy již částku 17 440 Kč, přičemž toto tvrzení žalované žalobkyně nerozporovala, pak je zřejmé, že předně tato pohledávka vzniklá žalobkyni vůči žalované z titulu bezdůvodného obohacení již zcela zanikla splněním a tedy neexistuje. Pak ovšem nezbylo, než žalobu žalobkyně zamítnout, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány. Zároveň, protože plnění žalované převýšilo toto bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalobkyně, žalované naopak vůči žalobkyni vznikla pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 12 440 Kč, kterou uplatnila vzájemným návrhem. Soud proto tomuto vzájemnému návrhu žalované na zaplacení této částky, včetně úroku z prodlení, kdy tento nárok se opírá o ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení občanského zákoníku, vyhověl.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a v řízení plně úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči zcela neúspěšné žalobkyni. Žalobkyně se po žalované domáhala na jistině na zaplacení placení částky 9 660 Kč, žalovaná vzájemnou žalobou nárokovala částku 12 440 Kč, předmětem řízení tak byly celkově nároky o zaplacení peněžitého plnění v celkové výši 22 100 Kč. Žaloba žalobkyně byla zamítnuta zcela, vzájemnému návrhu žalované bylo vyhověno zcela. Žalovaná tak má vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, přičemž její účelně vynaložené náklady jsou pak představovány zaplaceným soudním poplatkem ze vzájemného návrhu v částce 1 000 Kč, dále odměnou advokáta stanovenou dle § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to za tři úkony právní služby (převzetí věci, vyjádření ve věci a vzájemný návrh, účast u soudního jednání) a ve výši jedné poloviny odměny za úkon právní služby předžalobní upomínky, tj. celkem v částce 7 070 Kč, dále náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 1, 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif, za tyto čtyři úkony právní služby v paušální částce 300 Kč/úkon, to je částkou 1 200 Kč a dále z vyúčtovanou výší náhrady cestovních výdajů celkem v částce dle § 13 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif, § 152 a následující zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, za cestu [značka automobilu] [anonymizováno] k ústnímu jednání z [obec] do [obec] a zpět při celkové ujeté vzdálenosti 306 km, kombinované spotřebě použitého vozidla 4,9 litrů /100 km automobilového benzínu Natural 95, ceně pohonných hmot dle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí číslo 589/2020 Sb. 27,80 Kč/litr a náhradou za použití vozidla 4,40 Kč za 1 km jízdy a dále náhradou za ztrátu času těmito cestami v celkové délce 5 hodin v částce 1 000 Kč dle § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tj. 100 Kč za každou započatou půlhodinu ztráty času cestou, a konečně částkou 2 328,63 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (a tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), když zástupce žalované osvědčil, že je plátcem této daně.