16 C 275/2025

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 65 354,06 Kč s příslušenstvím Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 55 067 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k poslednímu dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 10 287,06 Kč, dále o zaplacení úroku v částce 8 130,83 Kč a dále úroku ve výši 12 % ročně jdoucího z částky 63 598,06 Kč od 19. 8. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 1 780,30 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 12 % ročně jdoucího z částky 10 287,06 Kč od 19. 8. 2025 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 55 067 Kč od 19. 8. 2025 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce částku 7 158,52 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 65 354,06 Kč spolu s úrokem v částce 8 130,83 Kč a dále s úrokem ve výši 12 % ročně jdoucím z částky 63 598,06 Kč od 19. 8. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 1 780,30 Kč vyčísleným za období od 28. 5. 2025 do 18. 8. 2025 a dále s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně jdoucím z částky 65 354,06 Kč od 19. 8. 2025 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaná se žalobkyní uzavřela dne , datum, smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru číslo , hodnota, , na základě které žalované žalobkyně poskytla úvěrový rámec ve výši 63 789 Kč, a žalovaná na poskytnutý úvěr v průběhu trvání smluvního vztahu čerpala celkem částku 83 148 Kč, kdy žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky se splatností měsíční splátky 20. dne v kalendářním měsíci s tím, že první splátka se stala splatnou k 20. dni kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k prvnímu čerpání úvěru. Žalovaná však svou povinnost hradit řádně úvěr porušila, žalobkyně proto využila svého oprávnění sjednaného v odst. 7.1 úvěrových podmínek a úvěr zesplatnila a požadovala okamžité zaplacení celé dlužné částky. Podanou žalobou se proto žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 65 354,06 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny v částce 63 598,06 Kč, dále poplatků ve výši 156 Kč (poplatek 4× 39 Kč za vedení úvěrového účtu splatný dne 20. 2. 2025, 20. 3. 2025, 20. 4. 2025 a 13. 5. 2025) nákladů na vymáhání v částce 600 Kč a smluvních pokut v částce 1 000 Kč za prodlení s úhradou splátky (2× 500 Kč), kdy všechny tyto poplatky a smluvní pokuta byly sjednány ve smlouvě. Žalovaná žalobkyni dosud ničeho neuhradila, ač k tomu byla žalobkyní vyzvána ještě předžalobní výzvou.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom z úvěrové smlouvy číslo , hodnota, ze dne , datum, , výpisu čerpání, splátek a úhrad vztahujícího se ke smlouvě číslo , hodnota, , dopisu žalobkyně žalované ze dne 13. 5. 2025 – výzvy ke splacení celého úvěru a dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne 4. 6. 2025 – předžalobní výzvy k plnění spolu s připojeným poštovním podacím archem vzal soud za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu o uzavření úvěrové smlouvy a o poskytnutí úvěru žalované, jak jsou uvedeny shora, na která proto soud pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a žalobkyně mezi sebou uzavřely úvěrovou smlouvu, na základě které žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky v celkové výši 83 148 Kč, přičemž poskytnuté úvěrové peněžní prostředky se žalovaná zavázala vrátit v pravidelných měsíčních splátkách, které však řádně nehradila.

6. V posuzované věci soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určily odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jak plyne z charakteru uzavřené smlouvy. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovanou na výzvu soudu, co se týče konkrétních fakt o situaci žalovanou v okamžiku poskytování úvěru pouze tvrdila, že žalovaná při kontraktačním procesu se žalobkyní uvedla, že je podnikatelem a k tomuto tvrzení žalovaná doložila daňové přiznání za rok 2023, ale jelikož byla podnikatelkou od měsíce července 2023, tak celková částka příjmu nezahrnuje součet příjmů žalované za celý rok 2023. Přitom příjmy žalované uvedené daňové přiznání činily podle § 7 zákona částku 269 350 Kč a tento příjem žalované přicházel pravidelně v měsíčních platbách od společnosti , právnická osoba, K tomu žalobkyně dále uvedla, že tyto příjmy převyšovaly tvrzenou částku, avšak žalobkyně do výpočtu MLS zahrnula částku tvrzenou a tím vytvořila ještě přísnější podmínky pro zkoumání úvěruschopnosti. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaná v té době nad rámec již uvedeného na svém účtu disponovala finančními prostředky ve výši nejméně 90 000 Kč, tuto částku žalobkyně však do výpočtu MLS nezahrnula. Prostřednictvím výpisu si žalobkyně ověřila výdaje žalované, mezi nimi například výdaje na stravu (například , Anonymizováno, a jiné, léky (například , tituly za jménem, ), dopravu (, Anonymizováno, ), ošacení (například , Anonymizováno, ) či telekomunikační služby (, Anonymizováno, ). Dále žalobkyně uvedla, že k těmto výdajům podotýká, že ve výpisu jsou zjevné také tzv. zbytné a jednorázové výdaje, jako například , Anonymizováno, , a jiné, o kterých lze předpokládat, že mohou být v návaznosti na převzetí úvěrového závazku po dobu jeho splácení omezeny. Další podstatnou skutečností plynoucích z výpisu je, že žalovaná značnou část výdajů nehradila přímo placením z účtu, ale jiným způsobem (zřejmě hotovostními platbami), když velkou část svých příjmů z účtů vybírala prostřednictvím bankomatu. Žalobkyně tak nemá žádnou možnost, jak zjistit či prověřit způsob nakládání s těmito účty vybíranými finančními prostředky. Dále žalobkyně uvedla, že kontaktovala žalovanou prostřednictvím poskytnutého telefonního čísla, přičemž si ověřila pravost kontaktního údaje a dále se žalobkyně opětovně dotazovala žalované na její další kontaktní údaje a měsíční výdaje domácnosti. Dále žalobkyně zjišťovala, zda žalovaná má v době žádosti o poskytnutí úvěru závazky u jiných institucionálních věřitelů, což je patrné ze zprávy NRKI, ze kterého lze zjistit, jaké závazky žalovaná v minulosti měla, jaké současně má, kolik na existující závazky měsíčně hradí a zdá se dostala do prodlení se splácením. V daném případě byly předchozí závazky zjištěny a měsíční splátky na ně byly zahrnuty do výpočty MLS. Dále v rámci uzavírání smlouvy číslo , hodnota, žalobkyně provedla lustraci žalované v registrech SOLUS, NRKI a CEE, přičemž dotaz do registru SOLUS byl proveden s výsledkem „nenalezen žádný závazek po splatnosti“, dotaz do registru NRKI byl proveden s výsledkem „klient NRKI nenalezen - pozitivní vyhodnocení“, dotaz do registru CEE byl proveden s výsledkem – v registru nenalezen. Nic více žalobkyně o poměrech žalované, které měla zjistit, prověřit a posoudit, netvrdila.

11. Žalobkyně proto ani netvrdila, že provedla validní posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr. Co se totiž týče konkrétních výdajů žalované, zde netvrdila vůbec ničeho. Popsala totiž pouze v obecné rovině výdaje žalované u obchodníků (tedy takové, které má obdobně každý), avšak ani k nim nic konkrétního. Je jasné, že zřejmě valná většina občanů nakupuje potraviny v obchodních řetězcích, má uzavřeny telekomunikační smlouvy a nakupuje ošacení v obchodech. Taková zjištění tedy nemají vůbec žádný přínos ve vztahu k povinnostem vyplývajícím poskytovateli úvěru ze zákona o spotřebitelském úvěru. Nelze přitom vycházet ani z částek životního minima (jak se podává z dokumentu nazvaného „ověření bonity klienta“, který předložila žalobkyně), jak je stanoveno příslušným právním předpisem, neboť to neodráží skutečné individuální výdaje žadatele o úvěr. Ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že poskytovatel úvěru posoudí schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele; přitom podle § 86 odst. 1 téhož zákona toto posoudí poskytovatel úvěru na základě nezbytných, spolehlivý, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Je přitom zcela jasné, že to budou informace o konkrétních poměrech žadatele o úvěr, nikoliv statistické údaje. Z tohoto statistického posouzení žadatele o úvěr proto nelze vycházet, ale vždy je nutno vycházet z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Pokud zde takový stoprocentní závěr totiž není dán (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Jinak řečeno, smyslem právní úpravy je to, žalobkyně ve svém počínání vůbec nemůže uvažovat dopředu s tím, že část úvěrů jí prostě vrácena nebude. Takové úvěry totiž vůbec poskytnout nemá, pokud si od počátku není jista jejich vrácením (ve smyslu reálné očekávatelnosti vrácení úvěru založené na racionálním posouzení vstupních údajů dodaných jí při žádosti o úvěr). Nahlíženo stejnou logikou by pak tedy mohla i na příjmové stránce vycházet pouze ze statistických údajů o průměrném měsíčním výdělku občanů v České republice, neboť je to totéž. Pak by ovšem každý žadatel o spotřebitelský úvěr nutně musel být vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť zajisté průměrná výše výdělku v České republice s dostatečnou rezervou převyšuje normované výdaje. Taková úvaha je však prima facie nesmyslná. Žalobkyně proto ani v rovině svých tvrzení nevyhověla tomuto zákonnému požadavku. I Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předložení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Přisvědčil přitom v tomto rozhodnutí názoru odvolacího soudu (Krajský soud v Ostravě), proti němuž bylo dovolání ze strany věřitelky podáno, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele … Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí pak uzavřel, že závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně (věřitelka) s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

12. Smlouva uzavřená se žalovanou je tudíž neplatná. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet, tedy posouzena konkrétní situace žadatele o spotřebitelský úvěr. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je třeba též zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, který se nyní v argumentaci žalobců hojně objevuje. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce nemá ve sporu vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaná. Není to však ale žalovaná, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. V praktickém důsledku by se tak jednalo o neplatnost relativní, což ovšem není. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek.

13. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovanou proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy ze dne , datum, žalované byly poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 83 148 Kč, pak žalovaná je povinna žalobkyni tuto částku vrátit poníženou o to, co žalovaná žalobkyni již zaplatila (28 681 Kč); dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Soud proto uložil žalované předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaná bude schopen žalobkyni v budoucnu plnit (žalovaná zůstala v řízení zcela nekontaktní, ani soud proto není schopen posoudit její nynější situaci a stanovit splátky přiměřené jejím skutečným možnostem), kdy v dalším pak soud pro stručnost zcela odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž pod body 14. až 20. Nejvyšší soud provedl výklad daného ustanovení. Ocitne-li se přitom žalovaná v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, přiznal jí soud do budoucna právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu.

14. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v žalobě dále tvrzeny a prokazovány.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch (i s přihlédnutím ke kapitalizovanému příslušenství procentuálně vyjádřený 73 %) nad úspěchem žalované (27 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení zhruba v rozsahu 46 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalované, tj. 73 % - 27 % = 46 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 615 Kč, dále odměny advokáta stanovené dle § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za dva úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, podání žaloby) a ve výši jedné poloviny odměny za úkon právní služby předžalobní upomínky, tj. celkem v částce v částce 9 350 Kč, dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v částce 1 350 Kč dle § 13 odst. 1, 3 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a konečně částky 2 247 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení na straně žalobkyně činí částku 15 562 Kč; 46 % těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 7 158,52 Kč.