16 C 281/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované o zaplacení 2 406 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 167,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, poté až do zaplacení i s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou tohoto dluhu, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 1 238,50 K, jakož i žaloba o zaplacení úroku z prodlení jdoucího z částky 1 667,50 Kč od 16. 1. 2020 do splatnosti dluhu žalované stanovené ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalované se práva na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 2 406 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím z částky 1 167,50 Kč od 16. 1. 2020 do zaplacení. Uvedla, že se žalovanou měla uzavřenu smlouvu ke službě [anonymizována dvě slova] ze dne [datum], jejíž součástí byly též Všeobecné obchodní podmínky pro zákazníky platné ke dni uzavření smlouvy a ceník platný ke dni uzavření smlouvy. K tomu žalobkyně dále uvedla, že je podnikající právnickou osobou, která poskytuje zákazníkům vybraných e-shopů možnost zaplatit za zboží kupní cenu až po jeho vyzkoušení. Objednávku služby, kterou žalobkyně nabízí, lze provést na stránkách vybraného e-shopu při objednání zboží. Žalobkyně má s těmito vybranými e-shopy uzavřenou rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem je postoupení práv e-shopu požadovat po zákazníkovi zaplacení celkové kupní ceny vzniklé na základě kupní smlouvy. Na základě smlouvy se žalobkyně zavazuje uhradit e-shopu kupní cenu za zákazníka a ten se v případě, že od kupní smlouvy neodstoupí do 14 dnů od doručení zboží, zavazuje zaplatit žalobkyni kupní cenu. Bezprostředně po skončení každého kalendářního měsíce obdrží zákazník (žalovaný) celkové vyúčtování nákupu a plateb uskutečněných v daném kalendářním měsíci. Splatnost tohoto vyúčtování je vždy 15. dne následujícího kalendářního měsíce. Na základě této smlouvy pak byla žalované zřízena služba [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], přičemž dle čl. 1 smlouvy činil limit odložených plateb žalované až 10 000 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaná využila služeb v celkové ceně 2 840 Kč, kdy za měsíc květen 2019 žalovaná využila, respektive uskutečnila nákupy přes e-shop v částce 863 Kč, za měsíc srpen 2019 v částce 469 Kč, za měsíc září 2019 v částce 696 Kč a za měsíc říjen 2019 v částce 812 Kč a žalovaná se zavázala uhradit kupní cenu včetně případného poplatku za prodloužení splatnosti v případě, že si zboží po čtrnáctidenní lhůtě ponechá. Žalovaná uhradila jednotlivá vyúčtování pouze částečně, a to v celkové výši 1 672,50 Kč. Celková dlužná částka tak představuje 1 167,50 Kč Vedle toho se žalobkyně potom podanou žalobou domáhala zaplacení částky 1 238,50 Kč jako smluvní pokuty, která byla žalované účtována v souladu s článkem II. Smlouvy ke službě [anonymizováno] a zejména Všeobecných obchodních podmínek účinných v době vyučování poplatku, kdy v případě, že žalovaná svůj dluh ani do 30 dnů po splatnosti neuhradila, byla žalované účtována smluvní pokuta ve výši 650 Kč + 10 % z celkové kupní ceny za jednotlivá souhrnná měsíční vyúčtování, zaokrouhleno na celé koruny. Za měsíc květen 2019 tak žalované byla vyúčtována částka 250 Kč, za měsíc srpen 2019 částka 234,50 Kč, za měsíc září 2019 částka 348 Kč a za měsíc říjen 2019 částka 406 Kč. Žalobkyni tak vůči žalované vznikla z uvedeného důvodu předmětná pohledávka. Žalovaná žalobkyni však dosud ničeho neuhradila, ač k tomu byla před podáním žaloby ještě vyzvána výzvou zaslanou jí dne 18. 5. 2021.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy ke službě [anonymizována dvě slova] ze dne [datum], vyúčtování za období měsíců květen, červen, červenec, srpen, září a říjen 2019, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, na nějž proto v dalším pro stručnost odkazuje.

5. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

6. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., pokud si jinou výši strany neujednaly. Podle jeho § 2 výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

7. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně.

8. V prvé řadě soud konstatuje, že smluvní vztah účastníků, pokud by byl platně uzavřen, je po právní stránce nutné vyhodnotit jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Žalobkyně se totiž zavázala poskytovat žalované k jejím žádostem realizovaným prostřednictvím platební karty úvěr (tzv. revolvingový), který se žalovaná zavázala vrátit, a to při poskytnutí delší doby pro jeho vrácení včetně úroků. Proto je nutné aplikovat na vztah účastníků rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to již jen z toho minimálního důvodu, že se jedná o odloženou platbu.

9. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaná je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

10. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu. S ohledem na právě uvedené je rozhodovací praxe v celém uvedeném spektru naprosto jednotná a bez výjimky ustálená.

11. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, aby tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhl důkazy ohledně splnění své povinnosti. Přestože je i ze znění smlouvy ke službě [anonymizována dvě slova] zřejmé, že žalobkyně sama si zákonem uloženou povinnost uvědomuje, žaloba neobsahovala ohledně posuzování úvěruschopnosti žádná skutková tvrzení, natož důkazní návrhy. Ani na výzvu soudu pak žalobkyně tyto fakta nedotvrdila a nedoložila, když ve svém podání ze dne 7. 12. 2021 ke konkrétní situaci žalované pouze uvedla, že příjmy žalované činily 14 000 Kč a pravidelné měsíční výdaje žalované činily 9 000 Kč, aniž by k tomu uvedla cokoliv dalšího, například zdroje těchto příjmů a strukturu výdajů žalované. Tato svá tvrzení potom žádným způsobem žalobkyně nedoložila, kdy výpis z interní databáze žalobkyně není ničím jiným, než pouze zopakováním tohoto tvrzení, neboť nic dalšího neobsahuje. Žalobkyně tedy neunesla zcela ani břemeno tvrzení (tvrdila pouze výši příjmu a souhrnnou výši výdajů, aniž by k tomu uvedla jakákoliv další fakta, z nichž tato výše příjmu a výdajů pramení) a již vůbec ne břemeno důkazní ve vztahu k posuzování schopnosti žalovaného úvěr splácet, a proto soud považuje smlouvu za absolutně neplatnou.

12. Smlouva uzavřená se žalovanou je neplatná. Žalované proto vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského představovanou realizovanými platbami za zboží a služby v době přiměřené jejím možnostem. Žalobkyně uvedla, že jí žalovaná zaplatila 1 672,50 Kč. Proto soud zavázal žalovanou k zaplacení rozdílu mezi částkou poskytnutou a vrácenou, tedy 1 167,50 Kč. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalované žalobkyni tuto částku zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku, přičemž s ohledem na výši plnění, k němuž byla žalovaná žalobkyni tímto rozsudkem zavázána, tuto považuje za přiměřenou jejím možnostem, a to přesto, že však vlastně o poměrech žalované, která zůstala v řízení zcela pasivní, ani soud nemá žádné bližší informace. Odepřít však toto plnění žalobkyni z uvedeného důvodu rovněž nelze. Pro případ dalšího prodlení s plněním tohoto dluhu žalobkyni pak soud žalovanou zavázal i k zaplacení úroku z prodlení, na jehož zaplacení potom žalobkyni vznikne právo podle § 1970 občanského zákoníku, a to ve výši stanovené dle § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb.

13. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, kdy je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se čímkoliv dalším, co bylo žalobkyní v řízení případně dále tvrzeno a prokazováno.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, žalované, která v řízení zaznamenala úspěch převažující nad úspěchem žalobkyně, a které by tudíž podle uvedeného ustanovení příslušelo právo na náhradu nákladů vůči žalobkyni, dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.