16 C 318/2020

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: ; anonymizováno - stát. instituce , IČO sídlem anonymizováno , PSČ obec proti žalované: ; celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované zastoupená zákonnou zástupkyní celé jméno žalované , narozenou datum bytem adresa žalované o zaplacení 865,62 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 865,62 Kč a úrok z prodlení jdoucí od 10. 3. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne 1. prosince 2020 domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 865,62 Kč spolu s úrokem z prodlení jdoucím z této částky ve výši zákonné sazby ode dne vydání rozsudku do zaplacení s odůvodněním, že v souvislosti s dopravou žalované do [anonymizováno] [obec], kde žalovaná byla umístěna a ze kterého uprchla, kdy byla dne [datum] ve 21.50 hodin zajištěna hlídkou Policie České republiky v bytovém domě v [obec], vznikly žalobkyni náklady představované žalovanou částkou. Zařízení, v němž byla žalovaná umístěna, nebylo schopno dopravu zajistit v tomto případě samo, proto tak učinila žalobkyně. Náklady na dopravu byly vyčísleny na částku 865,62 Kč. Žalovaná, jakož i její zákonná zástupkyně – matka nezletilé byly k zaplacení tohoto dluhu vyzvány, a to dopisy ze dne 6. 3. 2019. Dlužná částka však nebyla dosud uhrazena.

2. Žalovaná ani její zákonní zástupci se k podané žalobě nevyjádřili.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze žalobkyní navržených důkazů soud nečinil žádná skutková zjištění, neboť již ze samotných tvrzení žalobkyně je zřejmé, že návrh není důvodný.

5. Podle § 26 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, policista je oprávněn zajistit osobu, která utekla z výkonu ústavní výchovy. Podle odst. 4, zajistí-li policista osobu nezletilou, je povinen informovat o této skutečnosti neprodleně jejího zákonného zástupce, opatrovníka nebo školské anebo výchovné zařízení, ze kterého osoba utekla, nebo jiné obdobné zařízení, ve kterém je tato osoba umístěna na základě rozhodnutí soudu. Zákonný zástupce, opatrovník nebo uvedené zařízení jsou povinni bez zbytečného odkladu zajistit odvoz této osoby z útvaru, v němž je osoba zajištěna. Zajistí-li policie výjimečně převezení osoby sama, má tato osoba, její zákonný zástupce nebo opatrovník povinnost uhradit náklady převozu. Policie zajištěnou osobu, která utekla z výkonu ústavní výchovy, převeze na nejbližší záchytné pracoviště diagnostického ústavu, pokud není školské zařízení, z něhož osoba utekla, blíže než toto záchytné pracoviště.

6. Na shora uvedené vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě soud aplikoval citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, když u uplatněné pohledávky není naplněna zákonná podmínka výjimečnosti. Z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně se typově shodných nároků u zdejšího soudu domáhá opakovaně. Není tedy pochybnosti o tom, že by Policie České republiky prováděla takovouto přepravu pouze výjimečně, ba naopak opak je pravidlem. Přepravu zpět do výchovného ústavu by tento ústav si měl zajistit předně vlastními prostředky (jestliže je nemá, svědčí to o pozornosti, kterou stát těmto ústavům z hlediska jejich materiálního zabezpečení věnuje, soud však není ten, který by ji měl, nebo snad dokonce byl schopen zajistit). V návaznosti na to ovšem soud vyjadřuje svou pochybnost o povaze celého nároku z hlediska jeho právního posouzení v širším kontextu (a současně si dovoluje vyjádřit, i s ohledem na jiná rozhodnutí Ústavního soudu ohledně nároků uplatňovaných vůči nezletilým orgány státní správy a samosprávy, např. ve věcech neplacení poplatků za svoz komunálního odpadu, své přesvědčení o správnosti takového názoru), že byť je tento nárok zakotven v zákoně, jeho vymáhání po nezletilém, který ještě ani nedosáhl věku, aby na něm bylo možno zcela spravedlivě požadovat, aby si zcela uvědomoval následky svého jednání (je docela dobře možné, že při prvním útěku si všechny tyto konsekvence neuvědomí), není namístě a soudu se dokonce jeví jako bezprávný a v celkovém kontextu jako amorální. Tím spíše, že s ohledem na jeho právě rozumovou a volní nevyspělost odpovědnost za jeho případné škodní jednání nese zcela ten, kdo nad ním má vykonávat dohled (viz ust. § 2920 odst. 2 a ustanovení § 2921 občanského zákoníku), respektive náhradu škody lze uplatňovat pouze tehdy, je-li to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škůdce a poškozeného. Nárok uplatněný v tomto řízení soud proto posuzuje i podle těchto obecně závazných ustanovení občanského zákoníku, které mají stejnou váhu a platnost jako výše uvedené ustanovení § 26 odst. 1 písm. d) zákona č. 263/2008 Sb., resp. zakotvují obecný rámec, jak je nutno i na tento uplatněný nárok pohlížet (svou povahou se jedná totiž o škodu způsobenou tím, kdo nemůže posoudit následky svého jednání). Přiznání těchto nároků by pak proto bylo možné také jedině tehdy, kdyby žalobkyně současně tvrdila, že majetkové poměry nezletilého vůbec umožňují jí tento nárok přiznat, nadto s přihlédnutím k majetkovým poměrům i poškozeného, tj. České republiky. Je pak více než očividné, že tyto majetkové poměry, tj. jak škůdce, tak poškozeného se nedají vůbec srovnat. Česká republika je subjektem, který ročně hospodaří v rámci svého státního rozpočtu s částkou přesahující 1 bilión korun, nezletilá je zcela nemajetná. Nehledě k tomu orgán státu, který tento nárok uplatňuje, tedy Policie České republiky, alespoň dle názoru a očekávání nejenom soudu, ale i občanů je tady předně k zajištění úkolů mimo jiné tohoto charakteru. Patří to tedy zcela do její běžné náplně činnosti, kterou je povinna vykonávat, a která se od ní i očekává. Dále je nutno uvést, že tato úvaha vedle toho také znamená, že povinnost uhradit tyto náklady by měl ve skutečnosti zaplatit výchovný ústav, který zanedbal dohled, který je ovšem opětovně financován z prostředků státního rozpočtu. Soudu proto tento postup by při sebelepším pohledu nepřipomínal nic jiného, než přendávání si peněz z jedné kapsy do druhé. Zatěžovat pak nezletilého těmito pohledávkami, navíc fakticky nevymožitelnými (do doby, než začne pracovat), resp. zajistit mu vstup do budoucího života již hned na počátku s tímto dluhem (dluhy), pro něj významnými, pro žalobkyni pak nepatrnými a lehce přehlédnutelnými (popravdě, pro žalobkyni tyto náklady jsou vskutku onou pověstnou kapkou v moři mnohých jiných a mnohem – v řádech – vyšších výdajů) a proto jejich přiznání žalobkyni jevilo by se soudu též jako necitlivé. Tím samozřejmě soud nechce obhajovat úniky nezletilých z výchovných ústavů, nicméně vymáhání těchto nákladů vůči nim není pro vše shora uvedené odůvodnitelné. Protože zamítnutí uplatněného nároku ovšem nestojí primárně na těchto důvodech, tyto jsou uvedeny jen jako obiter dictum, soud věc nepředkládal Ústavnímu soudu s návrhem na posouzení výše uvedeného ustanovení z hlediska jeho ústavní konformnosti (ostatně, to však může učinit sama žalobkyně formou Ústavní stížnosti jako jediného do úvahy přicházejícího„ opravného prostředku“ proti tomuto rozsudku, k čemuž soud dodává, že mu také známo z jeho úřední činnosti, že tyto nároky jsou opakovaně zamítány z obdobných důvodů, jako jsou uvedeny v tomto rozhodnutí, a to nejenom u podepsaného soudu).

7. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.