16 C 40/2023

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 101 296,21 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 61 097,24 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč splatných vždy nejpozději k poslednímu dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 39 192,23 Kč a částky 21 905,01 Kč, úroku ve výši 10 % ročně jdoucího z částky 58 287,72 Kč od 11. 10. 2019 do 25. 11. 2019, z částky 53 287,72 Kč od 26. 11. 2019 do 20. 12. 2019 a z částky 39 394,15 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 61 902,06 Kč od 6. 10. 2020 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucího z částky 36 382,71 Kč od 11. 10. 2019 do 25. 11. 2019, z částky 31 382,71 Kč od 26. 11. 2019 do 20. 12. 2019, z částky 17 489,14 Kč od 21. 12. 2019 do 30. 4. 2020, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 61 097,24 Kč od 1. 11. 2020 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku II. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 101 296,21 Kč spolu s úrokem ve výši 10 % ročně jdoucím z částky 58 287,72 Kč od 11. 10. 2019 do 25. 11. 2019, z částky 53 287,72 Kč od 26. 11. 2019 do 20. 12. 2019 a z částky 39 394,15 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím z částky 58 287,72 Kč od 11. 10. 2019 do 25. 11. 2019, z částky 53 287,72 Kč od 26. 11. 2019 do 20. 12. 2019 a z částky 39 394,15 Kč od 21. 12. 2019 do 30. 4. 2020 a dále z téže částky (39 394,15 Kč) od 1. 11. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 61 902,06 Kč od 6. 10. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 61 922 6 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO], uzavřela dne [datum] se žalovaným smlouvu o vydání kreditní karty číslo [anonymizováno] [rok], na jejímž základě mu byl touto společností poskytnut úvěr čerpaný kreditní kartou do výše úvěrového rámce 50 000 Kč, přičemž součástí smlouvy byly Obecné obchodní podmínky, Produktové obchodní podmínky pro vydávání a používání platebních karet a Sazebník poplatků. Dále žalobkyně k tomu tvrdila, že ode dne čerpání úvěru se žalovaný zavázal platit úrok z vyčerpané a dosud nesplacené částky peněžních prostředků a dále byl podle Produktových podmínek žalovaný povinen platit poplatky související se správou kartového účtu a další poplatky splatné měsíčně s tím, že úroky a poplatky se pravidelně měsíčně připisují k celkové dlužné částce a stávají se součástí jistiny. Jistina spolu s připsanými úroky a poplatky byly splatné v měsíčních splátkách, jejichž výše byla určena jako 5 % z celkové dlužné částky ke dni vyhotovení výpisu, minimálně ve výši 300 Kč. Dále žalobkyně tvrdila, že na základě této smlouvy žalovaný od data 5. 6. 2018, kdy v tento den účet vykazoval ještě nezáporný zůstatek (nebyl na něm dluh) do data zesplatnění, tj. do 5. 10. 2020 na kontokorentní úvěr čerpal celkem částku 175 194,23 Kč, kdy tato částka zahrnuje pouze odchozí úhrady, nikoliv účtované poplatky a úroky a uhradil celkem částku 136 002 Kč. Žalovaný však nezaplatil splatné splátky řádně, [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] proto podle čl. 11 písm. a) ve spojení s čl. 11 písm. f) a čl. 11 písm. c) Produktových podmínek s účinností ke dni 5. 10. 2020 úvěr zesplatnila a odstoupila od smlouvy, přičemž k datu odstoupení od smlouvy byl dluh vyčíslen [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] na částku 61 902,06 Kč, kdy spolu s touto částkou se žalobkyně domáhá zaplacení úroku ve výši 8,25 % ročně jdoucího z této částky od 6. 10. 2020 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z této částky od 1. 11. 2020 do zaplacení. Dále žalobkyně tvrdila, že vedle toho [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] se žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o vydání kreditní karty [číslo] na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr čerpaný kreditní kartou až do výše úvěrového rámce 50 000 Kč, přičemž součástí této smlouvy byly Obecné obchodní podmínky, Produktové obchodní podmínky pro vydávání a používání platebních karet a Sazebník poplatků. Dále žalobkyně k tomu tvrdila, že ode dne čerpání úvěru se žalovaný zavázal platit úrok z vyčerpané a dosud nesplacené částky peněžních prostředků a dále byl podle Produktových podmínek žalovaný povinen platit poplatky související se správou kartového účtu a další poplatky splatné měsíčně s tím, že úroky a poplatky se pravidelně měsíčně připisují k celkové dlužné částce a stávají se součástí jistiny. Jistina spolu s připsanými úroky a poplatky byly splatné v měsíčních splátkách, jejichž výše byla určena jako 5 % z celkové dlužné částky ke dni vyhotovení výpisu, minimálně ve výši 300 Kč. Dále žalobkyně tvrdila, že na základě této smlouvy žalovaný od data 10. 7. 2017, kdy v tento den účet vykazoval ještě nezáporný zůstatek (nebyl na něm dluh) do data zesplatnění, tj. do 10. 10. 2019 na kontokorentní úvěr čerpal celkem částku 96 177,15 Kč, kdy tato částka zahrnuje pouze odchozí úhrady, nikoliv účtované poplatky a úroky a uhradil celkem částku 72 272,14 Kč. Žalovaný však nezaplatil splatné splátky řádně, [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] proto podle čl. 11 písm. a) ve spojení s čl. 11 písm. f) a čl. 11 písm. c) Produktových podmínek s účinností ke dni 10. 10. 2019 i tento úvěr zesplatnila a odstoupila od smlouvy, přičemž k datu odstoupení od smlouvy byl dluh vyčíslen [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] na částku 58 287,52 Kč. Po zesplatnění tohoto úvěru žalovaný uhradil [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] splátkami ještě celkem částku 18 893,57 Kč, a to platbou ze dne 25. 11. 2019 ve výši 5 000 Kč a platbou ze dne 20. 12. 2019 ve výši 13 893,57 Kč, které se započítaly na jistinu pohledávky. Žalovaný tak z tohoto důvodu nadále na jistině dluží částku 39 394,15 Kč a spolu s touto částkou se žalobkyně domáhá zaplacení úroku ve výši 10 % ročně jdoucího z částky 58 187,72 Kč od 11. 10. 2019 do 25. 11. 2019, z částky 53 287,72 Kč od 26. 11. 2019 do 20. 12. 2019 a z částky 39 394,15 Kč od 21. 12. 2019 do zaplacení, a dále zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucího z částky 58 287,72 Kč od 11. 10. 2019 do 25. 11. 2019, z částky 53 187,72 Kč od 26. 11. 2019 do 20. 12. 2019 a z částky 39 394,15 Kč od 21. 12. 2019 do 30. 4. 2020 a od 1. 11. 2020 do zaplacení. Obě tyto pohledávky vzniklé z uvedených důvodů přitom žalobkyni byly [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi nimi dne [datum], kdy toto postoupení pohledávky se stalo účinným dne [datum], což bylo žalováno oznámeno [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] dopisem ze dne 28. 12. 2021. Žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho, ač k tomu byl ze strany žalobkyně vyzván ještě předžalobní výzvou.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o běžném účtu ze dne [datum], dále ze smlouvy o úvěru číslo [anonymizováno] [rok] ze dne [datum rozhodnutí], smlouvy o vydání kreditní karty Visa Classic ze dne [datum], výpisu z účtu ke kreditní kartě [číslo] [anonymizována dvě slova] [číslo] ze dne 10. 7. 2019, 9. 8. 2019 a ze dne 10. 9. 2019, z výpisu účtu [číslo] ze dne 31. 8. 2020, 30. 9. 2020 a ze dne 30. 10. 2020, dopisu [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] žalovanému ze dne 28. 12. 2021 - oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] a žalobkyní dne [datum] a přílohy k této smlouvě o postoupení pohledávek – identifikace postoupených pohledávek, dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 20. 7. 2022 a ze dne 24. 8. 2022 - výzev před podáním žaloby spolu s poštovním podacím dokladem o podání zásilky k poštovní přepravě dne 21. 7. 2022, resp. dne 24. 8. 2022, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení, jak byla uvedena výše, soud proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Soud proto dospěl k závěru, že [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli písemné formě smlouvu o běžném účtu ve smyslu ustanovení § 2662 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), když banka se zavázala zřídit pro žalovaného běžný účet v určité měně, přičemž tento účet účastníci dále smlouvou o úvěru ze dne [datum] a smlouvu o vydání kreditní karty Visa Classic ze dne [datum] zřídili jako tzv. kontokorentní ve smyslu ust. § 2665 občanského zákoníku, tedy [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] se zavázala poskytnout a poskytla žalovanému peněžní prostředky v dohodnuté výši (úvěr) a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatky a dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinily smluvní strany i smluvní podmínky. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. V daném případě žalobkyně na výzvu soudu k posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr uvedla, že tato schopnost byla ověřována právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] lustrací žalovaného v databázi dlužníků SOLUS, v insolvenčním rejstříku, prověřením platnosti občanského průkazu žalovaného v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra České republiky, lustrací žalovaného v registru CCB a prověřováním pohybů na bankovním účtu žalovaného číslo [bankovní účet] za předcházející čtvrtletní období před uzavřením smlouvy, to je za září 2016 až listopad 2016; resp. až leden 2017, kdy z výpisu z účtu žalovaného je patrné, že průměrný měsíční příjem žalovaného před uzavřením smlouvy o poskytnutí kontokorentu číslo [anonymizováno] [rok] činil 82 383 Kč, resp., že průměrný měsíční příjem žalovaného před uzavřením smlouvy o vydání kreditní karty Visa Classic činil 190 788 Kč. Žalobkyně má proto za to, že [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba] schopnost žalovaného splácet poskytnutý kontokorent posoudila s odbornou péči, na základě dostatečných informací získaných i od žalovaného, kdy po odečtení výdajů žalovaného spočívajících ve splátkách dalších závazků ve výši 9 180 Kč, respektive ve výši 12 877 Kč zbývala žalovanému na jeho ostatní výdaje částka 73 183 Kč, respektive částka 177 911 Kč.

10. Žalobkyně tak ani na výzvu soudu předně ve svém doplňujícím vyjádřením neuvedla žádné skutečnosti, k jejichž doplnění byla vyzvána, kdy byla vyzvána k tomu, aby uvedla údaje nutné k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tedy uvedla, jaké konkrétní příjmy měl žalovaný, co bylo jejich pramenem a jaké konkrétní výdaje žalovaný měl a v čem tyto výdaje spočívaly (kromě toho, že uvedla další závazky žalovaného, které splácel). Žalobkyně tak pouze tvrdila výsledek svého posouzení, ale nikoliv to, co měla tvrdit primárně a co jediné je možné přezkoumat (koneckonců právě to jí ukládá právě zákon ve výše citovaných ustanoveních), tedy jaké byly příjmy a jaké byly výdaje žalovaného. Tyto skutečnosti žalobkyně tedy netvrdila vůbec. Tedy netvrdila, jak k tvrzenému výsledku dospěla, který je tak i v rovině tvrzení naprosto nepřezkoumatelný.

11. Ne dosti na tom je však posouzení úvěruschopnosti žalovaného i na základě informací, které právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici, tj. z obratové historie účtu žalovaného číslo [bankovní účet] chybné nebo alespoň nedostatečné. Předně je nutno si povšimnout, že obraty, jak kreditní, tak debetní na tomto účtu jsou značně rozkolísané v jednotlivých měsících, kdy v měsíci září příjmy na tomto účtu činily v souhrnu 93 490 Kč a výdaje 98 692,16 Kč. V měsíci říjnu roku 2016, při počátečním zůstatku na účtu na začátku zúčtovacího období ve výši 433,07 Kč celkové příjmy za celý měsíc na tomto účtu činily pouze částku 400 Kč a celkové výdaje částku 817,33 Kč. V měsíci listopadu roku 2016 při počátečním zůstatku na účtu 15,74 Kč celkové měsíční příjmy činily částku 153 200 Kč a celkové výdaje částku 112 276,07 Kč, přitom příjmy byly nezřídka tvořeny pouze vklady hotovosti učiněnými přímo žalovaným, případně prostřednictvím bankomatu (například částka 50 000 Kč dne 7. 11. 2016 nebo částka 16 000 Kč dne 21. 11. 2016). V měsíci prosinci 2016, při počátečního zůstatku na účtu 40 939,67 Kč příjmy činily pouze částku 7 750,46 Kč a výdaje částku 91 136,26 Kč. V měsíci lednu roku 2017, při počátečním záporném zůstatku na účtu ve výši 42 446,13 Kč celkové souhrnné příjmy na účtu činily 699 100,17 Kč a výdaje 690 707,96 Kč (zejména významnou je příchozí platba ve výši 690 000 Kč dne 18. 1. 2017 od plátce [jméno] [příjmení] s uvedením účelu„ investice“). Na základě této obratové historie na účtu žalovaného proto není naprosto jasné, jak žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně dospěla k závěru, že příjem žalovaného v období měsíců září až listopad 2016 činil 82 363 Kč, respektive v období měsíců září 2016 až leden 2017 dokonce 177 911 Kč. Příjmy a výdaje na uvedeném účtu jsou zcela nahodilé, zde soud poukazuje na to a zdůrazňuje, že například v měsíci říjnu roku 2016 se na tomto účtu obraty nekonaly téměř žádné. Dále pak zejména příchozí platbu ve výši 690 000 Kč v měsíci lednu roku 2017 lze jen stěží považovat za pravidelný příjem žalovaného (ostatně jakož i zbývající kladné obratové položky na účtu, kdy není znám ani jejich původ, ani jejich účel). Na základě pouze těchto kusých informací proto nelze učinit jakýkoliv závěr ani o příjmech, ani o výdajích žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně proto situaci žalovaného posuzovala zcela mechanicky a šablonovitě, aniž by příjmovým a výdajovým poměrům žalovaného věnovala za této situace sebemenší další pozornost, což s ohledem na vše uvedené se přímo nabízelo. Právní předchůdkyně žalobkyně proto situaci žalovaného vyhodnotila minimálně nedostatečně, ne-li přímo zjevně nesprávně.

12. Za té situace proto právní předchůdkyně žalobkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -12/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

13. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tedy také dále tvrdila, že na základě smlouvy o poskytnutí kontokorentního úvěru číslo [anonymizováno] [rok] byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 175 194,23 Kč a žalovaný již uhradil celkem částku 136 002 Kč a na základě smlouvy o vydání kreditní karty Visa Classic ze dne [datum] byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 96 177,15 Kč a žalovaný již uhradil částku 74 272,14 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni v tomto rozdílu mezi poskytnutými a již zaplacenými peněžními prostředky dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, resp. o jejich přiměřenosti nelze učinit žádný validní závěr, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Povinnost zaplatit dluh v přiměřených splátkách je přitom druhým z nosných pilířů zákona o spotřebitelském úvěru, respektive Směrnice, a tyto splátky soud uloží z úřední povinnosti, neboť se jedná o stejnou kategorii ochrany spotřebitele jako v případě toho, zda mu úvěr vůbec měl být poskytnut. Smyslem ochrany spotřebitele je totiž vyhnout se tzv. dluhové pasti a následné exekuci, neboť právě důsledky exekuce pro dlužníka jsou vlastně celým hybatelem, který zákonodárce vedl k přijetí této úpravy - tedy jinak řečeno, aby se dlužník, který nemá na splácení úvěru, nedostal do exekuce, nemá mu být úvěr předně vůbec poskytnut, a pokud už mu přesto úvěr takto chybně poskytnut byl, má se mu umožnit jeho zaplacení tak, aby se opětovně do exekuce vůbec nedostal - o nic jiného v celé své podstatě v této úpravě nejde a všechny tyto negativní důsledky a jejich celospolečenská škodlivost jsou přitom podrobně rozepsány právě např. ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Ocitne-li se však žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.

14. Soud proto žalobou uplatněné nároky ve výroku II. zamítl, kdy za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.

15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který v řízení zaznamenal i s přihlédnutím k uplatněnému příslušenství pohledávky úspěch již zjevně převažující nad úspěchem žalobkyně, a kterému by tudíž vůči neúspěšné žalobkyni příslušelo právo na náhradu nákladů řízení, dle obsahu spisu žádné nevznikly.