16 C 40/2024

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátkou Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 23 544,56 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 688,19 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy nejpozději k poslednímu dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 11 856,37 Kč, úroku včas 1 894,12 Kč a dále úroku ve výši 22,29 % ročně jdoucího z částky 19 999,56 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 1 311,08 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 15 % jdoucího z částky 8 143,19 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení a dále úroku z prodlení jdoucího z částky 11 688,19 Kč od 19. 9. 2023 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovaného uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 19 999,56 Kč spolu s úrokem v částce 1 894,12 Kč vyčísleným za období od 3. 12. 2021 do 31. 3. 2023 a dále s úrokem ve výši 22,99 % ročně jdoucím z částky 19 999,56 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 1 311,08 Kč vyčísleným za období od 3. 12. 2021 do 31. 3. 2023, a dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 19 999,56 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení s odůvodněním, žalovaný uzavřel dne , datum, se společností , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, , IČ: , IČO, , jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty číslo , hodnota, , na základě které se , právnická osoba, . zavázala poskytnout žalovanému úvěr kreditní kartě do výše úvěrového limitu 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách alespoň ve výši minimální splátky, která byla stanovena jako 5 % čerpaného úvěru, přičemž konkrétní výše splátky byla žalovanému vždy oznámena měsíčního výpisu z úvěrového účtu. Strany se dále dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 22,99 % ročně, přičemž nedílnou součástí smlouvy je pak i Sazebník poplatků, k jejichž úhradě se žalovaný rovněž ve smlouvě zavázal, a dále Produktové podmínky , právnická osoba, . Žalobkyně tvrdila, že banka, tj. společnost , právnická osoba, . svůj závazek ze smlouvy splnila a otevřela žalovanému úvěrový účet číslo , č. účtu, a vydala žalovanému kreditní kartu. Žalovaný však svou povinnost z uzavřené smlouvy nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a z toho důvodu společnost , právnická osoba, . využila svého práva a v souladu s odst. 18 a 19 Produktových podmínek prohlásila úvěr dopisem ze dne , datum, za okamžitě splatný v celé výši. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení této pohledávky, která byla původní věřitelkou společností , právnická osoba, . postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2023 společnosti , právnická osoba, . a následně touto společností smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 13. 10. 2023 žalobkyni. Žalobkyně přitom před podáním žaloby žalovaného ještě vyzvala předžalobní upomínkou k jejímu zaplacení, což však žalovaný neučinil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru číslo , hodnota, a vydání a užívání karty ze dne , datum, , Produktových podmínek spotřebitelského úvěru pro revolvingový úvěr a kreditní kartu nich od 1. dubna 2021, Sazebníku poplatků , právnická osoba, . za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platného od 1. 4. 2021, výpisu z úvěrového účtu číslo , č. účtu, , dopisu společnosti , právnická osoba, . žalovanému ze dne 1. 4. 2023 – oznámení o prohlášení úvěru za splatný, dopisu společnosti , právnická osoba, . žalovaného ze dne 25. 9. 2023 - oznámení o postoupení pohledávky spolu s připojeným poštovním podacím archem, dopisu společnosti , právnická osoba, žalovanému ze dne 9. 10. 2023 – oznámení o postoupení pohledávky spolu s připojeným poštovním podacím archem, jakož i z dopisu zástupkyně žalobkyně žalovanému ze dne 9. 10. 2023 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím archem, soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje, přičemž z dalších žalobkyní navržený soud svá další zjištění pro nadbytečnost již nečinil.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost , právnická osoba, . mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému revolvingový úvěr s výší úvěrového limitu 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel, společnost , právnická osoba, . proto prohlásila úvěr dopisem ze dne 1. 4. 2023 za okamžitě splatný. Tato pohledávka pak následně na základě smlouvy o postoupení pohledávky byla převedena na společnost I, právnická osoba, . a touto společností pak dále smlouvou o postoupení pohledávky na žalobkyni.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, . a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani na výzvu soudu netvrdila žádná konkrétní fakta, ze kterých právní předchůdkyně žalobkyně při poskytování úvěru žalovanému vycházela, když pouze sdělila, že při schvalování úvěru právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů poskytnutých bance klientem (žalovaným), který uvedl a doložil příjem ve výši 28 000 Kč, a dále spotřebitelské závazky ve výši 9 852 Kč s tím, že tyto sdělené údaje byly hodnoceny individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování, v rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík databáze Ministerstva vnitra České republiky a při hodnocení úvěruschopnosti klientů bank dále jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat ČSÚ a výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně tak dospěla k závěru, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena správně a úvěr je možno mu poskytnout.

11. S tímto závěrem žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, se soud neztotožňuje. Právní předchůdkyně žalobkyně možná dobře zjistila a prověřila příjem žalovaného, nicméně z jejího vyjádření však vyplývá, že posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno zjevně nesprávně, když právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování výdajové stránky vycházela pouze ze statistických údajů Českého statistického úřadu, tedy nikoliv z individuálně zjištěných výdajů žalovaného. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele (tedy – logicky – naprosto shodně jako na příjmové straně). Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno souběžně s tím uvést, že přitom nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, jak činila právní předchůdkyně žalobkyně, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každý žadatel bude vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem bude jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanovených příslušným právním předpisem. Taková úvaha je však již prima facie neudržitelná, nesmyslná. Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti konkrétního žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně - neboli jaký jiný smysl by pak právě celý tento zákon, potažmo Směrnice, z níž vychází, vlastně měl.

12. Za té situace proto žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně neprokázala, že vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.

13. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne , datum, žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši celkem 26 497 Kč a žalovaný již na tuto smlouvu uhradil celkem částku 14 808,81 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni v tomto rozdílu dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Povinnost zaplatit dluh v přiměřených splátkách je přitom druhým z nosných pilířů zákona o spotřebitelském úvěru, respektive Směrnice, a tyto splátky soud uloží z úřední povinnosti, neboť se jedná o stejnou kategorii ochrany spotřebitele jako v případě toho, zda mu úvěr vůbec měl být poskytnut. Smyslem ochrany spotřebitele je totiž vyhnout se tzv. dluhové pasti a následné exekuci, neboť právě důsledky exekuce pro dlužníka jsou vlastně celým hybatelem, který zákonodárce vedl k přijetí této úpravy - tedy jinak řečeno, aby se dlužník, který nemá na splácení úvěru, nedostal do exekuce, nemá mu být úvěr předně vůbec poskytnut, a pokud už mu přesto úvěr takto chybně poskytnut byl, má se mu umožnit jeho zaplacení tak, aby se opětovně do exekuce vůbec nedostal - o nic jiného v celé své podstatě v této úpravě nejde a všechny tyto negativní důsledky a jejich celospolečenská škodlivost jsou přitom podrobně rozepsány právě např. ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.

14. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní dále tvrzeny a prokázány.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který v řízení zaznamenal úspěch již zjevně převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly.