16 C 5/2026

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 18 865 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 18 865 Kč, úroku v částce 4 293,61 Kč a dále úroku ve výši 20,5 % ročně jdoucího z částky 12 698 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 1 436,75 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucího z částky 12 698 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 18 865 Kč, úroku v částce 4 293,61 Kč a dále úroku ve výši 20,5 % ročně jdoucího z částky 12 698 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 1 436,75 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucího z částky 12 698 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne , datum, se společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce číslo , hodnota, , na základě které tato společnost poskytla žalovanému v hotovosti v den podpisu smlouvy zápůjčku ve výši 7 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit v 60 týdenních splátkách po 215 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 5 852 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení zápůjčky, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 922 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 20,5 % ročně sjednanou v čl. 4 smluvních podmínek, dále odměnu za administrativní činnost v částce 1 438 Kč a náklady za hotovostní režim splátek v částce 3 492 Kč. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den , datum, . Žalovaný však své závazky ze smlouvy nedodržel, kdy poslední splátka na tuto zápůjčku byla ze strany žalovaného uhrazena dne 17. 1. 2017 a žalovaný za celou dobu na tuto smlouvu uhradil celkem částku 8 165 Kč. Dále žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že vedle právě uvedené smlouvy společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela ještě dále dne , datum, smlouvu o zápůjčce číslo , hodnota, , na základě které poskytla tato společnost žalovanému v hotovosti v den podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které se žalovaný zavázal společnosti , právnická osoba, zaplatit v 60 týdenních splátkách po 766 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 20 902 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení zápůjčky, a která představuje součet kapitalizovaných úroků zapůjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 3 291 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 20,5 % ročně sjednanou v čl. 4 smluvních podmínek, dále částku 5 138 Kč za administrativní činnost a částku 12 473 Kč jako náklady za hotovostní režim splátek. Splatnost poslední splátky byla přitom stanovena na den 21. 10. 2016. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, kdy poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 17. 1. 2017, když žalovaný za celou dobu na tuto smlouvu uhradil celkem částku 32 398 Kč. Konečně žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela ještě dne , datum, smlouvu o zápůjčce číslo , hodnota, , na základě které poskytla tato společnost žalovanému peněžní prostředky v hotovosti v den podpisu smlouvy ve výši 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal společnosti , právnická osoba, zaplatit v 60 týdenních splátkách po 919 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 25 082, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaný zavázal právní předchůdkyně žalobkyně zaplatit vedle vrácení zápůjčky a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 3 950 Kč s úrokovou sazbou ve výši 20,5 % ročně sjednanou v čl. 4 smluvních podmínek, dále částky 6 165 Kč jako odměny za administrativní činnost a částky 14 967 Kč jako nákladů za hotovostní režim splátek. Splatnost poslední splátky byla přitom u této zápůjčky stanovena na den 15. 6. 2016. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, kdy poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 17. 1. 2017, přičemž žalovaný za celou dobu na tuto smlouvu uhradil celkem částku 54 408 Kč. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení těchto pohledávek, které jí byly společností , právnická osoba, postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností ke dni , datum, , kdy toto postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem. Žalovaný, ač před podáním ještě vyzván, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradil.

2. Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě vznesl námitku promlčení s tím, že splatnost těchto pohledávek nastala v letech 2016 až 2017 a žaloba byla podána až v roce 2026 a navrhl proto, aby soud žalobu z tohoto důvodu zamítl. Dále na výzvu soudu sdělil, že si není vědom přesných údajů o svých příjmech a zaměstnání za období od roku 2015, neboť tyto údaje již nemá k dispozici a není objektivně schopen je zpětně přesně doložit.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze smlouvy o zápůjčce číslo , hodnota, ze dne , datum, , dále smlouvy o zápůjčce číslo , hodnota, ze dne , datum, a smlouvy o zápůjčce číslo , hodnota, ze dne , datum, , dále smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní ze dne , datum, a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti , právnická osoba, žalovanému ze dne , datum, spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, kterým mu tato společnost oznamuje postoupení pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 2. 1. 2019 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, žalovaným ostatně nikterak nerozporované, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost , právnická osoba, mezi sebou uzavřeli ve třech případech smlouvy, na základě kterých tato společnost poskytla žalovanému zápůjčky ve výši 7 000 Kč, 25 000 Kč a 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých splátkách. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnuté zápůjčky dosud zaplatil částku 8 165 Kč, resp. 32 398 Kč a 54 408 Kč, tj. celkem částku 94 971 Kč. Tyto pohledávky pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byly postoupena žalobkyni.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, a žalovaný uzavřeli ve třech případech smlouvu o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se zároveň jedná u všech zápůjček o úvěry spotřebitelské ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tohoto zákona, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 9 tohoto zákona ze strany právní předchůdkyně žalobkyně.

7. Podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

8. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze uvedla, že u smlouvy uzavřené se žalovaným dne , datum, se ze zákaznické karty podává, že žalovaný je zaměstnán na plný pracovní úvazek jako technický operátor, jeho měsíční příjem činí 19 800 Kč, žije s rodiči, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti, což právní předchůdkyně žalobkyně ověřila ze třech výplatních pásek a ze třech výpisů z bankovního účtu. U smlouvy uzavřené se žalovaným dne , datum, žalobkyně uvedla, že ze zákaznické karty z téhož dne se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, majetkovou situaci žalovaného ověřila ze třech výpisů z bankovního účtu žalovaného a ze třech výplatních pásek, žalovaný byl zaměstnán jako technický operátor a jeho měsíční příjem činil 19 600 Kč, žil s rodiči, neměl vyživovací povinnost k žádné další osobě ani úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. U smlouvy uzavřené se žalovaným dne , datum, pak žalobkyně uvedla, že ze zákaznické karty z téhož dne se podává, že žalovaný uvedl, že je zaměstnán jako technický operátor, jeho měsíční příjem činil částku 22 505 Kč, žil s rodiči, neměl vyživovací povinnost k žádné další osobě ani úvěr z kreditní karty ani zápůjčku jiné společnosti, což žalovaný doložil výplatními páskami. Z jednotlivých „zákaznický karet“ se pak dále podává, a to ze zákaznické karty ze dne , datum, , že celkový příjem žalovaného činil v té době 22 505 Kč (mzda 18 005 Kč a jiné příjmy žadatele 4 500 Kč), jeho výdaje činily částku 10 552 Kč (nájem/inkaso 4 000 Kč, spoření/pojištění 500 Kč, telefon 1 000 Kč, splátky zápůjček/výživné částku 2 452 Kč, výdaje na domácnost částku 3 000 Kč). Ze zákaznické karty ze dne , datum, se pak dále podává, že žalovaný v této uvedl, že jeho čistá mzda činí částku 19 600 Kč měsíčně, jeho výdaje činí celkem částku 8 600 Kč (nájem/inkaso částku 5 000 Kč a telefon částku 600 Kč a výdaje na domácnost částku 3 000 Kč) a ze zákaznické karty ze dne , datum, se pak dále podává, že žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí částku 19 800 Kč a celkové měsíční výdaje částku 17 200 Kč (nájem/inkaso částku 2 000 Kč, telefon 2 000 Kč a externí splátky zápůjček dle zákazníka částku 12 000 Kč a výdaje na domácnost částku 3 000 Kč). S ohledem na výši příjmu žalovaného a výši požadované zápůjčky dospěla proto právní předchůdkyně žalobkyně ve všech případech uzavření úvěrové smlouvy k názoru, že schopnost žalovaného splácet tyto zápůjčky je dostatečná.

9. Za té situace proto žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť ke svému tvrzení o příjmech a výdajích žalovaného v době uzavření smluv nenabídla žádné důkazy. Prohlášení žalovaného obsažené v zákaznické kartě je samo o sobě nedostačující. Žalobkyně proto neprokázala, že její právní předchůdkyně zcela vyhověla zákonnému požadavku před uzavřením všech tří smluv se žalovaným a uzavřené smlouvy jsou tudíž neplatné.

10. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena poskytovatelem úvěru schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně (objektivně) splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je poslední dobou často argumentačně poukazováno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obrací smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce ve sporu nemá vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný, tedy ve skutečnosti by to znamenalo, že by se musel dovolávat neplatnosti smlouvy, a tedy z absolutní neplatnosti by se faktickou cestou opět stala neplatnost relativní, což ovšem v rozporu s textem zákona. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. To také jednoznačně plyne z textu zákona. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek.

11. Ke shora uvedeným závěrům o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru při nedostatečném posuzování ze strany poskytovatele úvěru v době uzavření smlouvy naopak dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Přisvědčil přitom v tomto rozhodnutí názoru odvolacího soudu (Krajský soud v Ostravě), proti němuž bylo dovolání ze strany věřitelky podáno, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele … Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí pak uzavřel, že závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně (věřitelka) s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

12. Shora uvedený závěr Nejvyššího soudu obsaženy v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2188/2018 pak samozřejmě také znamená, že nepostačuje pouze tvrdit, že žadatel o úvěr listiny prokazující jeho majetkové poměry poskytovateli úvěru předložil, ale je potřeba tuto skutečnost samozřejmě v řízení prokázat, nejlépe samotným předložením těchto listin, které si tak právní předchůdkyně žalobkyně měla pro případný pozdější soudní spor archivovat. V tomto směru proto nejsou ani správné závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích, obsažené v rozsudku č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, na něž odkazuje ve svém vyjádření žalobkyně, že „stačilo přitom, že listiny, z níž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce“, neboť předně platí, že každou tvrzenou skutečnost je v řízení nutno náležitě prokázat; současně také platí, že bez nahlédnutí do těchto listin (po provedení důkazu těmito listinami) nelze v soudním řízení objektivně verifikovat údaje uvedené žadatelem o úvěr při sjednávání smlouvy o spotřebitelském úvěru. Tedy takové soudní rozhodnutí pak nestojí na ničem jiném, než pouze na tvrzení žalobce, že měl dostatečné podklady, což je závěr z hlediska procesní teorie dokazování krajně překvapivý. Poskytovatel úvěru, respektive žalobce v soudním řízení, pokud má prokázat naplnění hypotézy shora uvedené právní normy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru, má totiž prokázat nejenom to, že se posouzením úvěruschopnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru zaobíral (to samo o sobě však nestačí), ale předně je nutno prokázat to, že příjmy po odečtení výdajů žadatele odůvodňovaly závěr, že schopnost žadatele splácet poskytnutý úvěr je dostatečná, tedy je nutno předně prokázat tyto příjmy a tyto výdaje. Samozřejmě bez seznámení se s obsahem podkladů, které měl posuzovatel k dispozici, soud nemůže o správnosti jeho úsudku učinit jakýkoliv závěr, tj. včetně toho, zda podklady byly dostatečně průkazné a osvědčovaly údaje tvrzené žadatelem o úvěr.

13. Způsob, jakým žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, se proto nese přesně v intencích shora v podstatných částech citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2188/2018.

14. Bylo řečeno, že smlouvy uzavřené se žalovaným jako platné neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě těchto smluv je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatných smluv obdržel. Jestliže žalovanému byla na základě uzavřených smluv poskytnuta celkem částka 62 000 Kč a žalovaný z titulu plnění na tyto smlouvy již právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil částku 94 971 Kč, pak tímto plněním ze strany žalovaného všechny tři pohledávky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení již zcela zanikly a tudíž zde neexistuje žádný dluh, který by jako důvodný nárok vzniklý z těchto smluv mohl být právní předchůdkyně žalobkyně, tj. společnosti , právnická osoba, žalobkyni postoupen a posléze přiznán. Pak ovšem nezbylo, než podanou žalobu zcela zamítnout, přičemž za tohoto stavu věci je pak také již zcela bezpředmětné se zabývat čímkoliv dalším, co bylo účastníky v řízení případně dále tvrzeno a prokazováno, a to včetně námitky promlčení těchto pohledávek vznesené žalovaným, která tak při neexistenci dluhu ztrácí, respektive její posuzování ztrácí jakýkoliv smysl.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že v řízení plně úspěšnému žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.