16 C 57/2024

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 zastoupená advokátem jméno FO sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 118 304,44 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 52 448 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 65 856,44 Kč, úroku v částce 13 837,96 Kč a dále úroku ve výši 24,36 % ročně jdoucího z částky 28 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 20,25 % ročně jdoucího z částky 29 510,95 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 24,57 % ročně jdoucího z částky 5 527,95 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 9 881,35 Kč a dále úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 10 590,90 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 52 448 Kč od 15. 12. 2022 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 118 304,44 Kč spolu s úrokem ve výši 24,36 % ročně jdoucím z částky 28 000 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 20,25 % ročně jdoucím z částky 29 510,95 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 24,57 % ročně jdoucím z částky 5 527,95 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 9 881,35 Kč a dále zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z částky 63 038,90 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne , datum, se společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , číslo, na základě které tato společnost poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 28 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit ve 21 měsíčních splátkách po 2 968 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 34 325 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení zápůjčky, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 26 995 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 24,36 % ročně sjednanou ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, odměnu za zpracování zápůjčky v částce 1 500 Kč a poplatek za službu komfortního a flexibilního splácení v částce 5 830 Kč. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 6. 5. 2022. Žalovaný však své závazky ze smlouvy nedodržel, když na tuto poskytnutou zápůjčkou neuhradil ničeho. Dále žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že vedle právě uvedené smlouvy společnost , právnická osoba, , IČ: , IČO, , jako právní předchůdkyně žalobkyně, se žalovaným uzavřela dále dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , číslo, na základě které poskytla tato společnost žalovanému peněžní prostředky ve výši 33 000 Kč, které se žalovaný zavázal společnosti , právnická osoba, zaplatit v 18 měsíčních splátkách po 3 404 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 28 267 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení půjčky, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 20 834 Kč, tj. úrokovou sazbou ve výši 20,25 % ročně sjednanou ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, a dále částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 5 933 Kč. Splatnost poslední splátky byla přitom stanovena na den 15. 10. 2021. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, kdy poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 24. 7. 2020, když žalovaný za celou dobu na tuto smlouvu uhradil celkem částku 10 212 Kč. Konečně žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela ještě dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , na základě které poskytla tato společnost žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaný zavázal společnosti , právnická osoba, zaplatit ve 12 měsíčních splátkách po 1 390 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 6 674 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaný zavázal právní předchůdkyně žalobkyně zaplatit vedle vrácení zápůjčky a která představuje součet kapitalizovaných úroků zapůjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádnou trvání smlouvy v částce 2 418 Kč s úrokovou sazbou ve výši 24,57 % ročně sjednanou ve smlouvě o spotřebitelském úvěru a částku za zpracování zápůjčky a za další péči o zákazníka ve výši 4 256 Kč. Splatnost poslední splátky byla přitom stanovena na den 30. 1. 2021. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, kdy poslední splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 6. 8. 2020 přičemž žalovaný za celou dobu na tuto smlouvu uhradil celkem částku 8 340 Kč. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení těchto pohledávek, které jí byly společností , právnická osoba, postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností ke dni , datum, , kdy toto postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem. Žalovaný, ač před podáním ještě vyzván, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. K jednání nařízenému ve věci na den 19. září 2024 se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , číslo, ze dne , datum, , dále smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , číslo, ze dne , datum, a smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , číslo, ze dne , datum, , dále smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní ze dne , datum, a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti , právnická osoba, žalovanému ze dne , datum, spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, kterým mu tato společnost oznamuje postoupení pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne , datum, – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost , právnická osoba, mezi sebou uzavřeli ve třech případech smlouvy, na základě který tato společnost poskytla žalovanému úvěry ve výši 28 000 Kč, 33 000 Kč a 10 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých splátkách. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnuté úvěry dosud zaplatil částku 18 552 Kč. Tyto pohledávky pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byly postoupena žalobkyni.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěry spotřebitelské ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze uvedla, že u smlouvy uzavřené se žalovaným dne , datum, se ze zákaznické karty podává, že je zaměstnán na plný pracovní úvazek jako dělník ve společnosti , právnická osoba, ., jeho měsíční příjem činí 23 973 Kč, což právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z pracovní smlouvy a výpisu z bankovního účtu za měsíce červen a červenec. U smlouvy uzavřené se žalovaným dne , datum, žalobkyně uvedla, že ze zákaznické karty ze dne , datum, se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , číslo, majetkovou situaci žalovaného ověřila z pracovní smlouvy a výpisu z běžného účtu žalovaného za měsíce únor a březen 2020, žalovaný byl zaměstnán jako strojník ve společnosti , právnická osoba, . a jeho měsíční příjem činil 23 850 Kč a ostatní příjmy činily 10 000 Kč. Ze zákaznické karty ze dne , datum, se pak podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , číslo, majetkovou situaci žalovaného z pracovní smlouvy, kdy žalovaný uvedl, že je zaměstnaná na hlavní pracovní poměr jako řidič ve společnosti , právnická osoba, . a jeho měsíční příjem činí 17 551 Kč. S ohledem na výši příjmu žalovaného a výši požadované zápůjčky dospěla proto právní předchůdkyně žalobkyně ve všech případech uzavření úvěrové smlouvy k názoru, že schopnost žalovaného splácet tyto zápůjčky je dostatečná.

11. Za té situace proto žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť se nezaobírala výdajovou stránkou žadatele o úvěr, respektive o této nic netvrdí a ani z předložených listin není zřejmé, jak dospěla k částce 6 000 Kč, 8 000 Kč a 10 000 Kč jako odhadovaným měsíčním výdajům žadatele o úvěr, jak jsou uvedeny v jednotlivých žádostech o spotřebitelských úvěr. Vedle toho si nelze nepovšimnout, že žalovaný po uzavření všech třech těchto smluv měl od srpna roku 2020 jen společnosti , právnická osoba, splácet měsíčně celkovou částku 7 762 Kč. Vedle toho pak v žádosti ze dne , datum, uvedl, že kromě částky 4 794 Kč, kterou splácel již společnosti , právnická osoba, , dále splácí třetím osobám celkem částku 6 800 Kč. Jeho splátkové zatížení tudíž od srpna roku 2020 mělo být představováno částkou 14 562 Kč. Jestliže odhadované měsíční výdaje žalovaného byly 8 000 Kč, pak celkové výdaje žalovaného byly 22 562 Kč, a to při příjmech 23 973 Kč. I při sebelepší vůli tak žalovanému měsíčně zůstávala maximálně částka necelých 1 500 Kč pro další nahodilé výdaje a případnou tvorbu úspor pro tyto nahodilé výdaje, kterou soud proto nemůže hodnotit jinak, než naprosto nedostačující. Právní předchůdkyně žalobkyně i při těchto kusých informacích, které o žalovaném zjistila, jeho situaci vyhodnotila naprosto nesprávně. Uzavřená smlouva je tudíž neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli zápůjčce, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již také jen odkázat.

12. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena poskytovatelem úvěru schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně (objektivně) splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je poslední dobou často argumentačně poukazováno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obrací smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce ve sporu nemá vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný, tedy ve skutečnosti by to znamenalo, že by se musel dovolávat neplatnosti smlouvy, a tedy z absolutní neplatnosti by se faktickou cestou opět stala neplatnost relativní, což je ovšem v rozporu s textem zákona. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. To také jednoznačně plyne z textu zákona. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek.

13. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalovanému byla na základě uzavřených smluv poskytnuta celkem částku 71 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky ponížené o to, co žalovaný již právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil, tj. o částku 18 552 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajícím možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou těchto splátek pak soud žalobkyni přiznal i právo na úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jak jej žalobkyně v žalobě požadovala, a to ve výši dle ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení. Žalobkyně přitom v řízení prokázala převod této pohledávky ze společnosti , právnická osoba, na ni postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku, tedy že je v řízení aktivně legitimována.

14. S ohledem na výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již dále bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak případně byly žalobkyní dále tvrzeny a prokazovány.

15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který v řízení zaznamenal úspěch převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu v řízení žádné náklady, které by mu tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.