16 C 6/2026

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta . sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 92 293,46 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 42 394 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 2 120 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky 49 899,46 Kč, úroku v částce 15 601,50 Kč a dále úroku ve výši 25,23 % ročně jdoucího z částky 21 008,29 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 22,32 % ročně jdoucího z částky 35 893,01 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 17 124,05 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 56 901,30 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 92 293,46 Kč spolu s úrokem v částce 15 601,50 Kč a dále s úrokem ve výši 25,23 % ročně jdoucím z částky 21 008,29 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 22,32 % ročně jdoucím z částky 35 893,01 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 17 124,05 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 56 901,30 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne , datum, se společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 22 000 Kč, který se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit ve 21 měsíčních splátkách po 2 477 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 29 999 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutým úvěrem žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení úvěru, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 21 210 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 25,23 % ročně sjednanou ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, dále odměnu za zpracování zápůjčky v částce 1 500 Kč, částku 4 580 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení a částku za pojistné ve výši 2 709 Kč. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 28. 1. 2024. Žalovaný však své závazky ze smlouvy nedodržel, když na poskytnutou zápůjčku uhradil pouze částku 4 500 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný uzavřel dne , datum, se společností , právnická osoba, smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 49 000 Kč, který se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit ve 12 měsíčních splátkách po 5 987 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 22 834 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutým úvěrem žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení úvěru, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 19 786 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 22,32 % ročně sjednanou ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, dále odměnu za zpracování zápůjčky v částce 1 500 Kč a částku za pojistné ve výši 1 548 Kč. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 27. 12. 2022. Žalovaný však své závazky ze smlouvy nedodržel, když na poskytnutou zápůjčku uhradil pouze částku 24 106 Kč. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení těchto pohledávek, které jí byly společností , právnická osoba, postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností ke dni , datum, , kdy toto postoupení pohledávek bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem. Žalovaný, ač před podáním ještě vyzván, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze smluv o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, a číslo , hodnota, ze dne , datum, a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní ze dne , datum, a z přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti , právnická osoba, žalovanému ze dne , datum, spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, kterým mu tato společnost oznamuje postoupení pohledávek, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 31. 10. 2024 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost , právnická osoba, mezi sebou uzavřeli dvě smlouvy, na základě kterých tato společnost poskytla žalovanému úvěry ve výši 22 000 Kč a 49 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 21 měsíčních splátkách po 2 477 Kč, resp. v 12 měsíčních splátkách po 5 987 Kč. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnuté úvěry uhradil dosud částku 4 500 Kč a částku 24 106 Kč. Tyto pohledávky pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek byly postoupeny žalobkyni.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, a žalovaný uzavřeli ve dvou případech smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smluv určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěry spotřebitelské podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřených smluv o spotřebitelském úvěru, a to s ohledem na ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany právní předchůdkyně žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona v tehdy účinném znění, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Žalobkyně na výzvu soudu k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze uvedla, že žalovaný v žádostech o úvěr, respektive v tzv. zákaznických kartách uvedl, že je zaměstnán na plný pracovní úvazek jako dělník, jeho měsíční příjem činí v případě smlouvy číslo , hodnota, částku 56 929 Kč a v případě smlouvy číslo , hodnota, částku 45 622 Kč, žije s rodiči, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. Proto s ohledem na výši příjmu žalovaného, výši požadovaných úvěrů a doložené výplatní pásky za měsíce únor a březen 2022 a dva výpisy z bankovního účtu za měsíce říjen a listopad 2021 dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet tyto úvěry je dostatečná.

11. Shora citovaný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v ustanovení § 86 odst. 1 uvádí, že poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, a dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Při posouzení schopnosti spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru přitom vychází z porovnání příjmu a výdajů spotřebitele (§ 86 odst. 2 téhož zákona). Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Přisvědčil přitom v tomto rozhodnutí názoru odvolacího soudu (Krajský soud v Ostravě), proti němuž bylo dovolání ze strany věřitelky podáno, že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele … Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud.“ Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí pak uzavřel, že závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně (věřitelka) s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

12. V daném případě žalobkyně ani v rovině svých tvrzení o poměrech žalovaného neuvedla v podstatě ničeho. Žalobkyně proto předně vůbec neunesla břemeno tvrzení ohledně posuzování schopnosti žalovaného splácet oba úvěry. Ze zákaznických karet, které žalobkyně jako jediný důkaz k prokázání posuzování úvěruschopnosti žalovaného předložila, se pak podává toliko to, že čistý příjem žalovaného byl ověřován výplatními páskami za měsíce únor a březen 2022, respektive dvěma výpisy z bankovního účtu za měsíce říjen a listopad 2021. Nelze tedy než konstatovat, že údaje o žalovaném, které v rámci posuzování jeho schopnosti splácet spotřebitelské úvěry zjistila právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, , jsou zcela nedostačující, neboť se vůbec nezaobírala výdajovou stránkou žalovaného. V obou zákaznických kartách je uvedeno, že odhadované měsíční výdaje žadatele činí částku 3 000 Kč, aniž by bylo jakkoliv blíže specifikováno, o jaké měsíční výdaje žadatele se má vůbec jednat. Rovněž částka 3 000 Kč jeví se soudu nepřiměřeně nízká, byť žalovaný žije s rodiči. Rovněž ze zákaznické karty se pak podává, že čistý měsíční příjem žalovaného nečiní částku 45 622 Kč, resp. částku 56 929 Kč, jak tvrdí žalobkyně, ale pouze částku 21 622 Kč a 36 929 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně se proto výdajovou stránkou žalovaného zaobírala nedostatečně. Při posuzování schopnosti žalovaného splácet poskytnuté úvěry proto vycházela z neúplných údajů získaných od žalovaného a tyto i nesprávně posuzovala, když vycházela z vyšších příjmů (alespoň podle tvrzení žalobkyně), než jakými žalovaný skutečně disponoval.

13. Způsob, jakým právní předchůdkyně žalobkyně v obecné rovině posuzovala úvěruschopnost žalovaného, se proto nese přesně v intencích shora v podstatných částech citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Žalobkyně pak nadto ve svém vyjádření o konkrétní situaci žalovaného v době poskytování úvěru neuvedla vlastně vůbec ničeho a neunesla tak ani břemeno tvrzení o konkrétních poměrech žalovaného v době poskytnutí úvěru.

14. Za té situace proto žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru; v důsledku toho je třeba aplikovat následek podle § 87 odst. 1 téhož zákona a uzavřené smlouvy jsou tudíž neplatné. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Soudní dvůr Evropské unie však již opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolenci této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli spotřebitelském úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již také jen odkázat.

15. Bylo řečeno, že smlouvy uzavřené se žalovaným jako platné neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě těchto smluv je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatných smluv obdržel. Jestliže žalovanému byla na základě uzavřených smluv poskytnuta částka 22 000 Kč a částka 49 000 Kč, tedy celkem částka 71 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky ponížené o to, co žalovaný již právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil, tedy o částku 4 500 Kč a částku 24 106 Kč, celkem 28 606 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajícím možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení zcela pasivní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho nynějších poměrech není nic bližšího známo. Jestliže však žalovaný nesplatil řádně ani dohodnuté splátky úvěru, pak lze jen těžko usuzovat na to, že by byl schopen nyní splácet jakoukoliv částku vyšší nebo se jen rovnající této částce či uhradit svůj dluh vůči žalobkyni dříve. Povinnost zaplatit dluh v přiměřených splátkách je přitom druhým z nosných pilířů zákona o spotřebitelském úvěru, respektive Směrnice, a tyto splátky soud uloží z úřední povinnosti, neboť se jedná o stejnou kategorii ochrany spotřebitele jako v případě toho, zda mu úvěr vůbec měl být poskytnut. Smyslem ochrany spotřebitele je totiž vyhnout se tzv. dluhové pasti a následné exekuci, neboť právě důsledky exekuce pro dlužníka jsou vlastně celým hybatelem, který zákonodárce vedl k přijetí této úpravy - tedy jinak řečeno, aby se dlužník, který nemá na splácení úvěru, nedostal do exekuce, nemá mu být úvěr předně vůbec poskytnut, a pokud už mu přesto úvěr takto chybně poskytnut byl, má se mu umožnit jeho zaplacení tak, aby se opětovně do exekuce vůbec nedostal - o nic jiného v celé své podstatě v této úpravě nejde a všechny tyto negativní důsledky a jejich celospolečenská škodlivost jsou přitom podrobně rozepsány právě např. ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu. Názor, že v takovém případě pak nutno uložit povinnosti zaplatit dluh dlužníkovi v obvyklé třídenní lhůtě ve smyslu ustanovení § 160 o.s.ř. je v rozporu s výslovným zněním ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a takováto aplikační praxe způsobuje obsolentnost tohoto ustanovení, respektive popření směrnice, což je i ve světle rozhodnutí Evropského soudního dvora nepřípustné. Takový názor je proto zjevně nesprávný, kdy v dalším pak soud pro stručnost zcela odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž pod body 14. až 20. Nejvyšší soud provedl výklad daného ustanovení, kde tedy též vyslovil, že se jedná o spor o vůbec splatnost pohledávky ze spotřebitelského úvěru a tedy nové hmotněprávní stanovení splatnosti pohledávky soudním rozhodnutím, z čehož také vyplývá, že žalovaný prozatím s její úhradou není v prodlení (a z toho důvodu žalobkyni nebylo možno přiznat ani požadovaný úrok z prodlení).

16. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, přičemž žalobkyně v řízení rovněž prokázala převod této pohledávky na ni smlouvou o postoupení pohledávek ve smyslu ustanovení § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kdy je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se veškerými dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.

17. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který v řízení zaznamenal úspěch již zjevně převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu dosud žádné náklady, které by mu tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.