16 C 62/2024

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 41 365,04 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 410 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 21 955,04 Kč, úroku v částce 1 317,16 Kč a dále úroku ve výši 20,88 % ročně i jdoucího z částky 19 410 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 2 900,18 Kč, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 19 410 Kč od 15. 12. 2022 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalované uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky , částka, spolu s úrokem v částce , částka, a dále s úrokem ve výši 20,88 % ročně jdoucím z částky , částka, od , datum, do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce , částka, a dále s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím z částky , částka, od , datum, do zaplacení do zaplacení s odůvodněním, žalovaná uzavřela dne , datum, se společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce číslo, tel. číslo, , na základě které poskytla žalované zápůjčku ve výši , částka, , kterou se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit v 78 týdenních splátkách po , částka, , kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky , částka, , která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádnou trvání smlouvy v částce , částka, , dále odměnu za zpracování spotřebitelského úvěru v částce , částka, a částku , částka, za službu komfortního a flexibilní splácení a částku , částka, za pojistné. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den , datum, . Žalovaná však své závazky ze smlouvy nedodržela, když poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena dne , datum, . Žalobkyně se proto po žalované domáhá zaplacení této pohledávky, která jí byla společností , právnická osoba, postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , a to s účinností ke dni , datum, , kdy toto postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem. Žalovaná, ač před podáním žaloby byla ještě vyzvána, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradila.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze smlouvy o úvěru číslo, tel. číslo, ze dne , datum, a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní ze dne , datum, a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti , právnická osoba, žalované ze dne , datum, spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, kterým jí tato společnost oznamuje postoupení pohledávky, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalované ze dne 1. 6. 2023 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím lístkem, soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a společnost , právnická osoba, mezi sebou uzavřely smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalované úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých 78 týdenních splátkách 584 Kč. Žalovaná dohodnuté splátky řádně nesplácela a na poskytnutý úvěr dosud uhradila částku 590 Kč. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla postoupena žalobkyni.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěryschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěryschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěryschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěryschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěryschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského zápůjčce v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěryschopnosti žalované uvedla, že má pravidelný měsíční příjem ve výši 9 890 Kč a další čisté příjmy domácnosti činí 20 000 Kč, žije ve vlastním bytě či domě bez zástavy, nemá vyživovací povinnost žádné další osobě, nemá další úvěr z kreditní karty ani zápůjčku. Právní předchůdkyně žalobkyně proto dospěla k názoru, že schopnost žalované splácet tuto zápůjčku je dostatečná.

11. S tímto hodnocením žalobkyně se soud neztotožňuje. Předně žalobkyně ani netvrdila, jaké jsou výdaje žalované, žalobkyně tedy v tomto směru vůbec neunesla břemeno tvrzení. Ani na základě kusých a nepřehledných informací, které jsou obsaženy v tzv. „kartě zákazníka“, není možno si vytvořit ucelený obraz o poměrech žalované. Z karty zákazníka se podává, že žalovaná žije ve vlastním bydlení, je nezaměstnaná, nemá žádnou další vyživovací povinnost, její čistý měsíční příjem činí částku 9 890 Kč, přičemž není znám ani přesný zdroj či důvod tohoto příjmu (v zákaznické kartě se pouze uvádí, že se jedná o výměr důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky - 2.2021), odhadované měsíční výdaje žalované jako žadatelky o úvěr jsou 1 000 Kč a další čisté příjmy domácnosti jsou 20 000 Kč, aniž by však bylo uvedeno o jaké příjmy a kterých osob se má jednat (žalovaná v kartě zákazníka uvedla, že je svobodná). Na základě takto kusých informací proto nelze dle názoru soudu učinit závěr, že žalovaná měla dostatečný měsíční příjem na to, aby byla schopna splácet měsíčně úvěrovou splátku 2 628 Kč, když v zákaznické kartě uváděná odhadovaná měsíčně výše výdajů žalované 1 000 Kč jeví se soudu nebývale nízká, a proto právní předchůdkyně žalobkyně měla žádat bližší vysvětlení takto nízkých výdajů a samozřejmě také jejich doložení. Co se týče u dalších osob žijících ve společné domácnosti (tyto osoby a jejich příjmy nejsou ani uvedeny, ani doloženy), je nutno k tomu uvést, že jejich příjmy se ale do příjmu žalované započítávat nemohou, neboť tyto nejsou ve smluvním vztahu s poskytovatelem úvěru a jejich případné příjmy lze v tom případě zohlednit pouze tak, o kolik se s tím snižují výdaje žadatele o úvěr na chod domácnosti, ne však o plnou část těchto příjmů. Je zde tedy dána vážná pochybnost o tom, zdali skutečný použitelný příjem žalované na splácení úvěru byl 8 890 Kč a jestliže žalovaná žádala o poskytnutí úvěru s týdenní splátkou 584 Kč, tedy s měsíční splátkou nejméně ve výši 2 500 Kč, nelze učinit jednoznačný závěr o tom, zdali žalovaná vůbec na takovouto výši měsíční splátky skutečně měla dostatečné peněžní prostředky. Právní předchůdkyně žalobkyně proto strukturu jak měsíčních příjmů, tak ale i měsíčních výdajů žalované zkoumala pouze povrchně a nedostatečně a její závěr o schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr byl bez dalšího bližšího zkoumání poměrů žalované přinejmenším předčasný.

12. Za té situace proto žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěryschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli zápůjčce, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěryschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již také jen odkázat.

13. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovanou jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržela. Jestliže žalované byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 20 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky ponížené o to, co žalovaná z titulu neplatně uzavřené smlouvy žalobkyni či její právní předchůdkyni již vrátila (590 Kč), a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalované žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalované, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalované, která zůstala po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalované přiměřená není, neboť o jejích poměrech není nic bližšího známo, resp. jen kusé informace uvedené shora. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně přitom v řízení prokázala převod této pohledávky ze společnosti , právnická osoba, na ni postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku, tedy že je v řízení aktivně legitimována.

14. S ohledem na výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již dále bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak případně byly žalobkyní dále tvrzeny a prokazovány.

15. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované, která v řízení zaznamenala úspěch již převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu dosud v řízení žádné náklady, které by mu tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.