16 C 66/2024

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: právnická osoba , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 91 639,63 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 61 136 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 30 503,63 Kč a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 30 503,63 Kč od 4. 12. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení jdoucího z částky 61 136 Kč od 4. 12. 2023 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 148,64 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou ze dne 4. prosince 2023 podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 91 639,63 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z této částky od 4. 12. 2023 do zaplacení, a to jako nároku, který žalobkyni vůči žalovanému vznikl na základě smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru číslo , hodnota, , kterou mezi sebou účastníci uzavřeli distančním způsobem (komunikací na dálku) dne , datum, , na základě níž žalobkyně žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr až do výše 91 639,63 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit spolu s úroky v měsíčních splátkách po 4 066 Kč splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce dle článku IV a článku IX smlouvy, přičemž nedílnou součástí smlouvy byly mimo jiné Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, s nimiž se žalovaný před podpisem smlouvy seznámil a vyslovil s nimi souhlas. Dále žalobkyně tvrdila, že sjednaný úvěr byl žalovanému vyplacen v souladu s ujednáním smluvních stran uvedeným v článku IV. odst. 4.3. smlouvy o úvěru. Žalovaný však žalobkyni úvěr řádně v dohodnutém termínu splatnosti neuhradil, když nedodržel splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 5. 2023. Na základě tohoto porušení smluvních povinností zaslala žalobkyně žalovanému první písemnou upomínku ze dne 22. 5. 2023. Žalovaný však žalobkyni své splatné závazky neuhradil a žalobkyně proto zaslala žalovanému druhou písemnou upomínku ze dne 5. 6. 2023, kterou opětovně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné splátky. Protože žalovaný ani přes tyto několikeré upomínky generálku dluh nezaplatil, žalobkyně dle ustanovení článku V. odst. 5.5. smlouvy o úvěru úvěr zesplatnila a žalovaného vyzvala k úhradě zbývající jistiny úvěru dopisem ze dne 21. 10. 2023. Žalovaný však žalobkyni ničeho dalšího neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze žalobkyní předložených listinných důkazů, a to ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, , dále dokladu po převodu částky 52 162 Kč dne 11. 11. 2022 z účtu číslo , č. účtu, na účet číslo , č. účtu, a převodu částky 25 238 Kč dne 11. 11. 2022 z účtu číslo , č. účtu, na účet číslo , č. účtu, (variabilní symbol platby , číslo, ) a z dopisu žalobkyně žalovanému ze dne 21. 10. 2023 – předžalobní výzvy, zesplacení úvěru, soud vzal za prokázána žalobní tvrzení, jak jsou uvedena shora, na něž pro stručnost proto v odkazuje, avšak s doplněním, že dle čl. IV. odst. 4.3. smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, sice žalobkyně zavázala poskytnout úvěr v celkové výši 94 000 Kč, ve skutečnosti se ale žalobkyně zavázala poskytnout žalobci pouze částku 77 400 Kč, z toho částku 52 162 Kč převodem na účet poté, co spotřebitel (žalovaný) prokazatelně písemně předloží poskytovateli veškerou dokumentaci, a částka 25 238 Kč bude vyplacena na účet spotřebitele číslo , č. účtu, do pěti dnů od nabytí účinnosti smlouvy za předpokladu splnění všech předcházejících relevantních zákonných a smluvních podmínek spotřebitelem s tím, že částka 16 600 Kč bude započtena na náklady poskytovatele specifikované v bodu 4.

8. Smlouvy, které sestávají z nákladů na lustrum v registrech v částce 400 Kč, nákladů na zpracování a vyplacení úvěru v částce 100 Kč, ostatních administrativních nákladů poskytovatele ve výši 8 580 Kč, odměny zprostředkovateli ve výši 5 640 Kč a nákladů za ověření úvěrového případu v částce 1 880 Kč. Žalovaný se pak dle článku V. odst. 5.1. smlouvy zavazuje celkovou dlužnou částku uhradit formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 2 537 Kč, přičemž každá jednotlivá splátka je splatná vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce. Dle článku IV. odst. 4.

11. Smlouvy o spotřebitelském úvěru strany smlouvy dále sjednaly, že spotřebitel (žalovaný) výslovně souhlasí s inkasem měsíčních splátek úvěru ze svého bankovního účtu. Žalovaný se dále v tomto ustanovení smlouvy zavazuje, že bezprostředně po uzavření této smlouvy zřídí ve prospěch poskytovatele inkaso k svému bankovnímu účtu a inkaso bude zřízeno na částku 4 066 Kč, jenž představuje výši měsíční splátky a výši případných nákladů na doplňkovou službu, byla-li doplňková služba sjednána.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout a poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 77 400 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky vrátit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách samotného úvěru ve výši 2 537 Kč, respektive ve splátkách po 4 066 Kč zahrnujících i doplňkovou službu k úvěru „Podpora“ splatných vždy do 15. dne měsíce. Žalovaný se dostal do prodlení se splátkou úvěru splatnou dne 15. 5. 2023, kterou neuhradil ani přes dvě předcházející upomínky ze strany žalobkyně, žalobkyně proto využila svého práva daného smlouvou a v souladu s ní vyzvala žalovaného k úhradě celého úvěru.

6. Soud proto na základě těchto skutečností v prvé řadě dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný platně v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), v písemné formě uzavřeli, smlouvu o úvěru, když žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. V souladu s ust. § 1751 odst. 1 občanského zákoníku přitom účastníci smlouvy určili část obsahu i této smlouvy odkazem na obchodní podmínky žalobkyně. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani přes výzvu soudu netvrdila ničeho. Za té situace je potom ale smlouva uzavřená žalovaným ve smyslu shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž k této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178 nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.

11. Jestliže tedy výše bylo konstatováno, že smlouva uzavřená se žalovaný jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti, pak plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže na základě úvěrové smlouvy ze dne , datum, žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 77 400 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni tuto částku vrátit poníženou o to, co již žalobkyni zaplatil (dle tvrzení žalobkyně částku 16 264 Kč); dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Povinnost zaplatit dluh v přiměřených splátkách je přitom druhým z nosných pilířů zákona o spotřebitelském úvěru, respektive Směrnice, a tyto splátky soud uloží z úřední povinnosti, neboť se jedná o stejnou kategorii ochrany spotřebitele jako v případě toho, zda mu úvěr vůbec měl být poskytnut. Smyslem ochrany spotřebitele je totiž vyhnout se tzv. dluhové pasti a následné exekuci, neboť právě důsledky exekuce pro dlužníka jsou vlastně celým hybatelem, který zákonodárce vedl k přijetí této úpravy - tedy jinak řečeno, aby se dlužník, který nemá na splácení úvěru, nedostal do exekuce, nemá mu být úvěr předně vůbec poskytnut, a pokud už mu přesto úvěr takto chybně poskytnut byl, má se mu umožnit jeho zaplacení tak, aby se opětovně do exekuce vůbec nedostal - o nic jiného v celé své podstatě v této úpravě nejde a všechny tyto negativní důsledky a jejich celospolečenská škodlivost jsou přitom podrobně rozepsány právě např. ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.

12. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, když je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se jakýmikoliv dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení dále tvrzeny a prokazovány.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch (procentuálně vyjádřený 66 %) nad úspěchem žalovaného (34 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení zhruba v rozsahu 32 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalovaného, tj. 66 % - 34 % = 32 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 666 Kč, dále odměny advokáta stanovené dle sazeb uvedených § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to za dva úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, podání žaloby) a ve výši jedné poloviny odměny za úkon právní služby předžalobní upomínky, tj. celkem v částce 11 950 Kč, dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v částce 900 Kč dle § 13 odst. 1, 3 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a konečně částky 2 698,50 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), když zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení na straně žalobkyně činí částku 19 214,50 Kč; 32 % těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 6 148,64 Kč.