16 C 78/2026

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně:Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému:Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 49 495 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o zaplacení částky 15 102,47 Kč se zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 897,53 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení.

III. Žaloba o zaplacení částky 26 495 Kč, úroku v částce 39 740,85 Kč a dále úroku ve výši 29 % ročně jdoucího z částky 10 944,76 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 16 390,20 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % ročně jdoucího z částky 10 944,76 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 49 495 Kč spolu s úrokem v částce 3 231,30 Kč a dále s úrokem ve výši 29 % ročně jdoucím z částky 26 047,23 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 5 059,67 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně jdoucím z částky 26 047,23 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne datum se společností právnická osoba, IČO IČO, jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce číslo hodnota, na základě které poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit ve 24 měsíčních splátkách po 2 459 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 28 994 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 9 888 Kč, dále odměnu za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení v částce 11 189 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení v částce 7 917 Kč. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 17. 7. 2020. Žalovaný však své závazky ze smlouvy nedodržel, když poslední příslušná splátka byla z jeho strany uhrazena dne 3. 10. 2018. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení této pohledávky, která jí byla společností právnická osoba postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, a to s účinností ke dni datum, přičemž postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno doporučeným dopisem. Žalovaný, ač byl před podáním žaloby ještě vyzván, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradil.

2. Podáním ze dne 24. 4. 2026 vzala žalobkyně podanou žalobu částečně zpět v rozsahu částky 15 102,47 Kč na jistině s tím, že žalovaný po podání žaloby žalobkyni uhradil tuto částku dne 23. 9. 2025 a žalobkyně ji započetla na dlužnou jistinu. Soud proto v souladu s tímto dispozitivním úkonem žalobkyně řízení v rozsahu jejího zpětvzetí podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastavil, přičemž souhlasu žalovaného s tímto zpětvzetím, které žalobkyně učinila dříve, než soud začal jednat o věci samé, není podle § 96 odst. 4 o. s. ř. třeba.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

4. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

5. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo hodnota ze dne datum a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností právnická osoba a žalobkyní ze dne datum a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti právnická osoba žalovanému ze dne datum, kterým mu tato společnost oznamuje postoupení pohledávky, jakož i z předžalobní upomínky ze dne 28. 6. 2021 spolu s připojeným dokladem o odeslání, soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na než proto pro stručnost odkazuje.

6. Soud proto na základě shora uvedených důkazů vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost právnická osoba mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 24 měsíčních splátkách po 2 459 Kč. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnutý úvěr do postoupení pohledávky uhradil částku 7 000 Kč. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla postoupena žalobkyni. Žalovaný dále po podání žaloby uhradil žalobkyni částku 15 102,47 Kč.

7. V posuzované věci soud dospěl k závěru, že společnost právnická osoba a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), přičemž část jejího obsahu určili odkazem na smluvní podmínky, které jim byly známy (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Jde přitom o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto nejprve zabýval platností uzavřené smlouvy z hlediska § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tedy tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně náležitě posoudila úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 tohoto zákona.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že žalovaný je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako manažer ve společnosti právnická osoba jeho měsíční příjem činí 36 969 Kč, žije ve vlastním bytě nebo domě bez zástavy a nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně tyto údaje ověřila z výpisů z bankovního účtu za měsíce duben, květen a červen 2018, pracovní smlouvy z dubna 2018 a výplatních pásek za měsíce duben, květen a červen 2018. Právní předchůdkyně žalobkyně proto dospěla k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná.

12. S tímto hodnocením žalobkyně se soud neztotožňuje. Žalobkyně předně ani netvrdila, jaké byly pravidelné a nezbytné výdaje žalovaného, žalobkyně tedy v tomto směru vůbec neunesla břemeno tvrzení. Ani na základě kusých informací, které jsou obsaženy v tzv. „zákaznické kartě“, není možno si vytvořit ucelený obraz o poměrech žalovaného. Z této karty se sice podává, že žalovaný žije ve vlastním bydlení, nemá vyživovací povinnost a je zaměstnán. Příjem žalovaného však nečiní částku 36 969 Kč, ale pouze částku 19 969 Kč, další příjmy žalovaného (aniž by však byl zřejmý jejich zdroj) činí částku 2 000 Kč, nadto se v žádosti uvádí, že žalovaný má pouze jeden zdroj příjmu. Další čisté příjmy domácnosti činí 15 000 Kč a celkový příjem domácnosti 36 969 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně, tj. společnost právnická osoba tak možná dobře zjistila, respektive ověřila příjmovou stránku žalovaného jako žadatele o úvěr, ne však již stránku výdajovou, které nevěnovala pozornost prakticky vůbec, kdy o výdajích žalovaného netvrdila vůbec ničeho. I ze zákaznické karty se podává, že odhadované výdaje žalovaného jsou 12 000 Kč, aniž by ale bylo uvedeno, z čeho tento odhad vychází. Informace, které právní předchůdkyně žalobkyně od žalovaného získala, proto nelze považovat ani za nezbytné a dostatečné, ani za spolehlivé, když vycházela ohledně výdajů pouze z tvrzení žalovaného jako žadatele o úvěr.

13. Za té situace proto žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K závěru o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru při nedostatečném posuzování ze strany poskytovatele úvěru v době uzavření smlouvy dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Přisvědčil přitom v tomto rozhodnutí názoru odvolacího soudu (Krajského soudu v Ostravě), proti němuž bylo dovolání ze strany věřitelky podáno, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele … Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí pak uzavřel, že závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně (věřitelka) s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

14. Způsob, jakým žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, se proto nese přesně v intencích shora v podstatných částech citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila, natož prokazovala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná.

15. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, respektive podle zvláštní úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalovanému byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 30 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky ponížené o to, co žalovaný z titulu neplatně uzavřené smlouvy žalobkyni či její právní předchůdkyni již vrátil, tedy o částku 7 000 Kč uhrazenou do postoupení pohledávky a o částku 15 102,47 Kč uhrazenou v průběhu řízení, celkem o částku 22 102,47 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni tuto částku v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení zcela pasivní, stanovil tak, aby vůbec k vypořádání závazku mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, kdy v dalším pak soud pro stručnost zcela odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž pod body 14. až 20. Nejvyšší soud provedl výklad daného ustanovení, kde tedy též vyslovil, že se jedná o spor o samotnou splatnost pohledávky ze spotřebitelského úvěru a tedy nové hmotněprávní stanovení splatnosti pohledávky soudním rozhodnutím, z čehož také vyplývá, že žalovaný prozatím s její úhradou není v prodlení (a z toho důvodu žalobkyni nebylo možno přiznat ani požadovaný úrok z prodlení). Současně pak žalobkyně prokázala převod této pohledávky z původní věřitelky na ni smlouvou o postoupení pohledávek ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku, tedy že je nositelkou této pohledávky za žalovaným.

16. S ohledem na výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku III. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již dále bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak případně byly žalobkyní dále tvrzeny a prokazovány.

17. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., jakož i s přihlédnutím k zásadám uvedeným v ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., to pokud byla žaloba vzata částečně zpět pro chování žalovaného, který v tomto rozsahu procesně zavinil zastavení řízení. Žalovaný přesto zaznamenal ve věci zjevně převažující úspěch; podle obsahu spisu mu však dosud v řízení žádné náklady, které by mu mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly. Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím zdejšího soudu, písemně ve třech vyhotoveních. Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.