16 C 8/2026

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta Ph.D. sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 26 352,88 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 222 Kč spolu s úrokem z prodlení v částce 599,06 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím z částky 3 122 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, a to částku 6 100 Kč v pravidelných 10 měsíčních splátkách po 610 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci a částku 3 122 Kč spolu s úrokem z prodlení v částce 599,06 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím z částky 3 122 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 17 130,88 Kč, úroku v částce 1 593,90 Kč a dále úroku ve výši 29 % ročně jdoucího z částky 8 247,93 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení a úroku ve výši 28 % ročně jdoucího z částky 7 765,24 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 636,29 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucího z částky 12 891,17 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 26 352,88 Kč spolu s úrokem v částce 1 593,90 Kč, úrokem ve výši 29 % ročně jdoucím z částky 8 247,93 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, úrokem ve výši 28 % ročně jdoucím z částky 7 765,24 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, úrokem z prodlení v částce 1 235,35 Kč, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím z částky 16 013,17 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení s odůvodněním, žalovaná uzavřela dne , datum, se společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce číslo , hodnota, , na základě které poskytla žalované zápůjčku ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit v 60 týdenních splátkách po 316 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 8 917 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení zápůjčky, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 1 789 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou ve smlouvě o zápůjčce, dále odměnu za zpracování a doručení v částce 2 720 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) v částce 4 408 Kč. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 28. 3. 2018. Žalovaná však své závazky ze smlouvy nedodržela, když na tuto poskytnutou zápůjčku uhradila celkem částku 3 900 Kč, kdy poslední splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 27. 6. 2017. Dále žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že vedle právě uvedené smlouvy společnost , právnická osoba, , IČ: , IČO, , jako právní předchůdkyně žalobkyně se žalovanou uzavřela dne , datum, dále smlouvu o zápůjčce číslo , hodnota, , na základě které poskytla tato společnost žalované další zápůjčku ve výši 12 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala společnosti , právnická osoba, zaplatit v 60 týdenních splátkách po 375 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 10 469 Kč, kterou se v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit vedle vrácení zápůjčky, a která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 2 069 Kč, tj. s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně sjednanou ve smlouvě o zápůjčce, odměnu za zpracování a doručení v částce 1 400 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) v částce 7 000 Kč. Splatnost poslední splátky byla přitom stanovena na den 20. 12. 2017. Žalovaná však své závazky ze smlouvy nedodržela, když na tuto poskytnutou zápůjčku uhradila celkem částku 8 878 Kč, kdy poslední splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 27. 6. 2017. Žalobkyně se proto po žalované domáhá zaplacení obou těchto pohledávek, které jí byly společností , právnická osoba, postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, s účinností ke dni , datum, , kdy toto postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Žalovaná, ač před podáním žaloby byla ještě vyzvána, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradila.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Za předpokládaného souhlasu obou účastnic (§ 101 odst. 4 o.s.ř.) soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze smlouvy o zápůjčce číslo , hodnota, ze dne , datum, , smlouvy o zápůjčce číslo , hodnota, ze dne , datum, a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní ze dne , datum, a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti , právnická osoba, žalované spolu s připojeným dokladem o odeslání, kterým jí tato společnost oznamuje postoupení shora uvedených pohledávek, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalované – předžalobní výzvy se základním skutkovým a právním rozborem spolu s připojeným dokladem o odeslání a z doplnění žaloby ze dne 27. 1. 2026, soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a v doplnění žaloby, jak jsou uvedeny shora a dále, přičemž na tato tvrzení proto soud pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaná a společnost , právnická osoba, mezi sebou ve dvou případech uzavřely smlouvy, na základě kterých tato společnost poskytla žalované zápůjčky ve výši 10 000 Kč, respektive ve výši 12 000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet v dohodnutých 60 týdenních splátkách po 316 Kč, respektive v 60 týdenních splátkách po 375 Kč u druhé ze sjednaných zápůjček. Žalovaná dohodnuté splátky řádně nesplácela a na poskytnutou zápůjčku dle smlouvy číslo , hodnota, uhradila pouze částku 3 900 Kč a na zápůjčku poskytnutou jí dle smlouvy číslo , hodnota, pak částku 8 878 Kč. Tyto pohledávky pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek byly postoupeny žalobkyni.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, a žalovaná ve dvou případech uzavřely smlouvu o zápůjčce ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určily odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěry spotřebitelské, kdy smlouva o zápůjčce číslo , hodnota, ze dne , datum, byla uzavřena již za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a smlouva o zápůjčce číslo , hodnota, ze dne , datum, byla uzavřena ještě za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřených smluv o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, respektive ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany právní předchůdkyně žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona ve znění účinném do 29. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, nebo změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

11. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované na výzvu soudu uvedla, že před uzavřením smlouvy o zápůjčce číslo , hodnota, právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , ověřila majetkovou situaci žalované z výplatních pásek za měsíce říjen, listopad a prosinec roku 2016 a současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně v zákaznické kartě ze dne , datum, uvedla, že je zaměstnána na hlavní pracovní poměr jako , Anonymizováno, na , anonymizováno, , její měsíční příjem činí 22 824 Kč a žije v nájmu. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o zápůjčce číslo , hodnota, žalobkyně v doplnění žaloby uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila majetkovou situaci žalované z výplatních pásek za měsíce červenec, srpen a září roku 2016 a současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně v zákaznické kartě ze dne , datum, uvedla, že je zaměstnána na hlavní pracovní poměr jako , Anonymizováno, na , anonymizováno, , její měsíční příjem činí 35 000 Kč a nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti. S ohledem na informace, které žalovaná uvedla, zejména na výši jejího příjmu a výši požadované zápůjčky, dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalované splácet tuto zápůjčku je dostatečná.

12. S tímto hodnocením žalobkyně se soud neztotožňuje. Žalobkyně ani v rovině svých tvrzení o výdajové stránce žalované u obou uzavřených smluv o zápůjčce se žalovanou netvrdila ničeho. Podle shora citovaných zákonných ustanovení je přitom poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy se žadatelem povinen zjistit jak jeho příjmy, tak jeho výdaje a vzájemně je porovnat a posoudit, zda je žadatel schopen poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet. Bez toho je smlouva uzavřená se spotřebitelem neplatná. Ke shora uvedeným závěrům o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru při nedostatečném posuzování ze strany poskytovatele úvěru v době uzavření smlouvy přitom dospěl též Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Přisvědčil přitom v tomto rozhodnutí názoru odvolacího soudu (Krajský soud v Ostravě), proti němuž bylo dovolání ze strany věřitelky podáno, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele … Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí pak uzavřel, že závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně (věřitelka) s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

13. Obě smlouvy o zápůjčce uzavřené se žalovanou jsou tudíž neplatné. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé § 87 odst. 1 zákona č. 257/ 2016 Sb. ve znění účinném do 29. 5. 2022 by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším pro jeho argumentační hloubku a obsáhlost si však soud dovoluje již také jen odkázat.

14. Bylo řečeno, že obě smlouvy uzavřené se žalovanou jako platné neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě těchto smluv je tedy nutno mezi účastnicemi vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z obou neplatných smluv obdržela. Jestliže žalované byla na základě uzavřené smlouvy číslo , hodnota, poskytnuta částka 10 000 Kč a na základě smlouvy číslo , hodnota, poskytnuta částka 12 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky ponížené o to, co žalovaná z titulu obou těchto neplatně uzavřených smluv žalobkyni či její právní předchůdkyni již vrátila, tj. celkem, 12 778 Kč (3 900 Kč + 8 878 Kč), a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalované žalobkyni zaplatit částku 6 100 Kč jako dosud nesplacený nárok vyplývající ze smlouvy o zápůjčce číslo , hodnota, v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalované, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalované, která zůstala po celou dobu řízení pasivní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalované přiměřená není, neboť o jejích poměrech není nic bližšího známo, kdy v dalším pak soud pro stručnost zcela odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž pod body 14. až 20. Nejvyšší soud provedl výklad daného ustanovení, kde tedy též vyslovil, že se jedná o spor o vůbec splatnost pohledávky ze spotřebitelského úvěru a tedy nové hmotněprávní stanovení splatnosti pohledávky soudním rozhodnutím, z čehož také vyplývá, že žalovaná prozatím s její úhradou není v prodlení (a z toho důvodu žalobkyni nebylo možno přiznat ani požadovaný úrok z prodlení). Částku 3 122 Kč jako dosud nesplacený nárok vyplývající ze smlouvy o zápůjčce číslo , hodnota, , který se posuzuje dle předcházející právní úpravy, tj. podle zákona číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru pak soud žalované uložil zaplatit ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku, a to i spolu s úrokem z prodlení, na jehož zaplacení žalobkyni vznikl nárok dle ustanovení § 1970 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník a ve výši dle nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení. Žalobkyně přitom v řízení prokázala převod těchto pohledávek ze společnosti , právnická osoba, na ni postoupením pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku, tedy že je v řízení aktivně legitimována.

15. S ohledem na výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již dále bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak případně byly žalobkyní dále tvrzeny a prokazovány.

16. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalované, která v řízení zaznamenala úspěch zjevně převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu dosud v řízení žádné náklady, které by jí tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.