16 C 82/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení jméno . sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 2 537,77 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 2 123,77 Kč spolu s úrokem z prodlení v částce 376,08 Kč, jakož i s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím z částky 2 123,77 Kč od 2. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 414 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím od 2. 12. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 537,77 Kč, dále úrok z prodlení v částce 376,08 Kč a úrok z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím z částky 2 537,77 Kč od 2. 12. 2020 do zaplacení. Tento svůj požadavek odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], IČ [číslo], se sídlem [adresa], uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o účtu [číslo] na základě které byl žalovanému zřízen sporožirový účet, který nebyl veden jako debetní. Nedílnou součástí uzavřené smlouvy jsou přitom též Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba]. Dále žalobkyně tvrdila, že žalovaný byl ve smlouvě povinen platit [anonymizována tři slova] ceny za služby a produkty poskytované [právnická osoba] v souladu s platným sazebníkem [právnická osoba]. Dále žalobkyně tvrdila, že na tomto účtu žalovaného vznikla jí (záporný) zůstatek a to ve výši žalované částky, k čemuž na výzvu soudu blíže uvedla, že tento se skládá jednak z poplatků zaúčtovaných k tíži tohoto účtu celkem v částce 414 Kč, 6× poplatek za vedení účtu ve výši 69 Kč měsíčně za účtovaný vždy ke konci měsíce počínaje měsícem duben 2019 až měsíce září 2019 a dále z částky 2 123,77 Kč, kdy tato částka byla zaúčtována ve prospěch účtu ke dni 25. 4. 2019, čímž žalovanému vznikl nepovolený debetní zůstatek na sporožirovém účtu, a to tím, že byla zaúčtována úhrada exekuce ve výši 4 182,08 Kč v souladu s čl. 14 písm. b) Všeobecných obchodních podmínek. K tomu žalobkyně dále blíže uvedla, že s největší pravděpodobností tento prvotní záporný zůstatek na účtu vznikl tím, že banka odepsala v souladu s Sea doručeným exekučním příkazem z účtu žalovaného částku, na kterou zněl exekuční příkaz, i když se nám účtu žalovaného před tím, ani nikdy později peněžní prostředky v této výši nenacházely. [právnická osoba], jsa povinna tento exekuční příkaz ovšem splnit, proto uhradila exekučnímu úřadu celou částku, byť na účtu žalovaného se takový kladný zůstatek nenacházel, čímž došlo ke vzniku z nepovoleného debetního zůstatku na účtu žalovaného ve výši 2 123,77 Kč. Tato pohledávka za žalovaným pak žalobkyni byla postoupena [právnická osoba] postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] a to s účinností od 1. 12. 2020. Žalovaný byl k úhradě svého dluhu žalobkyní před podáním žaloby vyzván, což dosud neučinil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. K nařízenému jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil, soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti podle § 101 odst. 3 OS, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze žalobkyní předložených listinných důkazů, to je ze smlouvy o účtu, Všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba], [právnická osoba] pro bankovní obchody a.s. ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně příloh obsahující seznam postupovaných pohledávek, soud vzal za prokázána skutková tvrzení žalobkyně, jak byla uvedena shora, na než proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na tento skutkový stav soud aplikoval ustanovení § 708 a násl. obch. zák. (a to s přihlédnutím k přechodným ustanovením části páté, hlava I, § 3028 odst. 3 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník) jakož i ustanovení jiných právních předpisů, které s předmětnou problematikou ve světle žalobkyní tvrzených a prokazovaných skutečností souvisejí, když dovodil, že účastníci spolu platně uzavřeli smlouvu o běžném účtu, část obsahu smlouvy přitom určili v souladu s ust. § 273 odst. 1 odkazem na obchodní podmínky stranám smlouvy v době jejího uzavření známé a na ceník [právnická osoba]

6. Soud předně shledal žalobu zcela důvodnou, pokud se jí žalobkyně domáhala zaplacení částky 414 Kč, která představuje sjednanou úplatu za vedení běžného účtu v částce 69 Kč/měsíc, stanovenou v ceníku [právnická osoba] Tato částka přitom není oním debetním zůstatkem na účtu, za kterých jej vydává žalobkyně, ale stále se jedná o poplatek za bankovní službu, přičemž ani zaúčtováním této částky formálně na běžný účet se na tomto jejím charakteru ničeho nezměnilo. Žalobní tvrzení jsou přitom dostačující na to, aby tento nárok mohl být posouzen tak, čím ve skutečnosti je. Tvrdila-li proto žalobkyně, že sjednaná úplata za vedení účtu za období měsíců duben 2019 až září 2019 nebyla uhrazena, pak bylo na žalovaném, aby prokázal opak. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou těchto peněžitých plnění, podle § 1970 nového občanského zákoníku má žalobkyně proto právo na úrok z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť jinou výši si strany neujednaly. Žalovaný se dostával do prodlení s úhradou těchto částek již dříve, a to k ultimu každého měsíce, přiznání úroku z prodlení 2. 12. 2020 je proto zcela důvodné. Úrok za dřívější soud žalobkyni nepřiznal, neboť není jasné, zda v částce 376,08 Kč požadované jako kapitalizovaný úrok z prodlení je obsažen i úrok z prodlení právě z těchto částek. Soud proto není schopen tento nárok posoudit, a to v důsledku nedostatku žaloby spočívajícím v neúplném vylíčení skutkových tvrzení (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), který žalobkyně neodstranila ani u ústního jednání, a toto nesplnění této procesní povinnosti pak nutně musí mít za následek pro žalobkyni neúspěch ve sporu z tohoto procesního důvodu. V řízení současně bylo prokázáno, že pohledávka vzniklá z titulu neuhrazených úplat za poskytnuté bankovní služby byla ve smyslu ustanovení § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platně postoupena žalobkyní.

7. V dalším však již nezbylo, než podanou žalobu zamítnout.

8. Již v rovině žalobní argumentace je tvrzeno, že debetní zůstatek na účtu, jehož zaplacení se žalobkyně podanou žalobou domáhá (tedy onen„ pravý“ debetní zůstatek, nikoliv poplatky za vedení běžného účtu), vznikl realizací exekučního příkazu, a to tak, že [právnická osoba] odepsal z účtu k jeho tíži částku 4 182,08 Kč, tedy celou částku, na kterou zněl exekuční příkaz, ač dle tvrzení samotné žalobkyně se peněžní prostředky na účtu, z něhož byly odepisovány, v okamžiku doručení exekučního příkazu bance, ani nikdy později nenacházely. Žalobkyně toto počínání [právnická osoba] vysvětlila tím, že banka pouze plnila exekuční příkaz a z účtu srazila a zřejmě exekutorskému úřadu zaslala celou částku, na kterou byl exekuční příkaz vystaven,„ jsa vázána tímto příkazem“.

9. Pro posouzení existence tvrzeného dluhu na účtu, je tedy nutno se předně zabývat otázkou, zda na základě žalobkyní popsaných skutečností mohlo skutečně dojít ke vzniku záporného zůstatku na účtu, který žalobkyně tvrdí a který požaduje po žalovaném zaplatit. V té souvislosti tedy nezbývá, než pro úplnost a plné pochopení si připomenout právní úpravu, resp. na tvrzený skutkový stav dopadající právní normy, neboť tato [právnická osoba], ale zřejmě i žalobkyni, není dostatečně známa, nebo nebyla správně pochopena.

10. Tak podle ust. § 708 odst. 1 obch. zák. smlouvou o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby v určité měně účet pro jeho majitele, přijímat na zřízený účet vklady a platby a uskutečňovat z něho výplaty a platby.

11. Podle ust. § 711 obch. zák. smlouva o běžném účtu může stanovit, že banka provede do určité částky příkazy k platbám, i když k tomu není dostatek peněžních prostředků na účtu. Nejsou-li práva a povinnosti stran při poskytnutí těchto peněžních prostředků sjednány ve smlouvě o běžném účtu, řídí se úpravou smlouvy o úvěru (ust. § 497 a násl.).

12. Podle ust. § 303 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu lze nařídit ohledně pohledávky povinného z běžného, vkladového nebo jiného účtu vedeného v jakékoliv měně u peněžního ústavu působícího v tuzemsku, nestanoví-li zákon jinak.

13. Podle ust. § 304 odst. 1 věta prvá o.s.ř., v nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu soud přikáže peněžnímu ústavu, aby od okamžiku, kdy mu bude usnesení doručeno, z účtu povinného až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství nevyplácel peněžní prostředky, neprováděl na ně započtení a ani jinak s nimi nenakládal.

14. Podle ust. 306 odst. 1 o.s.ř., nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství na pohledávku povinného z účtu ve výši, v jaké byly na účtu peněžní prostředky v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, jakož i na pohledávku z účtu, která vznikla tím, že na účet došly peněžní prostředky dodatečně, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění podle § 305; povinnost peněžního ústavu provést opravné zúčtování podle zvláštního zákona a ustanovení § 304a tím nejsou dotčeny.

15. Podle ust. § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

16. Žaloba je proto v další části nedůvodná.

17. Jak sama žalobkyně uvádí, peněžní prostředky na účtu žalovaného byly postiženy exekucí a to nad výši, v jaké byly na tomto účtu peněžní prostředky v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, resp. exekuční příkaz soudního exekutora. Banka není oprávněna v žádném případě„ inkasovat“ z účtu na prováděnou exekuci více prostředků, než kolik se jich na účtu skutečně nachází, pokud se tak již stalo, je postup banky v rozporu s výše citovaným ustanovením § 306 odst. 1 o.s.ř., a to i kdyby Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] tento postup umožňovaly (bod 14.7 písm. b) Všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba], na který v tomto směru odkazovala žalobkyně, navíc nic takového neobsahuje). Není zde z právně teoretických hledisek žádných pochyb o tom, že občanský soudní řád je normou veřejnoprávní povahy, obsahující normy kogentní povahy, od nichž není dovoleno adresátům těchto právních norem se odchylovat, tedy ani smluvně je modifikovat. Tedy debetní zůstatek na předmětném účtu, jehož vyrovnání se žalobkyně podanou žalobou dožaduje, ve skutečnosti pohledávkou banky za žalovaným není, neboť tento nevznikl důsledku dispozice žalovaného s peněžními prostředky na účtu. Banka si jej přivodila sama svým protiprávním postupem, pokud v rozporu s ust. § 306 odst. 1 občanského soudního řádu z účtu odepsala více peněžních prostředků, než kolik se na něm nacházelo v okamžiku, kdy jí bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, resp. exekuční příkaz. Pokud by snad žalobkyně argumentovala dále tím, že v okamžiku, kdy jí byl doručen exekuční příkaz, mohl být na účtu zůstatek vyšší, než kolik činil v době faktické realizace výkonu rozhodnutí, pak soud k tomu je nucen uvést toliko, že mu pak není jasné, jak se v mezidobí, při striktním a absolutním zákonném zákazu adresovanému nejen povinnému, ale také bance, a to nakládat s prostředky na účtu (tzv. blokace účtu), mohl tento zůstatek snížit. Pokud by tomu tak přeci jen mělo být, pak by se bezesporu jednalo taktéž o závažné porušení výše uvedeného předpisu ze strany žalobkyně, neboť banka nesmí od chvíle doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (a též exekučního příkazu) nakládat s prostředky na účtu, a to ani za účelem uspokojení svých vlastních pohledávek za jeho majitelem (k tomu srov. § 304 odst. věta prvá in fine o.s.ř.). Zde má totiž banka stejné postavení jako jakýkoliv jiný věřitel povinného a nemůže upřednostňovat své pohledávky na úkor oprávněného v exekučním řízení, to samozřejmě za předpokladu, že její vymahatelná pohledávka nemá při případném souběhu exekučních řízení výhodnější pořadí než pohledávka jiného oprávněného (což ovšem tvrzeno ani nebylo a s ohledem na teprve probíhající řízení nalézací ve vztahu k existenci vykonatelné pohledávky tvrzeno ani být nemůže). K tomu soud cítí potřebu dále dodat, že i pokud by účet, který je postižen exekucí, byl sjednán ve smyslu ust. § 711 obchodního zákoníku jako účet tzv.„ kontokorentní“, tedy u něhož je jeho majitel oprávněn disponovat až do určité výše i s prostředky, které se na účtu nenacházejí, ani v takovém případě nepřísluší bance podle žádného zákonného ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí provádět exekuci i do záporného zůstatku, v bankovní terminologii běžně nazývaného jako tzv.„ povolený debet“ a k takovému závěru také nelze dojít ani při aplikaci hmotněprávních ustanovení obchodního zákoníku. Úvěrová pohledávka za bankou z titulu výplaty prostředků z kontokorentního běžného účtu, kterou by případně vůbec bylo možno uvažovat jako postižitelnou výkonem rozhodnutí, by totiž vznikla až v důsledku složené právní skutečnosti sestávající z dvoustranného právního úkonu, kterým banka a majitel účtu sjednávají smlouvu, na jejímž základě banka pro majitele účtu kontokorentní účet vede a následného jednostranného právního úkonu (příkazu k platbě, žádosti o poskytnutí peněžních prostředků z účtu), kterým majitel účtu bance přikazuje, aby buď provedla určitou platbu, i když není kryta prostředky na účtu, nebo žádá, aby mu v jeho prospěch poskytla prostředky v určité výši (srov. ust. § 497 obch. zák. ve spojení s ust. § 711 obch. zák.). Teprve na základě těchto dvou právních skutečností zde vzniká pohledávka majitele účtu v podobě nároku na vyplacení peněžních prostředků, teprve tehdy zde vzniká žalovatelný nárok na zaplacení této pohledávky vůči bance, tj. okamžik, kdy je actio nata, a tedy i zcela konkrétní pohledávka, která by se snad mohla stát předmětem výkonu rozhodnutí, nikoli však podle ust. § 303 a násl. o.s.ř., avšak podle názoru soudu toliko podle ust. 312 a násl. o.s.ř. Hovořit zde o jakési latentní či hypotetické pohledávce majitele účtu za bankou ještě předtím, než o provedení příkazu k platbě nebo poskytnutí finančních prostředků banku požádá, postrádá jakýkoliv praktický smysl.

18. Provedla-li proto banka výkon rozhodnutí v rozsahu převyšujícím aktuální zůstatek peněžních prostředků na účtu, nepostupovala správně, a debet na účtu takto vzniklý není dluhem, který by vznikl v důsledku chování žalovaného, tedy oním„ přečerpáním“ účtu, jak jej tvrdí žalobkyně. Postup, jaký žalobkyně zvolila při provedení exekuční srážky z účtu, je přitom racionálně nezdůvodnitelný i z hledisek ekonomických, kdy za situace, kdy zde existuje dlužník (majitel účtu), který dobrovolně neplní své závazky a tyto jsou po něm vynucovány v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci), banka sama a dobrovolně svým jednáním si založí svou vlastní (domnělou) pohledávku za ním, o níž se lze s ohledem na okolnosti jejího vzniku již předem domnívat, že její uspokojení bude přinejmenším problematické i kdyby jí tato měla být po právu přiznána. Na takové jednání banky proto v konečném důsledku nelze pohlížet jinak, než že se jedná o charitativní činnost banky ve prospěch oprávněného z výkonu rozhodnutí, kterou banka na sebe dobrovolně přenáší exekučně vymáhanou povinnost, tj. pohledávku oprávněného, aniž by k tomu měla sebemenší právní povinnost, a to s plným rizikem nejistoty budoucího navrácení takto vyplacených peněžních prostředků. Že by náš právní řád nutil kohokoliv (včetně bank a jiných peněžních institucí) dotovat závazky někoho jiného, je představa (tedy alespoň prozatím) ryze absurdní.

19. V obecné rovině pak shora popsaná a nikoliv ojedinělá praxe některých zejména českých peněžních institucí s sebou přináší i efekt tzv.„ řetězení dluhů“, kdy důsledkem existence jednoho dluhu je vznik dluhu dalšího a to mnohem vyššího, než je původně vymáhaný. Je nepochybné, že požadavky věřitelů vůči svým dlužníkům jsou oprávněné a dluhy se mají plnit. Nejsou-li uspokojeny dobrovolně, pak je nutno je nuceně na dlužníkovi vymoci. Shora popsaný postup, jako se stal též v tomto případě, však je ve svém konečném důsledku likvidační a drancující pro dlužníka s tím, že věřitelé se tímto v globálním měřítku také připravují o možnost faktického uspokojení svých pohledávek, neboť dlužníky přivádějí do umělého předlužení zakládáním stále nových a nových pohledávek vůči nim, jako je shora popsaná, které se však nedají nazvat jinak, než naprosto virtuální. Soudu pak zůstává zahaleno tajemstvím, co české bankovní instituce (neboť pobočky zahraničních bank působících v tuzemsku provádějí výkon rozhodnutí jen do výše kladného zůstatku peněžních prostředků na účtu povinného) k uvedenému ekonomicko-právně naprosto nesmyslnému a také protizákonnému chování vede. Pokud by se tak snad mělo přesto dít, pak nárok nelze přiznat ani podle § 265 obchodního zákoníku pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku, či snad dokonce pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku).

20. Pro shora uvedené důvody proto soud v dalším podanou žalobu zamítl, přičemž s ohledem na vše výše uvedené, a to jak ve vyhovující části, tak i v nevyhovující části tohoto rozsudku, je již také bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly v řízení případně účastníky (žalobkyní) dále tvrzeny a prokazovány.

21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl za použití ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že procesně úspěšnějšímu žalovanému, kterému by tudíž příslušelo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni, dle obsahu spisu řízení žádné nevznikly.