16 C 89/2024

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 81 364 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 81 364 Kč spolu s úrokem v částce 19 211,59 Kč a dále s úrokem ve výši 22,62 % ročně jdoucím z částky 29 336,19 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úrokem ve výši 22,68 % ročně jdoucím z částky 14 820,01 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úrokem ve výši 25,14 % ročně jdoucím z částky 4 429,88 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úrokem z prodlení v částce 7 728,92 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně 48 686,08 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení celkem částky 81 364 Kč spolu s úrokem v částce 19 211,59 Kč a dále s úrokem ve výši 22,62 % ročně jdoucím z částky 29 336,19 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úrokem ve výši 22,68 % ročně jdoucím z částky 14 820,01 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úrokem ve výši 25,14 % ročně jdoucím z částky 4 429,88 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, úrokem z prodlení v částce 7 728,92 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně 48 686,08 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení s odůvodněním, žalovaná uzavřela se společností , právnická osoba, ve třech případech smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, na základě které společnost , právnická osoba, žalované poskytla částku 40 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit v 21 měsíčních splátkách po 4 210 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 48 392 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 38 564 Kč, dále odměnu za zpracování spotřebitelského úvěru v částce 1 500 Kč a částku 8 328 Kč za službu komfortního a flexibilního splácení s tím, že splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 5. 3. 2022, dále dne 23. 3. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru , hodnota, na základě které společnost , právnická osoba, žalované poskytla částku 20 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit v 24 měsíčních splátkách po 1 764 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 22 319 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy částce 17 723 Kč a dále odměnu za zpracování spotřebitelského úvěru v částce 1 500 Kč s tím, že splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 28. 3. 2022 a konečně dne 16. 12. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, na základě které společnost , právnická osoba, žalované poskytla částku 20 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit v 18 měsíčních splátkách po 2 324 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 21 829 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 8 631 Kč a odměnu za zpracování spotřebitelského úvěru a za další péči o zákazníka v částce 10 876 Kč s tím, že splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 16. 6. 2021. Žalovaná však své závazky z těchto smluv nedodržela, když poslední splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 12. 8. 2022. Žalobkyně se proto po žalované domáhá zaplacení těchto pohledávek, které jí byly společností , právnická osoba, postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, a to s účinností ke dni 27. 9. 2023, kdy toto postoupení uvedených pohledávek bylo žalované písemně oznámeno dopisem. Žalovaná, ač před podáním žaloby byla ještě vyzvána, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradila.

2. Žalovaná ve svém vyjádření podané žalobě nepopřela, že se společností , právnická osoba, , uzavřela tyto smlouvy o spotřebitelském úvěru a je si vědoma toho, že tyto nesplácela. Považuje to za svou chybu. Ze strany pracovnice společnosti , právnická osoba, byla ujišťována o tom, že už se blíží ke splacení předchozích zápůjček a tato jí nabídla nové smlouvy. Tyto úvěry si brala pro svého bývalého přítele za účelem nákupu nářadí pro něj, když tento pracoval jako živnostník.

3. Soud proto na základě těchto nesporných tvrzení účastnic vzal za prokázáno, že mezi společností , právnická osoba, a žalovanou byly ve třech případech uzavřeny smlouvy o spotřebitelských úvěrech, jak uvedeno shora.

4. V posuzované věci proto soud předně dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, a žalovaná uzavřely ve třech případech smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Přitom se jedná o úvěry spotřebitelské ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského zápůjčce v době přiměřené jeho možnostem.

8. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalované uvedla, že schopnost žalované byla posuzována na základě vyplněného prohlášení žalované v zákaznické kartě z 4. 6. 2020, 16. 12. 2020 a ze dne 19. 3. 2020, kdy ze zákaznické karty ze dne 4. 6. 2020 se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy o zápůjčce majetkovou situaci žalované z pracovní smlouvy (07/2019) a z výplatních pásek (03, 04/2020). Ze zákaznické karty ze dne 16. 12. 2019 se pak podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy o zápůjčce majetkovou situaci žalované z výměru sociální podpory (2019) a ze zákaznické karty ze dne 19. 3. 2020 se podává, že právní předně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy o zápůjčce majetkovou situaci žalované z pracovní smlouvy (01/2019) a faktur (01, 02/2020). Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Dále s ohledem na informace, které žalovaná uvedla v zákaznické kartě ze dne 4. 6. 2020, zejména, že je zaměstnává na hlavní pracovní poměr jako sekretářka a její měsíční příjem činí 70 852 Kč, dále s ohledem na výši jejího příjmu a výši požadované zápůjčky dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalované splácet tyto zápůjčky je dostatečná. Dále s ohledem na informace, které žalovaná uvedla v zákaznické kartě ze dne 16. 12. 2019 a ze dne 19. 3. 2020, a to zejména, že má příjem ze státní podpory a její měsíční příjem činí 47 427 Kč, respektive 57 425 Kč a dále s ohledem na výši jejího příjmu a výši požadované zápůjčky dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalované splácet tuto zápůjčku je dostatečná.

9. S tímto hodnocením žalobkyně se soud neztotožňuje. Předně žalobkyně ani netvrdila, jaké jsou výdaje žalované, žalobkyně tedy v tomto směru vůbec neunesla břemeno tvrzení. Ani na základě kusých a nepřehledných informací, které jsou obsaženy v tzv. „kartě zákazníka“, není možno si vytvořit ucelený obraz o poměrech žalované. Nicméně bez ohledu na to, z vyjádření samotné žalované je však hlavně zřejmé, že všechny údaje o žalované, které jsou obsaženy v zákaznických kartách, respektive, na nichž žalobkyně vystavila svá tvrzení o poměrech žalované, jsou zcela smyšlená, resp. nemají žádný reálný základ a tuto fabulaci dokonce vytvořila sama pracovnice společnosti , právnická osoba, , která všechny 3 tyto smlouvy o spotřebitelském úvěru se žalovanou uzavírala. Žalovaná popsala podrobně průběh uzavření všech tří smluv, uvedla, že v té době byla na mateřské dovolené, žádnou písemnou pracovní smlouvu se svým bývalým přítelem uzavřenu neměla a proto žádnou takovou jako doklad o pracovním poměru nemohla pracovnici společnosti , právnická osoba, předložit, což tato pracovnice věděla. Dále tato pracovnice věděla o tom, že na její účet je vedena exekuce a žalovanou proto vyzvala k doložení jiného účtu, který exekučně postižen není. Žalovaná dle svého vyjádření v žádném případě nedosahovala takových příjmů, jak tvrdí žalobkyně, kdy jejím v té době v podstatě jediným příjmem byla mateřská ve výši 9 000 Kč měsíčně, a to po celou dobu. Její měsíční výdaje v té době byly nejméně 5 000 Kč měsíčně za nájem, pečovala přitom o 2 nezletilé děti. Splácela již další 2 půjčky (také u společnosti , právnická osoba, !!!). Z částky 4 000 Kč měsíčně, která jí zůstala po úhradě nájemného hradila dále benzín, školkovné a stravu , právnická osoba, . Soud na tomto pak na tomto místě připomíná, že součet měsíčních splátek na všechny 3 poskytnuté spotřebitelské úvěry společností , právnická osoba, měl činit souhrnnou částku 8 298 Kč. Závěrem tohoto odstavce pak nelze než opětovně důrazně připomenout, že povinnost tvrzení a povinnost důkazní má ohledně (správného) posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr v řízení vždy žalobce (o tom bude pojednáno ještě dále) a při této vědomosti si tak má již v okamžiku kontraktace opatřit dostatečné podklady pro to, aby predikovanou schopnost žadatele splácet úvěr byl schopen prokázat i v soudním řízení, a to tím, že z předložených dokladů si například vyhotoví kopie, neboť jen takový důkaz bude mít z důkazního hlediska v soudním řízení relevantní váhu. Nesprávná je proto i argumentace (byť s odkazem na soudní rozhodnutí), že stačí pouze nahlédnutí, respektive prohlášení poskytovatele úvěru, že k takové dokumenty mu byly před poskytnutím úvěru skutečně předloženy (samozřejmě, že to stačí, ale pak se vystavuje důkazním obtížím v případném soudním sporu; podobně například samozřejmě věřitele nic nenutí nechat si od dlužníka podepsat dlužní úpis, či jiný dokument prokazující existenci dluhu, ale pokud to neudělá, neznamená to, že by takový dluh objektivně neexistoval, nicméně se vystavuje riziku, že v soudním řízení ovšem tuto skutečnost neprokáže a jeho žaloba tak bude zamítnuta). I v tomto soudním sporu proto, jestliže by žalobkyně chtěla tvrzení žalované o způsobu posuzování její úvěruschopnosti vyvracet, musela by předložit či označit další dodatečné důkazy, kterými by verzi žalované vyvrátila, pokud uvádí, že žalovaná nyní tvrdí podle ní účelově, že žádné doklady nepředkládala (například i výslechem pracovnice společnosti , právnická osoba, , jméno FO, , která smlouvy měla se žalovanou sjednávat; pokud by pak žalobkyně takovou pracovní smlouvu dokonce měla v kopii a soudu ji předložila, zajisté by tím důkazní poměry zásadně změnila).

10. Právní předchůdkyně žalobkyně proto nejenom, že poměry žalované zjistila posoudila nesprávně, ale dokonce přímo ve zjevném, vědomém a úmyslném rozporu s objektivní realitou. Za té situace byly všechny 3 smlouvy uzavřeny v rozporu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž všechny jsou neplatné. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli zápůjčce, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již také jen odkázat.

11. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena poskytovatelem úvěru schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně (objektivně) splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je poslední dobou často argumentačně poukazováno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce ve sporu nemá vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. To také jednoznačně plyne z textu zákona. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek.

12. Bylo řečeno, že smlouvy uzavřené se žalovanou jako platné neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě těchto smluv je tedy nutno mezi účastnicemi vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaná je povinna vrátit žalobkyni to, co z těchto neplatných smluv obdržela. Jestliže žalované byla na základě uzavřených smluv poskytnuta celkem částka 80 000 Kč, pak žalovaná byla povinna společnosti , právnická osoba, tuto částku podle shora uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit a jestliže již společnosti , právnická osoba, zaplatila celkem částku 92 000 Kč, pak zde z důvodů, které žalobkyně popisuje ve své žalobě, neexistuje žádný dluh, který měla žalovaná společnosti , právnická osoba, vrátit, potažmo který by vůbec touto společností mohl být žalobkyni postoupen a jehož by se tak v soudním řízení žalobkyně vůči žalované mohla úspěšně domáhat. Právě řečené je pak též vypořádáním se s námitkou žalobkyně, aby soud všechny 3 tyto případy posuzoval odděleně a plnění na jednu smlouvu, respektive přeplatky na ni nezapočítával na smlouvu jinou. To ovšem není dost dobře možné, neboť měla-li například žalovaná společnosti , právnická osoba, vrátit částku 40 000 Kč (u smlouvy ze dne 5. 6. 2020) a jestliže jí tuto částku zaplatila, pak jakýkoliv dluh z této smlouvy tím zanikl a případná další plnění se pak nutně musela započítávat na dluh ještě v té době existující, a to podle pravidel plnění dlužníkem na více stejnorodých dluhů (§ 1933 odst. 1 občanského zákoníku). Pak ovšem nezbylo, než žalobu jako zcela nedůvodnou zamítnout.

13. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že v řízení plně úspěšná žalovaná žádné náklady nepožadovala.