16 C 9/2026

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 28 755 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč, a to v 15 pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba o zaplacení částky 13 755 Kč a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucího z částky 21 000 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým soudu dne 31. 12. 2025 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 28 755 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucím z částky 21 000 Kč od 20. 2. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, obchodní společností , právnická osoba, . se sídlem , adresa, , IČ , IČO, , dne , datum, prostředky komunikace na dálku smlouvu o úvěru číslo , hodnota, , na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, a to převodem na bankovní účet číslo , č. účtu, , který se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit spolu s úvěrovým úrokem ve výši 40 % ročně s tím, že úvěr byl žalovanému poskytnut na dobu neurčitou a žalovaný byl dle odst. 2.1.

7. Smlouvy povinen splácet každý měsíc úrok přirostlý za uplynulé období, a to vždy nejpozději k 19. dni měsíci. Jistinu úvěru mohl žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoliv během trvání smlouvy. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou úvěru, ohledně čehož byl žalobkyní opakovaně upomínán, přičemž v poslední upomínce ze dne 19. 2. 2024 byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru k datu upomínky a vyzván k jeho úhradě. Žalovaný se tak dostal do prodlení s úhradou celého úvěru dne 20. 2. 2024, přičemž právo na splacení úvěru je sjednáno v článku VI. Smlouvy. Žalobkyně se tak po žalovaném domáhá zaplacení předmětné pohledávky, která se skládá z nesplacené jistiny v částce 15 000 Kč a nesplacené části smluvního úroku ve výši 40 % p. m. z jistiny pouze za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 6 000 Kč, která se stala splatná dne 19. 2. 2024 a dále smluvní pokuty v částce 7 755 Kč, kdy v čl. 4.2. písm. c) smlouvy byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % p. d. z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení smluvní pokuty vyčíslené za období ode prvního dne prodlení, tj. 20. 2. 2024 do data odeslání předžalobní výzvy 20. 7. 2025 v částce 7 755 Kč, přičemž tato pohledávka byla původní věřitelkou, tj. společností , právnická osoba, . postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, společnosti , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, , IČ , IČO, a následně touto společností smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, žalobkyni. Žalovaný však žalobkyni ničeho neuhradil ani přes předžalobní výzvou zaslanou žalovanému dne 20. 7. 2025.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, , potvrzení o platbě, tj. o převodu částky 15 000 Kč dne , datum, pod variabilním symbolem číslo , hodnota, z účtu číslo , č. účtu, na účet číslo , č. účtu, vydaného společností , právnická osoba, ., z dopisu společnosti , právnická osoba, . ze dne , datum, – zesplatnění spotřebitelského úvěru, dále ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a společností , právnická osoba, . dne , datum, a smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi společností , právnická osoba, . a žalobkyní ze dne , datum, a z příloh k těmto postupním smlouvám obsahujícím seznamy postupovaných pohledávek, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, na nějž proto v dalším pro stručnost odkazuje.

5. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . a žalovaný ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) mezi sebou uzavřeli smlouvu o úvěru, když právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky. Přitom se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy podle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ze strany předchůdkyně žalobkyně.

6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani na výzvu soudu neuvedla nic konkrétního, tj. jaké byly jeho příjmy a jaké byly jeho výdaje. Uvedla pouze, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného ověřovala lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI a že úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích a lustrací v uvedených v databázích. Jako ověření výše příjmu a výdajů žalovaný poskytl 3 výpisy ze svého bankovního účtu za období od července do září 2023.

10. Žalobkyně proto jednak ani netvrdila (co do vylíčení konkrétních finančních poměrů žalovaného v okamžiku uzavírání smlouvy se společností , právnická osoba, .), že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když o příjmech a výdajích žalovaného v době uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru neuvedla žádná konkrétní fakta, nehledě dále k tomu, že nestačí vycházet pouze z tvrzení úvěrovaného o výši jeho příjmů a výdajů (k tomu viz dále rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

11. Shora citovaný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v ustanovení § 86 odst. 1 uvádí, že poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, a dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Při posouzení schopnosti spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru přitom vychází z porovnání příjmu a výdajů spotřebitele (§ 86 odst. 2 téhož zákona). Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Přisvědčil přitom v tomto rozhodnutí názoru odvolacího soudu (Krajský soud v Ostravě), proti němuž bylo dovolání ze strany věřitelky podáno, že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele … Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud.“ Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí pak uzavřel, že závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně (věřitelka) s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

12. Způsob, jakým žalobkyně v obecné rovině posuzovala úvěruschopnost žalovaného, se proto nese přesně v intencích shora v podstatných částech citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2188/2018. Žalobkyně pak nadto ve svém vyjádření o konkrétní situaci žalovaného v době poskytování úvěru neuvedla vlastně vůbec ničeho a neunesla tak ani břemeno tvrzení o konkrétních poměrech žalovaného v době poskytnutí úvěru.

13. Uzavřená smlouva je tudíž neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě smlouvy o úvěru ze dne , datum, žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky v celkové výši 15 000 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni tuto poskytnutou částku vrátit. Dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto uložil žalovanému předmětnou pohledávku zaplatit ve splátkách, jak mu ukládá ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru, které snad žalovaný bude schopen žalobkyni v budoucnu plnit, neboť o nynější situaci žalovaného, který zůstal v řízení zcela pasivní, se ani soudu nepodařilo zjistit nic bližšího. Povinnost zaplatit dluh v přiměřených splátkách je přitom druhým z nosných pilířů zákona o spotřebitelském úvěru, respektive Směrnice, a tyto splátky soud uloží z úřední povinnosti, neboť se jedná o stejnou kategorii ochrany spotřebitele jako v případě toho, zda mu úvěr vůbec měl být poskytnut. Smyslem ochrany spotřebitele je totiž vyhnout se tzv. dluhové pasti a následné exekuci, neboť právě důsledky exekuce pro dlužníka jsou vlastně celým hybatelem, který zákonodárce vedl k přijetí této úpravy - tedy jinak řečeno, aby se dlužník, který nemá na splácení úvěru, nedostal do exekuce, nemá mu být úvěr předně vůbec poskytnut, a pokud už mu přesto úvěr takto chybně poskytnut byl, má se mu umožnit jeho zaplacení tak, aby se opětovně do exekuce vůbec nedostal - o nic jiného v celé své podstatě v této úpravě nejde a všechny tyto negativní důsledky a jejich celospolečenská škodlivost jsou přitom podrobně rozepsány právě např. ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2188/2018. Názor, že v takovém případě je pak nutno uložit povinnosti zaplatit dluh dlužníkovi v obvyklé třídenní lhůtě ve smyslu ustanovení § 160 o.s.ř. je v rozporu s výslovným zněním ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a takováto aplikační praxe způsobuje obsolentnost tohoto ustanovení, respektive popření směrnice, což je i ve světle rozhodnutí Evropského soudního dvora nepřípustné. Takový názor je proto zjevně nesprávný, kdy v dalším pak soud pro stručnost zcela odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž pod body 14. až 20. Nejvyšší soud provedl výklad daného ustanovení, kde tedy též vyslovil, že se jedná o spor o vůbec splatnost pohledávky ze spotřebitelského úvěru a tedy nové hmotněprávní stanovení splatnosti pohledávky soudním rozhodnutím, z čehož také vyplývá, že žalovaný prozatím s její úhradou není v prodlení (a z toho důvodu žalobkyni nebylo možno přiznat ani požadovaný úrok z prodlení).

14. Soud proto podané žalobě vyhověl pouze v tomto rozsahu, přičemž žalobkyně v řízení rovněž poukázala převod této pohledávky na ni smlouvami o postoupení pohledávek ve smyslu ustanovení § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kdy je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se veškerými dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhala ke dni vydání tohoto rozhodnutí zaplacení souhrnné částky 35 697,95 Kč (včetně příslušenství tvořeného úrokem z prodlení narostlým k tomuto dni). Úspěšná však byla pouze co do částky 15 000 Kč. Byl to tedy žalovaný, kdo v řízení zaznamenal převažující úspěch. Žalovanému, kterému by tak dle uvedeného ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. příslušelo právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni, však v řízení žádné náklady nevznikly.