16 C 90/2025

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného 7 o zaplacení 24 880 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o zaplacení částky 9 655 Kč, úroku v částce 225 Kč a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně jdoucího z částky 17 700 Kč od 6. 4. 2024 do zaplacení, se zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce částku 612 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 24 655 Kč spolu s úrokem v částce 225 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % jdoucím z částky 17 700 Kč od 6. 4. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , se sídlem , adresa, , jako původní věřitelkou a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, , kdy na základě této smlouvy poskytla uvedená společnost žalovanému dne , datum, úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem v částce 225 Kč stanoveným v článku II. odst. 1 smlouvy do 30 dnů od jeho poskytnutí, a to včetně poplatku 2 700 Kč, stanoveného rovněž v článku II. odst. 1 smlouvy. Žalovaný však porušil svou povinnost, když poskytnutý úvěr řádně nesplatil, v důsledku čehož, respektive z důvodu prodlení žalovaného s plněním svého závazku delším než 14 dní mu vznikla dále povinnost uhradit dle smlouvy poplatek za administraci prodlení ve výši 700 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že v souvislosti s prodlením žalovaného, kdy tento byl původní věřitelkou upomínám k úhradě jeho dluhu, a to formou SMS, e-mailových zpráv a písemných výzev k úhradě je žalovaný povinen uhradit 50 Kč za každou odeslanou upomínku prostřednictvím SMS správy, 30 Kč za odeslanou upomínku prostřednictvím e-mailu, 500 Kč za odeslanou písemnou výzvu k úhradě dluhu a takto žalovanému vznikla povinnost uhradit částku 800 Kč za upomínky formou SMS a e-mailových zpráv a 1 000 Kč za upomínky formou písemných výzev k úhradě dluhu, a dále povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % za každý den prodlení z nesplacené jistiny úvěru, maximálně však do výše poloviny úvěru s tím, že žalobkyně uplatňuje po žalovaném z tohoto důvodu (tedy na smluvní pokutě) pouze částku 4 455 Kč. Tato souhrnná pohledávka za žalovaným sestávající z uvedených dílčích nároků pak původní věřitelkou byla postoupena společnosti , právnická osoba, , IČ , IČO, , se sídlem , adresa, a touto společností dále společnosti , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , se sídlem , adresa, a touto společností následně žalobkyni, která se tak domáhá jejího zaplacení.

2. Podáním ze dne 28. 4. 2025 žalobkyně vzala podanou žalobu částečně zpět o kapitalizovaný úrok v částce 225 Kč, dále o částku 2 700 Kč představující neuhrazený poplatek za poskytnutí úvěru, o částku 800 Kč představující neuhrazené poplatky za upomínky formou SMS a e-mailových zpráv, o částku 700 Kč představující neuhrazený poplatek za administraci prodlení, o částku 1 000 Kč představující neuhrazené poplatky za upomínky zaslané písemnou formou, o částku 4 455 Kč představující neuhrazenou smluvní pokutu za prodlení a dále o úrok z prodlení jdoucí z částky 15 000 Kč jako neuhrazené jistiny od 6. 4. 2024 do zaplacení a o úrok z prodlení jdoucí z částky 2 700 Kč jako neuhrazeného poplatku za poskytnutí úvěru od 6. 4. 2024 do zaplacení. Soud proto v souladu s tímto dispozitivním úkonem žalobkyně řízení v rozsahu jejího zpětvzetí podle § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. zastavil, když souhlasu žalovaného s tímto zpětvzetím, které žalobkyně učinila dříve, než soud začal jednat o věci samé, není podle § 96 odst. 4 o.s.ř. třeba.

3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

4. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

5. Přitom ze smlouvy o spotřebitelskému číslo , hodnota, ze dne , datum, , dále z potvrzení o platbě vydaného , právnická osoba, . o převodu částky 15 000 Kč dne , datum, z účtu číslo , č. účtu, na účet číslo , č. účtu, pod variabilním symbolem číslo , hodnota, , dále ze smluv o postoupení pohledávek uzavřených mezi společností , právnická osoba, . a , právnická osoba, ze dne , datum, , dále smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a společností , právnická osoba, ze dne , datum, a z přílohy k této smlouvě – přehledu postupovaných pohledávek a ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní ze dne , datum, a z přílohy k této smlouvě – přehledu postupovaných pohledávek, soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje, přičemž z dalších žalobkyní předložených listin soud již pro nadbytečnost svá další skutková zjištění nečinil.

6. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost , právnická osoba, . mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit do , datum, . Žalovaný v termínu splatnosti úvěr nesplatil. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek byla postoupena žalobkyni.

7. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, . a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani na výzvu soudu neuvedla ničeho s tím, že důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr nedisponuje, neboť tyto neobdržela od postupitele pohledávky úvěru. Z daného důvodu tak žalobkyně není schopna ověření úvěruschopnosti předložit.

12. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila (co do vylíčení konkrétních finančních poměrů žalovaného v okamžiku uzavírání smlouvy se společností , právnická osoba, .), že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Uzavřená smlouva je tudíž neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, jak nyní, respektive od 29. 5. 2022 ze zákona o spotřebitelském úvěru již jednoznačně vyplývá (dříve tuto absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru dovodila judikatura).

13. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet, tedy posouzena konkrétní situace žadatele o spotřebitelský úvěr. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne z textu zákona a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je třeba též zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, který se nyní v argumentaci žalobců hojně objevuje. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce nemá ve sporu vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. V praktickém důsledku by se tak jednalo o neplatnost relativní, což ovšem není. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek.

14. Bylo řečeno, že smlouva uzavřená se žalovaným jako platná neobstojí a k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti. Plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalovanému byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 15 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajícím možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení zcela pasivní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Žalobkyně se po částečném zpětvzetí žaloby již domáhala pouze zaplacení jistiny, nikoliv úroků z prodlení. Přitom v řízení prokázala převod této pohledávky ze společnosti , právnická osoba, . na ni smlouvami o postoupení pohledávky ve smyslu ust. § 1879 občanského zákoníku, tedy že je v řízení aktivně legitimována.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., jakož i podle zásad obsažených v ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. (to pokud byla podaná žaloba vzata žalobkyní částečně zpět). Žalobkyně se v řízení po žalovaném domáhala zaplacení (včetně kapitalizovaného úroku) celkem částky 24 880 Kč, žalobkyně pak vzala podanou žalobu zpět celkem o částku 9 880 Kč, tedy v této části tedy zavinila zastavení řízení, respektive v této části řízení úspěšná nebyla. Žalobkyně byla tedy v řízení úspěšná zhruba co do 60 % uplatněných nároků, ve zbývající části zaznamenala v řízení neúspěch - tu se pak jedná o úspěch žalovaného (40 %). Výsledný poměrný úspěch žalobkyně pro účely stanovení náhrady nákladů řízení mezi účastníky je tak zhruba 20 % (úspěch žalobkyně v řízení ponížený o úspěch žalovaného) a žalobkyně tak má právo na 20 % nákladů, které jí v řízení vznikly proti žalovanému, přičemž tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z podané žaloby v částce 1 244 Kč, dále odměny advokáta stanovené dle sazeb uvedených v § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby), to je celkem v částce 1 200 Kč, dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto tři úkony právní služby v částce 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a konečně částky 315 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (a tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), když právní zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Celkem tak náklady řízení na straně žalobkyně představují částku 3 059 Kč; 20 % z této částky pak činí žalobkyni přiznanou částku 612 Kč.