16 C 99/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci Anonymizovaný odstavec. sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 234 504,39 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 136 353,02 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 10 000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 98 151,37 Kč, úroku v částce 12 255,59 Kč ve výši 12,7 % ročně jdoucího z částky 230 988,39 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení, úroku z prodlení v částce 15 987,28 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % jdoucího z částky 94 635,37 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení a dále úroku z prodlení jdoucího z částky 136 353,02 Kč od 29. 1. 2021 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovaného uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 8 774,86 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 234 504,39 Kč spolu s úrokem v částce 12 255,59 Kč a úrokem ve výši 12,7 % ročně jdoucím z částky 230 988,30 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení, úrokem z prodlení v částce 15 987,28 Kč a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucím z částky 230 988,30 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení s odůvodněním, žalovaný uzavřel dne [datum] se společností [právnická osoba], se sídlem [ulice a číslo], [obec a číslo] IČ: [číslo], jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru [číslo] na základě které [právnická osoba] poskytla žalovanému téhož dne úvěr ve výši 231 000 Kč za účelem konsolidace ve smlouvě o úvěru specifikovaných dlužných závazků žalovaného a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných 72 měsíčních splátkách ve výši 3 696 Kč počínaje dnem 20. 12. 2017. Strany se dále dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 12,7 % ročně, přičemž nedílnou součástí smlouvy je pak i Sazebník poplatků, Produktové podmínky a Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] Žalovaný však svou povinnost z uzavřené smlouvy nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a z toho důvodu společnost [právnická osoba] využila svého práva a v souladu s odst. 13 a 14 Produktových podmínek prohlásila úvěr dopisem ze dne 25. 3. 2020 za okamžitě splatný v celé výši. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení této pohledávky, která jí byla původní věřitelkou společností [právnická osoba] postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně přitom před podáním žaloby žalovaného ještě vyzvala předžalobní upomínkou k jejímu zaplacení, což však žalovaný neučinil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. K jednání nařízenému ve věci na den 7. října 2021 se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto podle § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru [číslo] ze dne [datum], Všeobecných produktových podmínek [právnická osoba] účinných od 1. října 2017, základních produktových podmínek spotřebitelského splátkového úvěru účinných od 1. srpna 2017, Sazebníku poplatků [právnická osoba] za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platného od 1. 3. 2017, dopisu společnosti [právnická osoba] žalovanému ze dne 27. 3. 2020 – oznámení o prohlášení úvěru za splatný, smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní ze dne [datum] a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti [právnická osoba] žalovanému ze dne 2. 2. 2021 – oznámení o postoupení pohledávky spolu s připojeným poštovním podacím archem, jakož i z dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 23. 2. 2021 – předžalobní upomínky spolu s připojeným poštovním podacím archem, soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost [právnická osoba] mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 231 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 72 pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel, společnost [právnická osoba] proto prohlásila úvěr dopisem ze dne 25. 3. 2020 za okamžitě splatný. Tato pohledávka pak následně na základě smlouvy o postoupení pohledávky byla převedena na žalobkyni, což žalovanému bylo oznámeno.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že čistý příjem žalovaného byl ve výši 16 290 Kč a žalovaný zároveň v žádosti uvedl celkový čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 30 000 Kč. Při ohodnocení míry schopnosti klienta banka dále porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat Českého statistického úřadu. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta s tím, že vůči společnosti [právnická osoba] měl klient v době podání žádosti závazky v celkové výši měsíčních splátek 4 420,77 Kč. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně tak dospěla k závěru, že úvěryschopnost žalovaného byla posouzena správně a úvěr je možno mu poskytnout.

11. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Právní předchůdkyně žalobkyně sice možná dobře ověřila a posoudila příjmovou stránku žalovaného (zjištěním a ověřením jeho čistého příjmu), ne tak už ovšem stránku výdajovou. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno souběžně s tím uvést, že přitom nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, jak činila právní předchůdkyně žalobkyně, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každý žadatel bude vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem bude jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanovených příslušným právním předpisem. Taková úvaha je však již prima facie neudržitelná, nesmyslná. Žalobkyně proto při podkladech, které měla k dispozici, se tedy výdajovou stránkou měla více zaobírat a ověřit si, respektive nechat si žalovaným jeho výdaje vysvětlit a doložit podrobněji (např. vyžadovat i nájemní smlouvu). Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně.

12. Za té situace proto žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně neprokázala, že vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (MELZER Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.

13. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne 23. 11. 2017 žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 231 000 Kč a žalovaný žalobkyni již na tuto smlouvu uhradil celkem částku 94 646,98 Kč, pak žalovaný je povinen žalobkyni v tomto rozdílu dle uvedeného ust. § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení nekontaktní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.

14. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni, která v řízení zaznamenala převažující úspěch (procentuálně vyjádřený 58 %) nad úspěchem žalovaného (42 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení zhruba v rozsahu 16 % (procentuální úspěch žalobkyně ponížený o procentuální úspěch žalovaného, tj. 58 % - 42 % = 16 %), přičemž tyto náklady řízení vzniklé na její straně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 11 726 Kč, dále odměny za právní zastupování žalobce v řízení advokátem stanovené dle sazeb uvedených v ustanovení § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to za tři úkony právní služby (převzetí právního zastoupení, podání žaloby, účast u soudního jednání) a ve výši jedné poloviny odměny za úkon právní služby předžalobní upomínky, to je celkem částce 32 410 Kč, dále paušální náhrady hotových výdajů za tyto čtyři úkony právní služby v částce 300 Kč/úkon dle § 13 odst. 1, 3 téže vyhlášky, tj. v částce 1 200 Kč, a dále z vyúčtované výše náhrady cestovních výdajů celkem v částce 4 471,44 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif, § 152 a následující zákona č. 262/206 Sb., zákoníku práce, za cestu [značka automobilu] [anonymizována dvě slova] k ústnímu jednání z [obec] do [obec] a zpět při celkové ujeté vzdálenosti 744 km, kombinované spotřebě použitého vozidla 5,8 litrů /100 km automobilového benzínu Natural 95, ceně pohonných hmot dle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí číslo 589/2020 Sb. 27,80 Kč/litr a náhrady za použití vozidla 4,40 Kč za 1 km jízdy a dále z vyúčtované výše náhrady za ztrátu času těmito cestami v délce celkem 8 hodin v částce 1 600 Kč dle § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tj. 100 Kč za každou započatou půlhodinu ztráty času cestou, přičemž co se týče cestovních náhrad a náhrady za ztrátu času, pak zástupce žalobkyně, který se jednání zúčastnil, účtoval z uvedených náhrad s ohledem na skutečnost, že se ve stejný den u procesního soudu účastnil celkem rok celkem tří jednání, pouze jednu třetinu a konečně částky 4 832,31 Kč jako 21 % DPH z výše uplatněných položek odměny a náhrad (tedy vyjma zaplaceného soudního poplatku), kterou je advokát povinen odvést podle zákona o DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), když zástupkyně žalobkyně osvědčila, že je plátkyní této daně. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení na straně žalobkyně činí částku 54 842,91 Kč; 16 % z těchto nákladů pak činí žalobkyni přiznanou částku 8 774,86 Kč.