17 C 109/2023

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: ; příjmení jméno a právnická osoba, IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované, datum narození bytem adresa žalované o zaplacení částky 64 200,62 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 27 252,01 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy do konce měsíce, počínaje kalendářním měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 36 948,61 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 192,27 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 553,31 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 292,03 Kč od 12. 8. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice Okresnímu soudu v Opavě soudní poplatek 643 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 64 200,62 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem 6 192,27 Kč a zákonným úrokem z prodlení. Uvedla, že datum právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba, uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě poskytla žalované v hotovosti v místě jejího bydliště 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatkem, celkem částku 65 072 Kč, a to ve formě 14 pravidelných měsíčních splátek po 4 648 Kč, počínaje měsícem následujícím po podpisu smlouvy. Žalovaná zaplatila pouze 7 747,99 Kč. Žalovaná částka představuje zbytek nesplacené jistiny úvěru 31 292,03 Kč, nesplacené poplatky za poskytnutí úvěru 15 187 Kč, vyhodnocení úvěru 2 880,22 Kč, za inkaso 5 578,93 Kč a smluvní pokutu 9 262,44 Kč. jméno se žalovaná zavázala zaplatit v případě prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, v tomto případě je kapitalizována z částky 31 292,03 Kč za dobu od 28. 6. 2021 do 19. 4. 2022. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni datum, postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.

2. Žalovaná u jednání uvedla, že platit chtěla, ale neměla na splácení, protože její zaměstnavatel zkrachoval, k tomu měla dvě děti ve škole a další závazek; nyní je v evidenci úřadu práce a shání zaměstnání.

3. Soud provedl důkaz oznámením o postoupení pohledávky z datum včetně poštovního podacího archu a zjistil, že poskytovatelka úvěru společnost právnická osoba, oznámila žalované postoupení pohledávky ze smlouvy na žalobkyni; dopis byl podán na poště k odeslání datum a adresován na ulice a číslo, obec, což je adresa trvalého pobytu žalované a současně adresa, kterou žalovaná označila ve smlouvě.

4. K úvěrovému vztahu soud učinil důkaz žádostí o úvěr datovanou datum a smlouvou o úvěru číslo datovanou téhož dne, z nichž zjistil, že společnost právnická osoba, poskytla žalované datum v hotovosti částku 35 000 Kč jakožto úvěr, který se žalovaná zavázala společnosti vrátit navýšený o náklady úvěru 30 072 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 3 370 Kč, úplaty za poskytnutí úvěru ve výši 17 150 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 252 Kč a poplatku za hotovostní inkaso plateb ve výši 6 300 Kč, a to v hotovosti ve 14 měsíčních splátkách po 4 648 Kč, počínaje datum. Při žádání o úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná, má jedno vyživované dítě do 26 let, bydlí u rodičů, je zaměstnaná, že její měsíční příjem činí mzda částka, její měsíční výdaje představují platby za bydlení/energie částka a za dopravu/jídlo/osobní náklady částka; matematickým výpočtem tak v kolonce použitelný měsíční příjem byla vyplněna částka částka; údaje byly ověřeny z pracovní smlouvy a výplatních pásek.

5. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění.

6. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně.

7. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně bylo poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupovala tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaná byla typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Proto se soud primárně zabýval tím, zda poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z § 86 a 87 tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a současně ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

8. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C číslo (právnická osoba v . jméno příjmení a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může ulice obchodní inspekce uložit pokutu. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti, přičemž z judikatury jednoznačně vyplývá, že se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně příjmů a výdajů, ale jeho prohlášení musí rovněž dostupným způsobem ověřovat.

9. Z žádosti o úvěr je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně sice úvěruschopnost žalované posuzovala, nikoliv však s odbornou péčí, protože v takovém případě by jí úvěr nemohla poskytnout. Jediné, co poskytovatelka úvěru ověřila, byl příjem žalované v době sjednání smlouvy částka. Uvedený příjem sice není zanedbatelný, ale na straně druhé při nastavené měsíční splátce 4 648 Kč se poskytovatelka úvěru nemohla spokojit s neověřením konkrétní výdajové stránky žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně však výdaje nijak neověřovala, zjevně se spokojila s pouhým prohlášením žalované. Přitom je jasné, že minimálně náklady na bydlení a energie částka měsíčně, byť žalovaná podle formuláře měla bydlet u rodičů, nemohou odpovídat skutečnosti. To vše za situace, že žalovaná byla povinna výživou k nezaopatřenému dítěti a svobodná. Bylo zákonnou povinností úvěrující společnosti jakožto profesionála v oboru vše popsané objektivně vyhodnotit, žalovanou ochránit před nezodpovědným zadlužením a případnou vlastní neznalostí, vyžádat si doložení konkrétních pravidelných výdajů žalované a po jejich vyhodnocení či při jejich nepředložení jí případně úvěr vůbec neposkytnout.

10. Soud tak hodnotí smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, protože právní předchůdkyně žalobkyně porušila zákon o spotřebitelském úvěru. Jelikož je smlouva od počátku neplatná, získala žalovaná na úkor původní věřitelky, potažmo žalobkyně, majetkový prospěch v podobě poskytnuté částky 35 000 Kč bez právního důvodu a je povinna jej vrátit jakožto bezdůvodné obohacení. Žalovaná původně u jednání naznačovala v obecné rovině, že nějaké částky jí již v minulosti byly sraženy ze mzdy, ale neví, na co. Ze strany soudu proto byla poučena, že pokud chce tvrdit, že vrátila z poskytnuté částky více než žalobkyní tvrzených 7 747,99 Kč, musí soudu konkrétně tvrdit, kolik zaplatila, a předložit o tom důkazy s tím, že v opačném případě soud k jejímu obecnému tvrzení nemůže přihlížet. Poté žalovaná uvedla, že měla ještě jeden další úvěr a že nic dalšího tvrdit nebude. Soud tedy vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná na dluh uhradila 7 747,99 Kč, a přiznal jí rozdíl mezi částkou poskytnutou a vrácenou, tedy 27 252,01 Kč.

11. Předtím se však soud zabýval tím, jaká doba pro vrácení jistiny je přiměřená možnostem žalované, aby určil hmotněprávní splatnost dluhu z bezdůvodného obohacení ve smyslu speciálního citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Z výpovědi žalované bylo v tomto směru zjištěno, že společnost právnická osoba, u které byla zaměstnaná v době uzavření smlouvy o úvěru, v roce rok anonymizováno, proto byla poté žalovaná přibližně půl roku v evidenci nezaměstnaných úřadu práce s podporou přibližně částka. V anonymizováno rok začala pracovat v anonymizováno část obce v anonymizováno s příjmem kolem částka měsíčně, z něhož jí sráželi částka na splátky jiného dluhu. V anonymizováno tohoto roku byla nucena pracovní poměr ukončit, protože se jí pokazilo auto a neměla, jak by do zaměstnání vzdáleného 40 km dojížděla. Od té doby je opět v evidenci úřadu práce s podporou částka měsíčně. Kromě toho pobírá přídavky na dítě částka a na chodu domácnosti se aktuálně podílí se svým přítelem. Má vyživovací povinnost k nezletilému dítěti. Její výdaje na bydlení jsou po celou dobu od uzavření smlouvy o úvěru dosud totožné a činí 7 500 Kč za bydlení v nájmu, vzhledem k tomu, že se na nich podílí i přítel, domnívá se žalovaná, že je schopna platit měsíčně 500 Kč.

12. Je evidentní, že při popsaných poměrech nebylo v možnostech žalované vrátit poskytnutou částku dříve. V minulosti sice žalovaná měla příjem ze zaměstnání, ale z toho jí byly prováděny srážky částka, kromě toho měla výdaje s bydlením částka, vyživovací povinnost k nezletilému dítěti a další běžné výdaje na jídlo a podobně; v době zaměstnání v anonymizováno pak musela nutně vynaložit peníze na benzín, aby mohla do práce dojíždět. Objektivně tedy nemohla zaplatit víc než tvrzených 7 747,99 Kč, což odpovídá necelým 16 platbám po 500 Kč po dobu, kdy byla zaměstnaná. Po dobu první evidence u úřadu práce nebylo v silách žalované cokoliv platit, protože pobírala při nezměněné výdajové stránce jen podporu 7 500 Kč měsíčně. Obdobná situace je v podstatě i nyní, když je žalovaná opět v evidenci nezaměstnaných. Vzhledem k tomu, že její podpora je o něco vyšší a na výdajích se žalovaná podílí společně s přítelem, stanovil soud splatnost dluhu v měsíčních splátkách po 500 Kč, jak navrhla sama žalovaná.

13. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta, a to i ohledně úroků z prodlení. Stanovené splátky jsou totiž splátkami, které teprve určují hmotněprávní splatnost celého dluhu podle zákona o spotřebitelském úvěru; naopak nepředstavují lhůtu k plnění již splatného dluhu ve smyslu § 160 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalovaná se tak do prodlení dosud nedostala; prodlení nastane až v případě, že žalovaná nebude takto nastavené splátky plnit.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s přihlédnutím k tomu, že žalovaná, která by na ni měla částečně právo, se jí vzdala.

15. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, byl žalobkyni doměřen soudní poplatek za žalobu podle položky 2 bodu 2 sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek činí podle položky 1 bodu 1 písmena b) sazebníku 3 211 Kč, žalobkyně dosud zaplatila jen 2 568 Kč, proto byla zavázána k doplacení částky 643 Kč. Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Opavě. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí nebo na exekuci.