17 C 109/2023

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: ; příjmení jméno a právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované o zaplacení částky 64 200,62 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 27 252,01 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy do konce měsíce, počínaje kalendářním měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 36 948,61 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 192,27 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 553,31 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 292,03 Kč od 12. 8. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice Okresnímu soudu v Opavě soudní poplatek 643 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 64 200,62 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem 6 192,27 Kč a zákonným úrokem z prodlení. Uvedla, že [datum] právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalované v hotovosti v místě jejího bydliště 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatkem, celkem částku 65 072 Kč, a to ve formě 14 pravidelných měsíčních splátek po 4 648 Kč, počínaje měsícem následujícím po podpisu smlouvy. Žalovaná zaplatila pouze 7 747,99 Kč. Žalovaná částka představuje zbytek nesplacené jistiny úvěru 31 292,03 Kč, nesplacené poplatky za poskytnutí úvěru 15 187 Kč, vyhodnocení úvěru 2 880,22 Kč, za inkaso 5 578,93 Kč a smluvní pokutu 9 262,44 Kč. [jméno] se žalovaná zavázala zaplatit v případě prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, v tomto případě je kapitalizována z částky 31 292,03 Kč za dobu od 28. 6. 2021 do 19. 4. 2022. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni [datum], postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.

2. Žalovaná u jednání uvedla, že platit chtěla, ale neměla na splácení, protože její zaměstnavatel zkrachoval, k tomu měla dvě děti ve škole a další závazek; nyní je v evidenci úřadu práce a shání zaměstnání.

3. Soud provedl důkaz oznámením o postoupení pohledávky z [datum] včetně poštovního podacího archu a zjistil, že poskytovatelka úvěru společnost [právnická osoba], oznámila žalované postoupení pohledávky ze smlouvy na žalobkyni; dopis byl podán na poště k odeslání [datum] a adresován na [ulice a číslo], [obec], což je adresa trvalého pobytu žalované a současně adresa, kterou žalovaná označila ve smlouvě.

4. K úvěrovému vztahu soud učinil důkaz žádostí o úvěr datovanou [datum] a smlouvou o úvěru [číslo] datovanou téhož dne, z nichž zjistil, že společnost [právnická osoba], poskytla žalované [datum] v hotovosti částku 35 000 Kč jakožto úvěr, který se žalovaná zavázala společnosti vrátit navýšený o náklady úvěru 30 072 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 3 370 Kč, úplaty za poskytnutí úvěru ve výši 17 150 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 252 Kč a poplatku za hotovostní inkaso plateb ve výši 6 300 Kč, a to v hotovosti ve 14 měsíčních splátkách po 4 648 Kč, počínaje [datum]. Při žádání o úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná, má jedno vyživované dítě do 26 let, bydlí u rodičů, je zaměstnaná, že její měsíční příjem činí mzda [částka], její měsíční výdaje představují platby za bydlení/energie [částka] a za dopravu/jídlo/osobní náklady [částka]; matematickým výpočtem tak v kolonce použitelný měsíční příjem byla vyplněna částka [částka]; údaje byly ověřeny z pracovní smlouvy a výplatních pásek.

5. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění.

6. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně.

7. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně bylo poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupovala tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaná byla typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Proto se soud primárně zabýval tím, zda poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z § 86 a 87 tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a současně ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

8. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může [ulice] obchodní inspekce uložit pokutu. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti, přičemž z judikatury jednoznačně vyplývá, že se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně příjmů a výdajů, ale jeho prohlášení musí rovněž dostupným způsobem ověřovat.

9. Z žádosti o úvěr je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně sice úvěruschopnost žalované posuzovala, nikoliv však s odbornou péčí, protože v takovém případě by jí úvěr nemohla poskytnout. Jediné, co poskytovatelka úvěru ověřila, byl příjem žalované v době sjednání smlouvy [částka]. Uvedený příjem sice není zanedbatelný, ale na straně druhé při nastavené měsíční splátce 4 648 Kč se poskytovatelka úvěru nemohla spokojit s neověřením konkrétní výdajové stránky žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně však výdaje nijak neověřovala, zjevně se spokojila s pouhým prohlášením žalované. Přitom je jasné, že minimálně náklady na bydlení a energie [částka] měsíčně, byť žalovaná podle formuláře měla bydlet u rodičů, nemohou odpovídat skutečnosti. To vše za situace, že žalovaná byla povinna výživou k nezaopatřenému dítěti a svobodná. Bylo zákonnou povinností úvěrující společnosti jakožto profesionála v oboru vše popsané objektivně vyhodnotit, žalovanou ochránit před nezodpovědným zadlužením a případnou vlastní neznalostí, vyžádat si doložení konkrétních pravidelných výdajů žalované a po jejich vyhodnocení či při jejich nepředložení jí případně úvěr vůbec neposkytnout.

10. Soud tak hodnotí smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, protože právní předchůdkyně žalobkyně porušila zákon o spotřebitelském úvěru. Jelikož je smlouva od počátku neplatná, získala žalovaná na úkor původní věřitelky, potažmo žalobkyně, majetkový prospěch v podobě poskytnuté částky 35 000 Kč bez právního důvodu a je povinna jej vrátit jakožto bezdůvodné obohacení. Žalovaná původně u jednání naznačovala v obecné rovině, že nějaké částky jí již v minulosti byly sraženy ze mzdy, ale neví, na co. Ze strany soudu proto byla poučena, že pokud chce tvrdit, že vrátila z poskytnuté částky více než žalobkyní tvrzených 7 747,99 Kč, musí soudu konkrétně tvrdit, kolik zaplatila, a předložit o tom důkazy s tím, že v opačném případě soud k jejímu obecnému tvrzení nemůže přihlížet. Poté žalovaná uvedla, že měla ještě jeden další úvěr a že nic dalšího tvrdit nebude. Soud tedy vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná na dluh uhradila 7 747,99 Kč, a přiznal jí rozdíl mezi částkou poskytnutou a vrácenou, tedy 27 252,01 Kč.

11. Předtím se však soud zabýval tím, jaká doba pro vrácení jistiny je přiměřená možnostem žalované, aby určil hmotněprávní splatnost dluhu z bezdůvodného obohacení ve smyslu speciálního citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Z výpovědi žalované bylo v tomto směru zjištěno, že společnost [právnická osoba], u které byla zaměstnaná v době uzavření smlouvy o úvěru, v roce [rok] [anonymizováno], proto byla poté žalovaná přibližně půl roku v evidenci nezaměstnaných úřadu práce s podporou přibližně [částka]. V [anonymizováno] [rok] začala pracovat v [anonymizováno] [část obce] v [anonymizováno] s příjmem kolem [částka] měsíčně, z něhož jí sráželi [částka] na splátky jiného dluhu. V [anonymizováno] tohoto roku byla nucena pracovní poměr ukončit, protože se jí pokazilo auto a neměla, jak by do zaměstnání vzdáleného 40 km dojížděla. Od té doby je opět v evidenci úřadu práce s podporou [částka] měsíčně. Kromě toho pobírá přídavky na dítě [částka] a na chodu domácnosti se aktuálně podílí se svým přítelem. Má vyživovací povinnost k nezletilému dítěti. Její výdaje na bydlení jsou po celou dobu od uzavření smlouvy o úvěru dosud totožné a činí 7 500 Kč za bydlení v nájmu, vzhledem k tomu, že se na nich podílí i přítel, domnívá se žalovaná, že je schopna platit měsíčně 500 Kč.

12. Je evidentní, že při popsaných poměrech nebylo v možnostech žalované vrátit poskytnutou částku dříve. V minulosti sice žalovaná měla příjem ze zaměstnání, ale z toho jí byly prováděny srážky [částka], kromě toho měla výdaje s bydlením [částka], vyživovací povinnost k nezletilému dítěti a další běžné výdaje na jídlo a podobně; v době zaměstnání v [anonymizováno] pak musela nutně vynaložit peníze na benzín, aby mohla do práce dojíždět. Objektivně tedy nemohla zaplatit víc než tvrzených 7 747,99 Kč, což odpovídá necelým 16 platbám po 500 Kč po dobu, kdy byla zaměstnaná. Po dobu první evidence u úřadu práce nebylo v silách žalované cokoliv platit, protože pobírala při nezměněné výdajové stránce jen podporu 7 500 Kč měsíčně. Obdobná situace je v podstatě i nyní, když je žalovaná opět v evidenci nezaměstnaných. Vzhledem k tomu, že její podpora je o něco vyšší a na výdajích se žalovaná podílí společně s přítelem, stanovil soud splatnost dluhu v měsíčních splátkách po 500 Kč, jak navrhla sama žalovaná.

13. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta, a to i ohledně úroků z prodlení. Stanovené splátky jsou totiž splátkami, které teprve určují hmotněprávní splatnost celého dluhu podle zákona o spotřebitelském úvěru; naopak nepředstavují lhůtu k plnění již splatného dluhu ve smyslu § 160 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalovaná se tak do prodlení dosud nedostala; prodlení nastane až v případě, že žalovaná nebude takto nastavené splátky plnit.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s přihlédnutím k tomu, že žalovaná, která by na ni měla částečně právo, se jí vzdala.

15. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, byl žalobkyni doměřen soudní poplatek za žalobu podle položky 2 bodu 2 sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek činí podle položky 1 bodu 1 písmena b) sazebníku 3 211 Kč, žalobkyně dosud zaplatila jen 2 568 Kč, proto byla zavázána k doplacení částky 643 Kč.