17 C 13/2024

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno Ph.D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 trvale bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 21 588 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 21 588 Kč- s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení do , datum, ve výši 2 379,97 Kč,- s kapitalizovaným úrokem od , datum, do , datum, ve výši 3 879,93 Kč,- s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 422,47 Kč od , datum, do zaplacení,- s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 7 092,92 Kč od , datum, do zaplacení,se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 138 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice-Okresnímu soudu v Opavě soudní poplatek 212 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 21 588 Kč se smluvním úrokem 15 % ročně z částky 7 092,92 Kč od , datum, do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení 8,25 % ročně z částky 7 422,47 Kč. Uvedla, že , datum, právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, ., uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované v hotovosti v místě jejího bydliště 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatkem, celkem částku 27 888 Kč, a to ve formě 14 pravidelných měsíčních splátek po 1 992 Kč, počínaje měsícem následujícím po podpisu smlouvy, s poslední splátkou splatnou , datum, . Žalovaná nehradila splátky řádně a včas a nejpozději dnem následujícím po splatnosti poslední splátky se dostala do prodlení s úhradou všech dosud neuhrazených splátek. Žalovaná částka představuje zbytek nesplacené jistiny úvěru 7 092,92 Kč, nesplacený úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 329,55 Kč, nesplacené poplatky za poskytnutí úvěru 3 317,62 Kč, vyhodnocení úvěru 629,19 Kč, inkaso v hotovosti v místě bydliště 1 218,72 Kč a smluvní pokutu 9 000 Kč. Tu se žalovaná zavázala zaplatit pro případ prodlení. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni , datum, , postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.

2. Žalovaná dluh uznala s tím, že jej nemá z čeho splácet, protože je v evidenci úřadu práce, později uvedla, že by byla schopna hradit 500 Kč měsíčně, u jednání zmínila 1 000 Kč měsíčně.

3. V prvé řadě soud konstatuje, že nerozhodl rozsudkem pro uznání, protože pro jeho vydání nebyla splněna jedna ze zákonných podmínek. Podle § 153a odst. 1 občanského soudního řádu, uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Podle § 153a odst. 2 občanského soudního řádu rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Podle § 99 odst. 2 občanského soudního řádu soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Podle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 24. 4. 2020, u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli pouze právo na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. Podle přechodných ustanovení zákona č. 186/2020 Sb., vztahujících se k citovanému ustanovení (čl. II bod 1.), dostal-li se dlužník do prodlení s plněním povinností vyplývajících ze smlouvy o úvěru po dni nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. po , datum, ), použije se namísto příslušných ustanovení smlouvy, pokud jsou v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od 24. 4. 2020, § 122 odst. 4, ve znění účinném od , datum, , i když byla smlouva uzavřena před tímto datem.

4. Smlouva o úvěru v této věci byla uzavřena , datum, , tedy v době, kdy ještě neexistovalo zákonné omezení výše smluvených úroků. Z historie plateb žalované je zřejmé, že uhradila , datum, částku , právnická osoba, Kč, , datum, částku 500 Kč a poté až , datum, částku , právnická osoba, Kč. Následně prováděla nepravidelně další úhrady v různých částkách, vždy však v částkách nižších, než ke kterým se zavázala podle smlouvy (17 x 500 Kč, 2 x 700 Kč a 1 x 900 Kč), poslední , datum, ; celkem takto zaplatila 15 300 Kč. Celková úhrada 15 300 Kč znamená, že žalovaná zaplatila, byť opožděně, 7 celých splátek a část 8. splátky (7 x 1 992 Kč a z 8. splátky 1 356 Kč). Pokud by tedy byla smlouva o úvěru platně uzavřena, zanikly splátky splatné , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, , , datum, a , datum, , jen částečně pak splátka splatná , datum, , takže s úhradou této a všech dalších splátek by byla žalovaná nadále v prodlení. Dluh z této 8. a následujících splátek je také předmětem žaloby.

5. Pro aplikaci § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném od 24. 4. 2020, není samo o sobě významné, kdy se dlužník dostal poprvé do prodlení, ale podstatné je, kdy se dostal poprvé do prodlení, které i nadále trvá a dluh z něj je požadován žalobou. Není tak relevantní, že žalovaná se poprvé dostala do prodlení se splácením podle smlouvy již , datum, , když později lednovou splátku zcela uhradila, takže ta ani není v řízení požadována. Stejně to platí o všech dalších opožděně zaplacených splátkách, tedy splátkách se splatností v únoru až červnu 2020. Zásadní je, že žalobkyně požaduje žalobou splátky dosud nezaplacené, to znamená splátky splatné, počínaje , datum, , takže již za účinnosti § 122 odst. 4, ve znění účinném od 24. 4. 2020. Proto se ve smyslu přechodných ustanovení uplatní na požadavek žalobkyně omezení výše smluvených úroků po uplynutí 90 dnů prodlení se zaplacením té které splátky, jednoduše řečeno omezení na výši zákonných úroků z prodlení. Ta činí 8,25 % ročně, protože je pro ni určující výše repo sazby stanovené Českou národní bankou k 1. 7. 2020, která byla 0,25 % (stejně k , datum, ).

6. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ve svém požadavku uvedené omezení nezohlednila ani po výzvě soudu a domáhá se smluveného úroku 15 % ročně, je v této části její žaloba zjevně v rozporu s právním předpisem, což soudu brání jak schválit případný smír v takovém znění, tak vydat rozsudek pro uznání podle uznání takového požadavku. Proto bylo ve věci provedeno dokazování.

7. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění. K otázce aktivní legitimace žalobkyně ve sporu soud provedl důkaz smlouvou o postoupení pohledávek z , datum, včetně přílohy a zjistil, že původní věřitelka postoupila žalovanou pohledávku ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, na žalobkyni, a to pod pořadovým číslem , hodnota, na straně 7 přílohy smlouvy o postoupení.

8. K úvěrovému vztahu soud učinil důkaz žádostí o úvěr datovanou , datum, a smlouvou o úvěru č. , hodnota, datovanou téhož dne, z nichž zjistil, že společnost , právnická osoba, ., poskytla žalované , datum, v hotovosti částku 15 000 Kč jakožto úvěr, který se žalovaná zavázala společnosti vrátit navýšený o náklady úvěru 12 888 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 1 444 Kč, úplaty za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 394 Kč a poplatku za hotovostní inkaso plateb ve výši 2 700 Kč, a to v hotovosti ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč, počínaje , datum, . Při žádání o úvěr žalovaná uvedla, že je vdaná, má jedno vyživované dítě do 26 let, bydlí u rodičů, je zaměstnaná od , datum, na dobu určitou do , datum, v , právnická osoba, , že její měsíční příjem činí mzda 12 268 Kč, její měsíční výdaje představují platby za bydlení/energie 1 000 Kč a za dopravu/jídlo/osobní náklady 5 590 Kč; matematickým výpočtem tak v kolonce použitelný měsíční příjem byla vyplněna částka 5 678 Kč; údaje byly ověřeny z pracovní smlouvy a výplatních pásek.

9. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1, ve znění účinném do 29. 5. 2022). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Žaloba není důvodná.

11. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně bylo poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupovala tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaná byla typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Proto se soud primárně zabýval tím, zda poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z § 86 a 87 tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a současně ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

12. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru byla do , datum, neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z , datum, ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti, přičemž z judikatury jednoznačně vyplývá, že se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně příjmů a výdajů, ale jeho prohlášení musí rovněž dostupným způsobem ověřovat.

13. Z žádosti o úvěr je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně sice úvěruschopnost žalované posuzovala, avšak nedostatečně a nikoliv s odbornou péčí. V prvé řadě ověřovala pouze její příjmovou stránku, přičemž jediný příjem žalované v době sjednání smlouvy byla mzda 12 268 Kč. Již toto samo o sobě při zohlednění vyživovací povinnosti k dítěti a nutným běžným výdajům člověka nutně vede k závěru, že nebylo v silách žalované měsíčně hradit z takového příjmu 1 992 Kč. Nadto právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala výdaje žalované, zjevně se spokojila s pouhým jejím prohlášením. Přitom je jasné, že minimálně náklady na bydlení a energie 1 000 Kč měsíčně, byť žalovaná bydlela u rodičů, nemohou odpovídat skutečnosti. To vše za situace, že žalovaná byla povinna výživou k nezaopatřenému dítěti. Bylo zákonnou povinností úvěrující společnosti jakožto profesionála v oboru vše popsané objektivně vyhodnotit, žalovanou ochránit před nezodpovědným zadlužením a případnou vlastní neznalostí a úvěr jí neposkytnout.

14. Soud tak hodnotí smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, protože právní předchůdkyně žalobkyně porušila zákon o spotřebitelském úvěru. Jelikož je smlouva od počátku neplatná, získala žalovaná na úkor původní věřitelky, potažmo žalobkyně, majetkový prospěch v podobě poskytnuté částky 15 000 Kč bez právního důvodu a je povinna jej vrátit jakožto bezdůvodné obohacení. Jak již bylo uvedeno, z historie transakcí vyplývá, že žalovaná postupně uhradila žalobkyni celkem 15 300 Kč, a proto svou povinnost zcela splnila; dokonce vrátila více, než měla. Proto byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a přiznal ji žalované, která byla ve věci zcela úspěšná. Částka 138 Kč představuje cenu jízdného za cestu autobusem z , adresa, k jednání a zpět.

16. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, byl žalobkyni doměřen soudní poplatek za žalobu podle položky 2 bodu 2 sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek činí podle položky 1 bodu 1 písmena b) sazebníku 1 063 Kč, žalobkyně dosud zaplatila jen 851 Kč, proto byla zavázána k doplacení částky 212 Kč.