17 C 132/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: ; celé jméno žalobkyně , narozená dne datum bytem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti Anonymizovaný odstavec. Anonymizovaný odstavec. za kterou před soudem jedná: Anonymizovaný odstavec. sídlem adresa o náhradu škody a nemajetkové újmy

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 108 906,58 Kč za dobu od 28. 5. 2021 do 29. 7. 2021 ve výši 1 526,18 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 250 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 28. 5. 2021 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 39 955 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Opavě na náhradě nákladů řízení částku 2 351 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované náhrady škody a nemajetkové újmy v souvislosti s trestním stíháním, které proti ní bylo vedeno pro přečin pomluvy v době od [datum] do pravomocného zproštění obžaloby [datum] z důvodu, že skutek není trestným činem. Po částečném zastavení řízení ohledně požadavku na náhradu škody, spočívající v nákladech vynaložených na obhajobu, žalobkyně požaduje zaplacení 250 000 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonného trestního stíhání. Poukázala na nezanedbatelnou délku trestního stíhání, původní vrácení věci soudu prvního stupně, zásahy do osobní a profesní sféry, psychickou zátěž a nejistotu, medializaci případu a zveřejnění obžaloby v několika věcech v insolvenčním rejstříku, dosavadní bezúhonnost. Oba nároky žalobkyně nejprve uplatnila [datum] u žalované, ta však její žádost v zákonné lhůtě nevyřídila. Proto žalobkyně ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty požaduje rovněž přiznání zákonného úroku z prodlení.

2. Žalovaná konstatovala, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání z [datum], což žalobkyni sdělila i dopisem v průběhu řízení, v němž se jí současně omluvila a informovala ji o vyplacení částky 108 906,58 Kč za náklady vynaložené na obhajobu. Jakékoliv další plnění z titulu nemajetkové újmy odmítla, protože podle ní jednak nebyla tvrzená nemajetková újma prokázána, jednak omluvu a konstatování porušení práva považovala za dostačující. Zdůraznila zejména skutečnost, že ke zproštění obžaloby pro naplnění zásady subsidiarity trestní represe došlo proto, že žalobkyně se ke svému jednání doznala v rámci smíru uzavřeného s poškozeným, v němž se mu omluvila za nepravdivé informace.

3. Účastníci učinili nesporným, že -) žalobkyně podáním z [datum], které bylo žalované téhož dne doručeno, uplatnila nárok na náhradu újmy tak, jak je popsán v žalobě, -) žalovaná dopisem z [datum] sdělila žalobkyni, že konstatuje vydání nezákonného rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání, že se za ně omlouvá a že jí poskytuje náhradu nákladů obhajoby 108 906,58 Kč, -) žalovaná následně žalobkyni tuto částku zaplatila, -) trestní stíhání žalobkyně bylo zahájeno usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství [anonymizována dvě slova], Územního odboru [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], pro přečin pomluvy podle § 184 odst. 1., 2 trestního zákoníku, -) další průběh trestního stíhání popsaný v žalobě a ve vyjádření žalované k žalobě, -) žalobkyně působila před zahájením trestního stíhání, jakož i po dobu jeho trvání jako insolvenční správkyně.

4. Odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím je upravena zákonem č. 82/1998 Sb. Podle § 3 odst. 1 písm. a) stát odpovídá mimo jiné za újmu, kterou způsobily státní orgány, a to podle § 5 písm. a) mimo jiné rozhodnutím, jež bylo vydáno v trestním řízení. Podle § 7 odst. 1 má právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím účastník řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož vznikla újma. Podle § 8 odst. 1 a 3 lze nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, přičemž rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě újmy vázán. Současně, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce. Podle § 31a bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 14 odst. 1 a 3 a § 15 odst. 2 jsou podmínkami pro uplatnění nároku u soudu předchozí uplatnění nároku u příslušného úřadu státu, v daném případě u Ministerstva spravedlnosti ČR, a neuspokojení tohoto nároku ze strany státu ve lhůtě šesti měsíců od jeho uplatnění.

5. Předpoklady pro vznik odpovědnosti státu podle citovaného zákona jsou zásadně tři - existence odpovědnostního titulu, porušení konkrétního práva žalobkyně a vznik újmy, příčinná souvislost mezi prvními dvěma.

6. V prvé řadě soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 108 906,58 Kč, kterou jí žalovaná zaplatila v průběhu řízení [datum] a ohledně které bylo řízení (společně s nepřiznanou částkou 5 445,02 Kč a úrokem z ní) zastaveno. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení této částky v uplatnění nároku, které jí bylo doručeno [datum]. Nezaplacením v šestiměsíční zákonné lhůtě od uplatnění nároku se dostala žalovaná dnem následujícím po jejím uplynutí, tedy dnem [datum], do prodlení, a proto žalobkyni od tohoto data až do zaplacení náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. <b>7. Dále se soud zabýval požadavkem na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání.</b> 8. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka] a shodných tvrzení účastníků bylo zjištěno, že žalobkyně byla nejprve rozsudkem okresního soudu z [datum] ([číslo listu]) zproštěna obžaloby pro skutek spočívající v tom, že poskytla [datum] [jméno] [příjmení], o kterém věděla, že je novinář, jenž informace využije k sepsání článku, vědomě několik lživých informací o JUDr. [jméno] [příjmení] a Ministerstvu spravedlnosti zastoupeném Mgr. [jméno] [jméno], Ph.D. Stručně shrnuto, že situace kolem zvláštního povolení insolvenčních správců je poplatná pořekadlu„ rovnější mezi rovnými“, že se neměří všem správcům stejným metrem, že existuje insolvenční správce se zvláštním povolením získaným na základě zkoušky v roce [rok], který ji dosud neopakoval, takže jeho povolení mu zaniklo ještě před účinností novely insolvenčního zákona [datum], přesto tento správce nadále vstupuje do největších insolvenčních řízení; dále že správní řízení je s ním vedeno pouze„ na oko“, jako mávnutím proutku se najednou přestaly konat zkoušky zvláštních správců, změnila se komise zkoušející správce a pracuje se na novele zákona ohledně podmínek pro opakované zkoušky; že tento správce nebyl pozván na další termín zkoušky, protože čeká na příznivou novelu, aby zkouškou prošel. Žalobkyně se pozastavovala nad tím, jak je možné, že to nikdo neřeší, a co se na ministerstvu vlastně děje? V popsaném skutku byl spatřován přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a ke zproštění došlo podle § 226 písm. b) trestního řádu, tedy proto, že skutek není trestným činem. Tento první zprošťující rozsudek byl odůvodněn dvěma závěry. Jednak že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu ve formě úmyslu pro nevědomost žalobkyně o nepravdivosti informací týkajících se vykonání zkoušek. Jednak soud uplatnil zásadu subsidiarity trestní represe s tím, že věc měla být řešena prostředky soukromého práva v rámci ochrany osobnosti. Prvostupňový rozsudek byl usnesením [název soudu] zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení ([číslo listu]) s tím, že okresní soud pominul další údajně nepravdivá tvrzení žalobkyně (než datum konání zkoušek) a ostatní provedené důkazy svědčící o vědomosti žalobkyně o datu konání zkoušek, a tedy o jejím úmyslu, a uložil mu, aby se v této souvislosti znovu zabýval veškerými provedenými důkazy a okolnostmi významnými pro rozhodnutí. K zásadě subsidiarity trestní represe se odvolací soud nevyjádřil.

9. Usnesením [název soudu] z [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ([číslo listu]) byl schválen smír mezi [právnická osoba], jakožto žalobkyní a [celé jméno žalobkyně] jakožto žalovanou, ve kterém Ing. Mgr. [celé jméno žalobkyně] konstatovala, že [datum] poskytla serveru [webová adresa] informace týkající se data vykonání zvláštní zkoušky insolvenčního správce v roce [rok] a zániku zvláštního povolení insolvenčního správce, že tyto informace způsobily [právnická osoba], v. o. s., a jejímu ohlášenému společníkovi JUDr. [jméno] [příjmení] újmu a že tyto informace byly nepravdivé; současně se za jejich uvedení společnosti i ohlášenému společníkovi omluvila.

10. Rozsudkem okresního soudu z [datum] ([číslo listu]) byla žalobkyně znovu zproštěna obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe; jednání žalobkyně sice podle něj formálně naplnilo znaky skutkové podstaty pomluvy, avšak společenská škodlivost jednání nedosahovala míry, pro kterou by bylo možné přistoupit k trestněprávnímu postihu. Podle trestního soudu bylo stíháno jednání se soukromoprávním základem, u něhož se nabízí ochrana prostředky soukromého práva, cestou žaloby na ochranu osobnosti. Přitom přihlédl ke smíru schválenému v civilním řízení a skutečnosti, že JUDr. [jméno] [příjmení] se poté vzdal procesních práv poškozeného v trestním řízení. Usnesením krajského soudu z [datum] bylo odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku zamítnuto ([číslo listu]), protože odvolací soud se s poukazem na procesní stanoviska poškozených ztotožnil se závěry okresního soudu, že trestný čin pomluvy má být vyhrazen pro výjimečné případy těch nejzávažnějších jednání a zásahů do osobnostních práv, které nelze plně zhojit soukromoprávními prostředky, což nebyl tento případ.

11. Současně je z trestního spisu zřejmé, že Národní bezpečnostní úřad se opakovaně dotazoval na stav trestního řízení a jeho výsledek ([číslo listu], [anonymizována čtyři slova] a [anonymizováno]).

12. Soud také provedl dokazování k tvrzené medializaci trestního stíhání a zveřejnění informací o něm v insolvenčním rejstříku. V tomto ohledu považuje za prokázané, že informace o tom, že žalobkyně je obžalována z přečinu pomluvy a stane před soudem pro lživé informace, které uvedla na adresu [adresa]. Kolem firmy miliardáře [anonymizováno] to vře. Insolvenční správkyni čeká soud“. Kromě toho zmínka o tom, že [jméno] [příjmení] podal trestní oznámení na žalobkyni, které řeší soud, se objevila v článku zabývajícím se přezkušováním insolvenčních správců se zvláštním povolením a jejich případným neúspěchem, nazvaném„ Dva insolvenční správci zpochybnili průběh svých zkoušek, zaniklo jim zvláštní oprávnění“, který byl zveřejněn [datum] na internetových stránkách [webová adresa]. Z tohoto článku je dále zřejmé, že mezi insolvenční správce, kterým zaniklo zvláštní oprávnění k [datum], patří kromě JUDr. [jméno] [příjmení] i žalobkyně. Z insolvenčního rejstříku bylo zjištěno, že dlužník [příjmení] [příjmení] zaslal ve dnech [datum], [datum] a [datum] do dvou insolvenčních řízení ([insolvenční spisová značka] a [insolvenční spisová značka]) a pěti souvisejících incidenčních sporů ([spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]) sdělení, která byla zveřejněna, a sice že žalobkyně, jež v řízeních působí jako insolvenční správkyně, byla obžalována ze spáchání úmyslného trestného činu u [název soudu], že se trestní stíhání týká smyšlených a lživých tvrzení, kterými se pokusila znevážit svou konkurenci v osobě jiného insolvenčního správce, že je ve věci nařízeno na [datum] hlavní líčení, přičemž ke třetímu sdělení připojil jako přílohu obžalobu. V pěti z uvedených řízení nebyla sdělení anonymizována, ve dvou z nich byla anonymizována po určité době.

13. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení], syna žalobkyně, soud zjistil, že přibližně do poloviny roku [rok] bydlel v [obec] a byl zaměstnancem žalobkyně, vídali se denně. Jejich vztahy se vyhrotily v době posledního roku, kdy pro ni pracoval, kvůli trestnímu stíhání, což byl jeden z důvodů, proč se svědek odstěhoval do [obec]. S žalobkyní se nedalo komunikovat, především před hlavními líčeními, byla nevrlá, na dotazy odsekávala, nebyla na tom po psychické stránce dobře, trestní stíhání velmi špatně snášela, byla hrdá na to, co ve svém oboru dokázala a synovi řekla, že v trestním řízení jde o celou její práci; té věnovala většinu času. Žalobkyně v průběhu trestního stíhání minimalizovala vztahy se svou matkou a sestrou, se kterými se do té doby pravidelně vídala, pokud se viděly, hádaly se, vztahy nejsou dosud urovnané. Dále se zcela přestala věnovat svému největšímu koníčku, kterým byl golf, zúčastňovat se společenských akcí s insolvenčními správci, vzdala se funkce v jejich spolku. Skutečnost, že žalobkyně odstoupila z funkce předsedkyně [příjmení] moravských insolvenčních správců a nadále byla pouze členkou jeho výboru, vyplývá rovněž ze zápisu z členské schůze [příjmení] moravských insolvenčních správců a zápisu z jednání jeho výboru z [datum]. Žalobkyně se v podstatě výlučně soustředila na své trestní stíhání. Kromě svědka opustili zaměstnání u žalobkyně další tři stálí zaměstnanci, což vyplývá i z tabulek z vnitřního systému žalobkyně, cokoliv svědek udělal, považovala žalobkyně za špatné, zapomínala, občas do práce ani nedorazila, zaměstnanci se starali o veškeré menší dlužníky, o větší dlužníky žalobkyně přišla kvůli expiraci bezpečnostní prověrky, nesložila odborné zkoušky pro zvláštní povolení. Svědek navrhoval žalobkyni, ať vyhledá odbornou psychickou pomoc, to ale odmítla kvůli bezpečnostní prověrce.

14. Zjištění popsaná v předchozím odstavci vyplývají i z výpovědi [jméno] [příjmení], která byla v letech [rok] – [rok] zaměstnána jako asistentka žalobkyně. Z té má soud dále za prokázané, že i ona ukončila pracovní poměr u žalobkyně kvůli vypjatým vztahům a stresu, především v posledním roce před jejím odchodem, v době, kdy se o trestním stíhání žalobkyně dozvídalo okolí. Žalobkyně působila vystresovaně, do práce docházela zřídka, často nevnímala, byla naštvaná, svědkyně za ni vykonávala hodně činností, kontrolovala jí přípravu na trestní řízení. Ze stejného důvodu opustila zaměstnání i kamarádka svědkyně.

15. Shora uvedené potvrzuje i výpověď samotné žalobkyně, která byla emotivní. Soud z ní zjistil, že trestní stíhání žalobkyně velmi silně prožívala, její práce pro ni byla„ vším“, takže pociťovala silnou nejistotu, po určitou dobu jí hrozilo i odebrání základní licence, což pro ni bylo traumatizující, obávala se, že by byla najednou zcela bez příjmů, opakovaně se pocity vracely vždy před vyhlášením rozhodnutí, zejména druhé odvolání státního zástupce pro ni bylo zcela nepochopitelné, v té době se obávala odsouzení nejvíc; do té doby trestně stíhána nebyla. V komunitě insolvenčních správců z poznámek vnímala, že o jejím trestním stíhání vědí.

16. Další navrhované důkazy soud neprováděl, protože buď směřovaly k prokázání skutečností, které byly mezi účastníky nesporné (uplatnění nároku u žalované, průběh trestního stíhání), anebo k prokázání skutečností, které soud považuje za dostatečně zjištěné z důkazů provedených (výslech svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], listiny k existenci a trvání pracovních poměrů zaměstnanců žalobkyně).

17. Ve vztahu k zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním soud uzavírá následující. Trestní stíhání obecně představuje zásah do soukromého a osobního života stíhaného, do jeho cti a dobré pověsti. Z povahy věci v něm také vždy vzbuzuje stres, nejistotu, úzkost, a to zpravidla ve vztahu k možnému odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Taková obava v případě žalobkyně objektivně neexistovala, neboť horní hranice zákonné trestní sazby u přečinu pomluvy činí dva roky a žalobkyně byla do té doby osobou bezúhonnou. Trestní stíhání však v jejím případě představovalo výraznou hrozbu pro další výkon její profese, protože odsouzení by znamenalo ztrátu bezúhonnosti, která je jednou ze zákonných podmínek pro vydání povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce, tudíž by ministerstvo spravedlnosti nutně muselo přistoupit k jeho zrušení. S tím by se pojilo společenské odsouzení, především v odborné komunitě. Žalobkyni po celou dobu trestního stíhání provázela ze všeho nejvíce právě tato reálná obava, která pro ni byla o to závažnější, že své profesi věnovala většinu času, doslova pro ni„ žila“, práce byla v podstatě nejdůležitější náplní jejího života, de facto jejím koníčkem, přičemž zrušení povolení by s sebou nutně přineslo i značné problémy po ekonomické stránce. Proto nelze v tomto případě uzavřít, že s postupujícím časem u žalobkyně intenzita újmy klesala, právě naopak – trestní stíhání trvalo přibližně tři roky a dva měsíce, ve věci rozhodoval dvakrát soud prvního stupně a dvakrát soud odvolací, a žalobkyně tak byla vystavena opakovanému stresu a nejistotě ohledně svého dalšího působení coby insolvenční správkyně. Právo vykonávat činnost jí sice nebylo v průběhu trestního stíhání pozastaveno, avšak Národní bezpečnostní úřad opakovaně zjišťoval stav trestního řízení, kvůli stresu nesložila zkoušky pro obnovení zvláštního povolení, s nímž je spojeno působení v tzv. předbalených reorganizacích, vypršela jí platnost bezpečnostní prověrky, takže opakovat zkoušku nemohla. [příjmení] vyvolaný trestním stíháním dále v jejím profesním životě vedl k odstoupení z funkce předsedkyně [příjmení] moravských insolvenčních správců a změnil její chování k zaměstnancům, kteří z tohoto důvodu ukončovali pracovní poměr, do práce docházela zřídka, nesoustředila se. V osobním životě se žalobkyně uzavřela, přestala hrát golf a účastnit se společenských akcí insolvenčních správců, hádala se s nejbližšími příbuznými, s nimiž se následně přestala stýkat, trpěla psychickými problémy, ale kvůli profesi odmítala vyhledat odbornou pomoc. O trestním stíhání žalobkyně se vědělo v odborných kruzích, případ byl dvakrát medializován na internetu, přičemž žalobkyně byla vždy označena jménem a příjmením, jeden z dlužníků zveřejnil informace o trestním stíhání v insolvenčním rejstříku v několika řízeních, v nichž žalobkyně působila jako insolvenční správkyně. Všechno toto zasáhlo její pověst. Státu přitom lze přičíst odpovědnost za objektivní a věcnou medializaci případu, jakož i popis věci odpovídající průběhu trestního stíhání, protože bez něj by k medializaci a zveřejnění informací v insolvenčním rejstříku nedošlo. Z uvedeného lze dovodit vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání, které bylo následně materiálně zrušeno zprošťujícím rozsudkem.

18. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že na rozdíl od zadostiučinění za nezákonnou vazbu nebo nepřiměřeně dlouhé řízení, u nichž stanovil alespoň orientační rozpětí výše přiměřeného zadostiučinění odvislé od délky jejich trvání, u nezákonného trestního stíhání nelze odvíjet částku od jeho délky a výši zadostiučinění jakkoliv paušalizovat, protože každé trestní stíhání je do té míry odlišné, že nelze najít jednotící prvky (například rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 30 Cdo 2200/2015). Přesto vymezil v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 i pro tyto případy obecná kritéria, k nimž má soud při stanovení rozsahu nemajetkové újmy a následně formy a výše zadostiučinění přihlédnout, neboť se sice jedná o volnou úvahu soudu, ta se však musí opírat o konkrétní skutkový stav, aby nešlo o libovůli. Soud má hodnotit povahu trestní věci, délku trestního řízení a následky v osobnostní sféře poškozeného; vedle toho je třeba zohlednit okolnosti, za nichž k nemajetkové újmě došlo, a výši zadostiučinění přiznanou v jiných případech soudní praxe. Pokud jde o povahu trestní věci, reálnost obavy z odsouzení a z nemožnosti dalšího výkonu činnosti insolvenční správkyně na straně jedné, nereálnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody na straně druhé, značné následky v osobnostní a profesní sféře včetně medializace a zveřejnění v insolvenčním rejstříku, vše je popsáno shora. Zde je třeba zdůraznit právě to, že žalobkyně byla osobou dosud bezúhonnou, veřejně činnou, svou profesí„ žije“ a v souvislostí s ní je osobou veřejně známou minimálně v odborných kruzích a u dlužníků.

19. Trestní stíhání trvalo poměrně dlouhou dobu přesahující tři roky, a přestože žalobkyně byla již prvním prvostupňovým rozsudkem zproštěna obžaloby, věc byla následně zrušena odvolacím soudem, což její obavy zvyšovalo; to platí o to více, že již v prvním rozsudku byla jedním z důvodů zproštění subsidiarita trestní represe, přesto však byl rozsudek zrušen a tato zásada se jako zprošťující důvod uplatnila v konečné fázi až o více než rok a půl později. Významný je i právní důvod zproštění v obou případech, a sice že skutek vůbec není trestným činem. Z konstantní judikatury (mimo jiné i z rozsudku 30 Cdo 2256/2011, na který odkazuje žalovaná) jednoznačně vyplývá, že tento důvod zproštění (společně se zproštěním z důvodu, že se skutek ani nestal) mají soudy při úvaze o formě a výši zadostiučinění zvláště akcentovat. Jinými slovy, přiznat mu vyšší formu zadostiučinění než v případech zproštění z důvodů jiných, protože skutečnost, že v takovém případě trestní stíhání vůbec probíhalo, je závažnější. Tento závěr se uplatní tím spíše v případě přečinu pomluvy, kdy by měly orgány činné v trestním řízení zvlášť pečlivě zvažovat, zda není možné – a zpravidla tomu tak bude – vyřešit věc jinými prostředky než prostředky trestního práva a zda nepostačí poskytnout osobě pomluvou dotčené ochranu cestou civilního řízení o ochranu osobnosti. Taktomu bylo i v tomto případě, kdy trestní řízení bylo zahájeno na základě trestního oznámení jiného insolvenčního správce a zaměstnance Ministerstva spravedlnosti, a od počátku tedy proti sobě stály dva soukromoprávní subjekty působící ve stejné profesní oblasti. Orgánům činným v trestním řízení včetně soudů obou stupňů však trvalo déle než tři roky, než k závěru o tom, že se nejedná o trestný čin, došly. Přitom k uvedenému závěru dospěly právě proto, že se žalobkyně za jedno z několika tvrzení, která jí byla kladena za vinu jako nepravdivá, v civilním řízení jednomu z oznamovatelů omluvila a oba poškození se touto omluvou cítili dostatečně uspokojeni. Přesně toto je typické pro průběh civilních řízení o ochranu osobnosti. Žalobkyni lze bezesporu klást k tíži, že osobě, o které věděla, že je novinářem, sdělila určité informace, z nichž tvrzení o datu, kdy JUDr. [příjmení] vykonal zkoušky, a s tím souvisejícím závěru o zániku zvláštního povolení bylo evidentně nepravdivé. Žalobkyně si totiž i s přihlédnutím ke svému postavení musela být vědoma, že poskytnuté informace eventuálně mohou být zveřejněny, a měla být podstatně více obezřetná. Tomuto pochybení však soud přikládá minimální význam při porovnání s popsaným průběhem trestního stíhání a se způsobenou újmou. Nadto pokud jde o ostatní poskytnuté informace, buď se jednalo o skutková tvrzení, u nichž však jejich nepravdivost nebyla konstatována (že se přestaly konat zkoušky zvláštních správců, že se změnila komise zkoušející správce a že se pracuje na novele zákona ohledně podmínek pro opakované zkoušky), anebo šlo o názory a určitou formu kritiky žalobkyně, u níž však objektivně nelze prokazovat pravdivost či nepravdivost, ale hodnotí se její oprávněnost, typicky v řízení o ochranu osobnosti (že situace kolem zvláštního povolení insolvenčních správců je poplatná pořekadlu„ rovnější mezi rovnými“, že se neměří všem správcům stejným metrem, že správní řízení je s jedním správcem vedeno pouze„ na oko“). Odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2256/2011 soud nepovažuje za přiléhavý pro zcela odlišné skutkové okolnosti případu – trestně stíhaný v uvedené věci svolal jakousi„ do očí bijící tiskovou konferenci“ před budovu soudu pro novináře, kde jim a kolemjdoucím rozdával tiskoviny pomlouvající jednoho ze soudců a jednu z advokátek; kvůli tomuto hraničnímu chování (nestandardnímu a radikálnímu způsobu, jak uvádí odůvodnění rozsudku) si tak měl být vědom, že jeho jednání může být posuzováno z trestněprávního hlediska. Takového charakteru však jednání žalobkyně zdaleka nebylo, přičemž zásadně platí, že přečin pomluvy se vztahuje pouze k výjimečným a nejzávažnějším případům zásahu do osobnostních práv. Navíc i v citované věci bylo trestně stíhanému pravomocně přiznáno minimálně 80 000 Kč, protože soudy vzaly v úvahu čtyři a půl roku trvající trestní stíhání.

20. Při zohlednění uvedeného soud dospěl k závěru, že samotné konstatování porušení práva žalovanou – navíc opožděné – a její omluva nejsou v tomto případě dostačující a že nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s nezákonným trestním stíháním nelze nahradit jinak než v penězích.

21. Kromě shora zmíněných kritérií soud při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění porovnával skutkové okolnosti případu s jinými případy soudní praxe. V rejstříku zdejšího soudu nebyl žádný případ týkající se pomluvy dohledán. Proto soud vycházel z tabulky publikované na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti, která obsahuje spisové značky krajských soudů v pravomocně skončených věcech, označení trestného činu, pro který se trestní stíhání vedlo, výši poskytnutého zadostiučinění s přepočtem na částku odpovídající jednomu měsíci trestního stíhání, poznámku o dopadech do života poškozeného v oblasti zdraví, osobního a rodinného života, profese, údaj o případné medializaci případu, podílu poškozeného na trestním stíhání, jeho dosavadní bezúhonnosti. Takto soud dohledal k trestnému činu pomluvy čtyři případy, a to pod čísly [anonymizována tři slova] a [anonymizováno].

22. Případ [číslo] se týká věci vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] a bylo v něm přiznáno 150 000 Kč. Shodně s touto věcí byl případ medializován, podíl poškozeného na trestním stíhání byl nulový a jednalo se o osobu bezúhonnou, trestní stíhání mělo také určité dopady do osobního a rodinného života poškozeného, současně i do jeho zdraví. V uvedené věci sice trvalo trestní stíhání přibližně o jeden rok déle (52 měsíců), avšak nijak neovlivnilo profesi a pracovní život poškozeného. Současně se nejednalo o veřejně činnou či veřejně známou osobu. Právě zásadní dopady do profesního života žalobkyně, reálná obava ze ztráty povolení insolvenčního správce, skutečnost, že jde o osobu veřejně známou v konkrétní komunitě, v níž zaujímá určité respektované postavení, jakož i fakt zveřejnění okolností trestního stíhání ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku odůvodňují u žalobkyně přiznání vyššího zadostiučinění.

23. Podobně nutnost přiznání vyššího zadostiučinění vyplývá i ze srovnání s případem [číslo] ve věci [název soudu] sp. zn. [spisová značka], kde bylo přiznáno 60 000 Kč za dopady do osobního a rodinného života bezúhonného poškozeného, při jeho nulovém podílu na trestním stíhání, avšak při jeho trvání pouhých 15 měsíců, bez dopadů do zdraví a profesního či pracovního života, bez medializace a bez veřejné známosti poškozeného. Znaky veřejné známosti, medializace a dopadů do psychiky, odůvodňující přiznání vyšší částky, postrádá i případ [číslo] vedený u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], kde bylo přiznáno při jinak srovnatelných znacích 35 000 Kč. Obdobně ve věci [číslo] vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], kde bylo přiznáno 20 000 Kč veřejně známé osobě při medializaci jejího případu a dopadech do osobního a rodinného života, avšak bez vlivu na psychiku, profesi a při délce trestního stíhání pouhých 8 měsíců.

24. Při tomto porovnání soud považuje částku 250 000 Kč požadovanou žalobkyní za adekvátní, dle názoru soudu odpovídá obecně sdílené představě o spravedlnosti. Tato částka koresponduje i s věcí vedenou u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 3858/2013 (která je pokračováním zmiňované věci sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Věc se sice týkala jiných trestných činů, avšak s obdobnou horní hranicí trestní sazby (3 roky), dopady do rodinného života, šlo o známou osobu, jejíž pověst v malé obci utrpěla, případ byl medializován. Poškozenému bylo přiznáno 150 000 Kč, avšak trestní stíhání trvalo o rok kratší dobu a nijak neutrpěl život poškozeného v profesní a pracovní oblasti.

25. S tabulkovými případy byli účastníci seznámeni u jednání [datum]. K námitkám žalované směřujícím k porovnání s věcí [číslo] soud uvádí, že u žalobkyně sice nebyl diagnostikován posttraumatický syndrom, avšak dopady na její psychiku jednoznačně vyplývají ze všech tří výpovědí a byly dokresleny její emotivní výpovědí, v průběhu které opakovaně plakala. I u žalobkyně byly dopady do osobního a rodinného života výrazné, navíc trestní stíhání ovlivnilo její profesní činnost a jedná se o veřejně činnou osobu. Informaci o odsouzení v hlavní zpravodajské relaci se vyrovná medializace na internetových portálech ve spojení se zveřejněním v insolvenčním rejstříku. K otázce, čeho se žalobkyně dopustila či nedopustila ve smyslu nepravdivosti či pravdivosti jí sdělených informací, se soud vyjadřoval shora. Pokud jde o závěr žalované, že újma žalobkyně nepřekračuje běžnou míru stresu, nejistoty a frustrace spojenou s každým trestním stíháním, tak z výše uvedeného vyplývá pravý opak. V této souvislosti soud poukazuje pro srovnání na věc vedenou Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 4818/2015, u které právě soudy dospěly k tomu, že nemajetková újma byla natolik zanedbatelná, že postačilo jako zadostiučinění pouhé konstatování porušení práva. Trestní stíhání totiž bylo vedeno pro trestný čin podvodu s nízkou trestní sazbou a jen teoretickou možností odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a současně trvalo pouze 6 měsíců, nebylo medializováno a nemělo jakékoliv dopady do dosavadního osobního, rodinného, profesního života stíhaného či do jeho zdraví. Tyto znaky jsou s věcí projednávanou v tomto řízení evidentně nesrovnatelné.

26. Soud vyhověl žalobkyni i co do požadavku na zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně. Žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení přiznané částky v uplatnění nároku, které jí bylo doručeno [datum]. Nezaplacením v šestiměsíční zákonné lhůtě od uplatnění nároku se dostala žalovaná dnem následujícím po jejím uplynutí, tedy dnem 28. 5. 2021, do prodlení, a proto žalobkyni od tohoto data až do zaplacení náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

27. Soud zavázal žalovanou zaplatit přiznané částky včetně příslušenství v prodloužené patnáctidenní lhůtě, protože zohlednil její organizační strukturu a nutnou administrativu s tím spojenou. Na straně druhé toto prodloužení lhůty je z pohledu upokojení žalobkyně zanedbatelné.

28. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, které se zabývalo případem uplatnění více nároků se samostatným skutkovým základem v jednom řízení (tzv. objektivní kumulací nároků). Žalobkyně uplatnila v tomto řízení dva samostatné nároky – na náhradu škody spočívající v nákladech obhajoby a na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním. Podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu se při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Aplikováno na tuto věc to znamená, že tarifní hodnotou je částka 164 351,60 Kč – 114 351,60 Kč v případě náhrady škody (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) a 50 000 Kč v případě nemajetkové újmy (§ 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu - rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Při objektivní kumulaci nároků se o náhradě nákladů řízení rozhoduje jediným výrokem, přičemž při určování úspěchu či neúspěchu ve věci se vychází ze vzájemného poměru tarifních hodnot uplatněných nároků. Přeneseno na tuto věc: Žalobkyně byla úspěšná s částí svého požadavku na náhradu škody 108 906,58 Kč (žalovaná z tohoto titulu plnila až po zahájení řízení a z tohoto důvodu byla žaloba v této části vzata zpět a řízení zastaveno) a se svým požadavkem na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání (tarifní hodnota 50 000 Kč; podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5210/2009 nebo 30 Cdo 2707/2013 je nutné žalobkyni považovat co do tohoto nároku za plně úspěšnou). Oproti tomu žalovaná byla úspěšná s částí nepřiznaného požadavku na náhradu škody 5 445,02 Kč (i v této části byla žaloba vzata zpět a řízení zastaveno, přestože žalovaná uvedenou částku žalobkyni nezaplatila). Celkově tedy žalobkyně měla úspěch co do tarifní hodnoty 158 906,58 Kč, což představuje po zaokrouhlení ve vztahu k celku 164 351,60 Kč 96,7 %, zatímco žalovaná měla úspěch co do tarifní hodnoty 5 445,02 Kč, což činí po zaokrouhlení ve vztahu k celku 164 351,60 Kč 3,3 %. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně měla neúspěch v poměrně nepatrné části, a proto jí byla přiznána plná náhrada nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 3 občanského soudního řádu.

29. Náklady řízení žalobkyně činí 39 955 Kč. Skládají se -) ze soudního poplatku za žalobu 2 000 Kč, -) z odměny advokáta za 2 úkony právní služby po 7 700 Kč (z tarifní hodnoty 164 351,60 Kč) podle § 12 odst. 3, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bodu 5 advokátního tarifu (převzetí věci, žaloba), z odměny advokáta za 3 úkony právní služby po 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč, která jediná v okamžiku dalších úkonů byla předmětem řízení) podle § 12 odst. 3, § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bodu 5 advokátního tarifu (doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů z [datum], účast u jednání [datum], účast u jednání [datum]) a dále z odměny za 1 úkon právní služby ve výši jedné poloviny, tj. 1 550 Kč (účast u přípravného jednání - § 11 odst. 2 písm. g) advokátního tarifu); tedy z odměny v celkové výši 26 250 Kč, -) z náhrady hotových výdajů za 6 úkonů právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v celkové výši 1 800 Kč, -) z náhrady cestovních výdajů v celkové výši 2 118 Kč podle § 13 odst. 5 vyhlášky za tři cesty z [obec] do [obec] a zpět (3 x 88 km), první z nich [značka automobilu] [anonymizována dvě slova], s kombinovanou spotřebou motorové [anonymizována dvě slova] l [číslo] km, při prokázané ceně 32,99 Kč, druhá a třetí z nich [značka automobilu], s kombinovanou spotřebou motorové nafty 8,8 l [číslo] km, při prokázané ceně u druhé cesty 43,90 Kč a třetí cesty 45,50 Kč, -) z náhrady za ztrátu času za tyto cesty ve výši 1 200 Kč – 3 x 4 půlhodiny po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky, -) z náhrady DPH (21 %) z částek odměn a náhrad ve výši 6 587 Kč.

30. V průběhu řízení vznikly náklady řízení i státu, a to ve výši 2 351 Kč, spočívající ve svědečném přiznaném [jméno] [příjmení], které mu bylo proplaceno z rozpočtových prostředků soudu. O náhradě těchto nákladů soud rozhodl podle § 148 odst. 1 občanského soudního řádu a podle výsledku řízení zavázal k zaplacení uvedené částky žalovanou (k povinnosti žalované nahradit státu náklady řízení srovnej usnesení [název soudu] sp. zn. [spisová značka] publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo]).