17 C 138/2022

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 12 168,30 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 244,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 2 924 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 977,30 Kč od 16. 4. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 036 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 12 168,30 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 16. 4. 2021 do zaplacení z částky 9 977,30 Kč. Uvedla, že s žalovaným uzavřela [datum] prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] smlouvu o službě [anonymizováno] účet, prostřednictvím kterého žalovaný požádal žalobkyni o vystavení [anonymizováno] karty, což je platební karta umožňující platby u obchodníků do výše schváleného kreditního rámce a současně za poplatek, odvíjející se od výše odložené platby vyúčtování až o 45 dnů. Žalobkyně kartu vystavila, žalovaný ji téhož dne v rámci [anonymizováno] účtu aktivoval a následně si ji [datum] přidal do aplikace [příjmení] [příjmení]. Prostřednictvím této karty žalovaný zaplatil v měsíci [anonymizováno] [rok] celkem 9 977,80 Kč, v měsíci [anonymizováno] [rok] celkem 667,40 Kč, v měsíci [anonymizováno] [rok] celkem 609,60 Kč a v měsíci [anonymizováno] [rok] celkem 25 Kč; o platbách byl vyrozuměn jednotlivými měsíčními přehledy s datem splatnosti vždy k 15. dni následujícího kalendářního měsíce. Svůj dluh žalovaný zaplatil žalobkyni pouze částečně, neboť uhradil 2 035,50 Kč, z čehož žalobkyně započetla na úhradu poplatků 733 Kč a na úhradu jistiny 1 302,50 Kč. Žalobou tedy požaduje zbývající část jistiny 9 977,30 Kč a dále poplatky z prodlení v souhrnné částce 2 191 Kč. Ty byly žalovanému naúčtovány v souladu se smlouvou za prodlení s úhradou dluhu přesahující 30 dnů od splatnosti, a to za měsíc [anonymizováno] [rok] ve výši 1 540 Kč, za měsíc [anonymizováno] [rok] ve výši 333,70 Kč, za měsíc [anonymizováno] [rok] ve výši 304,80 Kč a za měsíc [anonymizováno] [rok] ve výši 12,50 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz listinou označenou jako smlouva k službě [anonymizováno] účet z 21. 9 2020 včetně obchodních podmínek, kopií občanského průkazu žalovaného, výpisy z interní databáze žalobkyně, vyúčtováním plateb za září, říjen a [anonymizováno] [rok] a [anonymizováno] [rok], přehledem jednotlivých transakcí platební kartou a zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně se prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] zavázala zřídit žalovanému zdarma tzv. Twisto účet, s nímž mohl žalovaný disponovat s celkovým limitním rámcem 10 000 Kč. Žalovaný byl oprávněn realizovat platby za zboží a služby prostřednictvím tohoto účtu a povinen hradit žalobkyni řádně a včas vyúčtování plateb a nákupů takto provedených, a to vždy alespoň ve výši 10 % všech dosud neuhrazených čerpání s tím, že výše zápůjční úrokové sazby a výše roční procentní sazby nákladů jsou uvedeny v obchodních podmínkách, které tvoří nedílnou součást smlouvy (článek I. smlouvy). Žalovaný podpisem potvrdil, že obchodní podmínky převzal, seznámil se s nimi a bez výhrad s nimi souhlasí. Dále se žalovaný zavázal pro případ, že neuhradí řádně a včas jakékoliv zaslané a splatné vyúčtování, respektive neuhradí alespoň 10 % z částky všech dosud nesplacených vyúčtování, zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady a smluvní pokutu, jejichž výše je uvedena v obchodních podmínkách (článek II. smlouvy). V těch jsou mimo jiných obsažena také ustanovení o podmínkách odložení splatnosti a s tím související výši roční zápůjční úrokové sazby, poplatku za odložení a RPSN, dále o [anonymizováno] kartě a o podmínkách a výši smluvních sankcí. Dne [datum] ve [údaj o čase] hodin žalovaný požádal o [anonymizováno] účet, [datum] v [údaj o čase] hodin, byla jeho žádost přijata a žalovaný aktivoval virtuální [anonymizováno] kartu, kterou si [datum] ve [údaj o čase] hodin přidal do [příjmení] pay (výpis z databáze žalobkyně). Prostřednictvím [anonymizováno] účtu zaplatil za zboží a služby v měsíci [anonymizováno] [rok] částku 9 977,80 Kč, v měsíci [anonymizováno] [rok] částku 667,40 Kč, v měsíci [anonymizováno] [rok] částku 609,60 Kč a v měsíci [anonymizováno] [rok] částku 25 Kč; vyúčtování vztahující se k těmto platbám byla splatná vždy k 15. dni následujícího kalendářního měsíce (vyúčtování, přehled jednotlivých transakcí).

4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

5. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně.

6. V prvé řadě soud konstatuje, že smluvní vztah účastníků, pokud by byl platně uzavřen, by bylo nutné po právní stránce vyhodnotit jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Žalobkyně se totiž zavázala poskytovat žalovanému k jeho žádostem realizovaným prostřednictvím platební karty úvěr (tzv. revolvingový), který se žalovaný zavázal vrátit, a to při poskytnutí delší doby pro jeho vrácení včetně úroků. Proto je nutné aplikovat na vztah účastníků rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

7. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

8. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může [ulice] obchodní inspekce uložit pokutu.

9. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, aby tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhl důkazy ohledně splnění své povinnosti. Žaloba neobsahovala ohledně posuzování úvěruschopnosti žádná skutková tvrzení, natož důkazní návrhy, proto soud žalobkyni v tomto směru písemně vyzval k doplnění. Žalobkyně reagovala tak, že žalovaného prověřila v centrální evidenci exekucí, v rejstříku [příjmení] a v insolvenčním rejstříku, ale záznamy o tom nedisponuje. Dále uvedla, že zákon o spotřebitelském úvěru na daný vztah nedopadá, protože žalovanému nebyly za uzavření smlouvy účtovány žádné poplatky. K této obraně soud uvádí, že není podstatné, že žalovanému nebyly účtovány žádné poplatky za uzavření smlouvy; rozhodující je, že podle znění smlouvy byla sjednána zápůjční úroková sazba (s odkazem na obchodní podmínky), a jedná se tedy o úplatný úvěrový vztah, a to bez ohledu na to, zda později žalobkyní je či není úrok po žalovaném požadován. K jednání se žalobkyně nedostavila, čímž se zbavila práva být soudem poučena podle § 118a občanského soudního řádu o nutnosti doplnění tvrzení a navržení důkazů ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně tedy v tomto ohledu neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, a proto soud považuje smlouvu za absolutně neplatnou.

10. Protože je smlouva od počátku neplatná, vznikla žalovanému povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru 11 279,80 Kč představovanou realizovanými platbami za zboží a služby v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně uvedla, že jí žalovaný zaplatil 2 035,50 Kč. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že uhradil více, přitom je na něm, aby byl v tomto směru v řízení aktivní. Proto soud zavázal žalovaného k zaplacení rozdílu mezi částkou poskytnutou a vrácenou, tedy 9 244,30 Kč. Protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a ani on se k jednání nedostavil, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení jistiny je přiměřená možnostem žalovaného, a určit tak hmotněprávní splatnost dluhu z bezdůvodného obohacení ve smyslu speciálního citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Proto jej soud zavázal k úhradě celé částky do tří dnů od právní moci rozsudku. Pokud k úhradě nedojde, stane se dluh splatným a ode dne následujícího po uplynutí lhůty se žalovaný dostane do prodlení. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

11. Vzhledem k popsaným závěrům se již soud nezabýval možnými dalšími důvody neplatnosti smlouvy, souvisejícími s vtělením v podstatě veškerých zásadních ujednání, která úvěrový smluvní vztah účastníků blíže konkretizují, do obchodních podmínek, případně s výší úroků, poplatků a smluvních sankcí.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobkyně byla úspěšná ohledně části jistiny 9 244,30 Kč a neúspěšná ohledně části jistiny 2 924 Kč a úroků z prodlení. Ke dni vyhlášení rozsudku tak byla předmětem řízení částka 12 633 Kč (přiznaných 9 244,30 Kč, nepřiznaných 2 924 Kč a nepřiznané úroky z prodlení kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku 465 Kč). Žalobkyně tedy měla úspěch co do 73 % uplatněného nároku a neúspěch co do 27 % uplatněného nároku; její celkový úspěch ve věci tak představuje 46 %. Celková výše účelně vynaložených nákladů žalobkyně činila 2 252 Kč a skládá se ze soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů na právní zastoupení, tzn. z odměny advokátky za tři úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní upomínka, žaloba) po 300 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) této vyhlášky a z náhrady za daň z přidané hodnoty (21 %) z částek odměn a náhrad ve výši 252 Kč podle § 137 odst. 3 občanského soudního řádu 46 % z částky 2 252 Kč činí 1 036 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu zavázal soud žalovaného zaplatit náklady řízení k rukám právní zástupkyně žalobkyně. Soud vyhodnotil žalobu jako tzv. formulářovou, protože žalobkyně podává opakovaně žaloby tohoto druhu a údaje v jednotlivých věcech se liší jen v označení žalované strany, datu uzavření smlouvy, datu a místě převzetí karty, výši plateb, poplatků a žalované částky. Soud nepřiznal žalobkyni odměnu a související náhrady za doplnění žalobních tvrzení, neboť tato tvrzení měla být již součástí samotné žaloby; proto se nejedná o účelně vynaložené náklady.