17 C 151/2023

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 21 370,67 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 16 140,91 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 000 Kč od [datum] do [datum] včetně, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice Okresnímu soudu v Opavě soudní poplatek ve výši 213 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 21 370,67 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku za dobu od [datum] do [datum] ve výši 1 776,16 Kč, zákonného úroku z prodlení za dobu od [datum] do [datum] ve výši 994,08 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 8 000 Kč od [datum] do zaplacení. Uvedla, že společnost [právnická osoba], uzavřela prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] s žalovaným [datum] smlouvu o úvěru č. [anonymizováno]. Na jejím základě mu poskytla úvěr 8 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za jeho poskytnutí 8 736,80 Kč a smluvním úrokem do [datum], což se nestalo, žalovaný nic nezaplatil. Žalovaná částka se skládá z nevrácené jistiny úvěru 8 000 Kč, dlužného poplatku za jeho poskytnutí 8 736,80 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky 217 Kč, nákladů na vymožení pohledávky 416,87 Kč a smluvní pokuty 4 000 Kč za období od [datum] do [datum] (tu se žalovaný zavázal zaplatit ve výši 0,1 % denně z částky, s jejímž vrácením bude v prodlení). Žalobkyně získala pohledávku na základě smlouvy o postoupení, kterou uzavřela s původní věřitelkou [datum], což bylo žalovanému oznámeno.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz listinou označenou jako smlouva o úvěru č. [anonymizováno], historií transakcí na účtu č. [bankovní účet] a výpisem z účtu č. [bankovní účet], třemi částečnými výpisy z účtu žalovaného, oznámením o postoupení pohledávky včetně poštovního podacího archu, výzvou před podáním žaloby včetně poštovního podacího archu a zjistil následující skutkový stav: [právnická osoba], se [datum] prostřednictvím internetových stránek zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit navýšené o poplatek za poskytnutí úvěru 3 336,80 Kč (po slevě), respektive 8 736,80 Kč (před slevou), a o úrok 40 % ročně, vše do [datum]. Žalovaný při sjednávání smlouvy sdělil poskytovatelce úvěru adresu bydliště, číslo občanského průkazu, e-mailovou adresu, telefonní číslo a číslo účtu [bankovní účet], přičemž se jedná u účet vedený na jméno žalovaného u [právnická osoba] Na uvedený účet žalobkyně odeslala téhož dne částku 8 000 Kč s poznámkou„ zapujcka [číslo]“. Poskytovatelka úvěru měla před uzavřením smlouvy k dispozici tři částečné výpisy z účtu žalovaného s příchozí platbou od [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], a to 17 997 Kč dne [datum], 18 377 Kč dne [datum] a 17 935 Kč dne [datum]. Původní věřitelka oznámila žalovanému dopisem z [datum], že pohledávku z uvedené smlouvy postoupila na žalobkyni, a vyzvala jej k její úhradě do 10 dnů od obdržení dopisu; ten odeslala [datum] na adresu uvedenou žalovaným ve smlouvě – [ulice a číslo], [obec].

4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění.

5. Žaloba je důvodná pouze částečně.

6. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky [právnická osoba] Předmětem podnikatelské činnosti původní věřitelky je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

7. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru byla do [datum] neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu.

8. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, aby tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhl důkazy ohledně splnění své povinnosti. K výzvě soudu v tomto ohledu žalobkyně sdělila, že její právní předchůdkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného na základě předložených výpisů z jeho účtu, které soud provedl k důkazu. Uvedené však soud považuje za zcela nedostatečné, protože tyto výpisy jsou pouze částečné – každý obsahuje jen jedinou položku, a sice příjem žalovaného, avšak nevypovídajíc vůbec nic o jeho výdajové stránce. Vyhodnocení poměrů žalovaného tak není kompletní. I když jeho příjem není zanedbatelný, v podstatě se rovná částce, kterou měl žalovaný do jednoho měsíce od poskytnutí úvěru jeho poskytovatelce zaplatit. Pokud se ale právní předchůdkyně žalobkyně nijak nezabývala výdaji žalovaného, nemohla si vyhodnotit, zda toho žalovaný bude objektivně schopen. Svou povinnost posoudit před uzavřením smlouvy jeho schopnost úvěr s nastavenými parametry splatit tak nesplnila a za popsané situace mu úvěr neměla poskytnout. Proto soud považuje smlouvu za absolutně neplatnou.

9. Protože je smlouva od počátku neplatná, vznikla žalovanému pouze povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru 8 000 Kč v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že tak učinil, přitom je na něm, aby byl v tomto směru v řízení aktivní. Soud proto žalobě v této části vyhověl. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl po celou dobu řízení zcela pasivní, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení částky je přiměřená jeho možnostem. Proto soud vycházel z obecného ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku a určil splatnost v návaznosti za výzvu k úhradě do deseti dnů, prokazatelně odeslanou [datum]. Ta mu musela být podle běžné praxe nejpozději do tří dnů, tedy do [datum], doručena, desetidenní lhůta k plnění tedy uplynula [datum] a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení. Současně vznikla žalovanému nevrácením částky druhotná povinnost zaplatit ode dne následujícího po uplynutí této lhůty zákonný úrok z prodlení. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který by na ni měl částečně právo, podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.

11. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, byl žalobkyni doměřen soudní poplatek za žalobu podle položky 2 bodu 2 sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek činí podle položky 1 bodu 1 písmena b) sazebníku 1 069 Kč, žalobkyně dosud zaplatila jen 856 Kč, proto byla zavázána k doplacení částky 213 Kč.