17 C 157/2022

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: ; příjmení jméno a právnická osoba, IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované, datum narození trvale bytem adresa žalované o zaplacení částky 27 101,26 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 16 088,28 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení od 25. 7. 2021 do 29. 11. 2021 ve výši 414,32 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 14 008,91 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 27 101,26 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem 1 987,02 Kč a zákonným úrokem z prodlení. Uvedla, že datum právní předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba, uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě poskytla žalované v hotovosti v místě jejího bydliště 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatkem, celkem částku 27 888 Kč, a to ve formě 14 pravidelných měsíčních splátek po 1 992 Kč, počínaje měsícem následujícím po podpisu smlouvy. Žalovaná zaplatila pouze 2 000 Kč. Žalovaná částka představuje zbytek nesplacené jistiny úvěru 14 008,91 Kč, nesplacené poplatky za vyhodnocení úvěru 1 293,96 Kč, za sjednání úvěru 6 822,89 Kč, za inkaso 2 506,37 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky 690 Kč a smluvní pokutu 1 779,13 Kč. jméno se žalovaná zavázala zaplatit v případě prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, v tomto případě je kapitalizována z částky 14 008,91 Kč za dobu od 25. 7. 2021 do 28. 11. 2021. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni datum, postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. K otázce aktivní legitimace žalobkyně ve sporu soud provedl důkaz oznámením o postoupení pohledávky z datum včetně poštovního podacího archu a zjistil, že původní věřitelka oznámila žalované postoupení žalované pohledávky na žalobkyni; dopis byl podán na poště k odeslání datum a adresován na ulice a číslo, obec část obce, což je adresa, kterou žalovaná označila ve smlouvě jako doručovací adresu.

4. K úvěrovému vztahu soud učinil důkaz žádostí o úvěr datovanou datum a smlouvou o úvěru číslo datovanou téhož dne, z nichž zjistil, že společnost právnická osoba, poskytla žalované datum v hotovosti částku 15 000 Kč jakožto úvěr, který se žalovaná zavázala společnosti vrátit navýšený o náklady úvěru 12 888 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 1 444 Kč, úplaty za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 394 Kč a poplatku za hotovostní inkaso plateb ve výši 2 700 Kč, a to v hotovosti ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, počínaje 24. 6. 2020. Při žádání o úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná, má jedno vyživované dítě do 26 let, bydlí v nájmu, je zaměstnaná, že její měsíční příjem činí mzda částka a rodičovský příspěvek částka, její měsíční výdaje představují platby za bydlení/energie částka a za dopravu/jídlo/osobní náklady částka; matematickým výpočtem tak v kolonce použitelný měsíční příjem byla vyplněna částka částka; údaje byly ověřeny z pracovní smlouvy, poštovní poukázky a tří příjmových dokladů.

5. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění.

6. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně.

7. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně bylo poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupovala tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaná byla typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Proto se soud primárně zabýval tím, zda poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z § 86 a 87 tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a současně ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

8. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C číslo (právnická osoba v . jméno příjmení a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může ulice obchodní inspekce uložit pokutu. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti, přičemž z judikatury jednoznačně vyplývá, že se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně příjmů a výdajů, ale jeho prohlášení musí rovněž dostupným způsobem ověřovat.

9. Z žádosti o úvěr je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně sice úvěruschopnost žalované posuzovala, nikoliv však s odbornou péčí, protože v takovém případě by jí úvěr nemohla poskytnout. Stabilní a ověřený příjem žalované včetně rodičovského příspěvku v době sjednání smlouvy činil 24 316 Kč, naopak nebyly nijak ověřovány její výdaje, poskytovatelka úvěru se zjevně spokojila s pouhým prohlášením žalované. Přitom je jasné, že minimálně náklady na bydlení a energie částka měsíčně nemohou odpovídat skutečnosti, když žalovaná bydlela v nájmu. To vše za situace, že žalovaná byla povinna výživou k nezaopatřenému dítěti. I kdyby se žalovaná subjektivně domnívala, že bude schopna svému závazku dostát, bylo zákonnou povinností úvěrující společnosti jakožto profesionála v oboru toto objektivně vyhodnotit na základě vyžádaných dokladů o výdajích žalované a lustrace v dostupných registrech. Byla to právě právní předchůdkyně žalobkyně, kdo měl po získání těchto informací od žalované vyhodnotit její situaci, ochránit ji před nezodpovědným zadlužením a případnou vlastní neznalostí, a buď si opatřit doklady k výdajům žalované, anebo jí úvěr neposkytnout.

10. Soud tak hodnotí smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, protože právní předchůdkyně žalobkyně porušila zákon o spotřebitelském úvěru. Jelikož je smlouva od počátku neplatná, získala žalovaná na úkor původní věřitelky, potažmo žalobkyně, majetkový prospěch v podobě poskytnuté částky 15 000 Kč bez právního důvodu a je povinna jej vrátit jakožto bezdůvodné obohacení. Žalovaná netvrdila, natož aby prokázala, že tak učinila, přitom je na ní, aby byla v tomto směru v řízení aktivní. Soud tedy vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná na dluh uhradila 2 000 Kč, a přiznal jí rozdíl mezi částkou půjčenou a vrácenou, tedy 13 000 Kč. Protože byla žalovaná v řízení zcela pasivní a k jednání nedostavila, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení jistiny je přiměřená možnostem žalované, a určit tak hmotněprávní splatnost dluhu z bezdůvodného obohacení ve smyslu speciálního citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Proto ji soud zavázal k úhradě celé částky do tří dnů od právní moci rozsudku. Pokud k úhradě nedojde, stane se dluh splatným a ode dne následujícího po uplynutí lhůty se žalovaná dostane do prodlení. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl s přihlédnutím k tomu, že žalované, která by na ni měla částečně právo, žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly. Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Opavě. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí nebo na exekuci.