17 C 157/2022

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: ; příjmení jméno a právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , datum narození trvale bytem adresa žalované o zaplacení částky 27 101,26 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 16 088,28 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení od 25. 7. 2021 do 29. 11. 2021 ve výši 414,32 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 14 008,91 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 27 101,26 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem 1 987,02 Kč a zákonným úrokem z prodlení. Uvedla, že [datum] právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalované v hotovosti v místě jejího bydliště 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatkem, celkem částku 27 888 Kč, a to ve formě 14 pravidelných měsíčních splátek po 1 992 Kč, počínaje měsícem následujícím po podpisu smlouvy. Žalovaná zaplatila pouze 2 000 Kč. Žalovaná částka představuje zbytek nesplacené jistiny úvěru 14 008,91 Kč, nesplacené poplatky za vyhodnocení úvěru 1 293,96 Kč, za sjednání úvěru 6 822,89 Kč, za inkaso 2 506,37 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky 690 Kč a smluvní pokutu 1 779,13 Kč. [jméno] se žalovaná zavázala zaplatit v případě prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, v tomto případě je kapitalizována z částky 14 008,91 Kč za dobu od 25. 7. 2021 do 28. 11. 2021. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni [datum], postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. K otázce aktivní legitimace žalobkyně ve sporu soud provedl důkaz oznámením o postoupení pohledávky z [datum] včetně poštovního podacího archu a zjistil, že původní věřitelka oznámila žalované postoupení žalované pohledávky na žalobkyni; dopis byl podán na poště k odeslání [datum] a adresován na [ulice a číslo], [obec] [část obce], což je adresa, kterou žalovaná označila ve smlouvě jako doručovací adresu.

4. K úvěrovému vztahu soud učinil důkaz žádostí o úvěr datovanou [datum] a smlouvou o úvěru [číslo] datovanou téhož dne, z nichž zjistil, že společnost [právnická osoba], poskytla žalované [datum] v hotovosti částku 15 000 Kč jakožto úvěr, který se žalovaná zavázala společnosti vrátit navýšený o náklady úvěru 12 888 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 1 444 Kč, úplaty za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 394 Kč a poplatku za hotovostní inkaso plateb ve výši 2 700 Kč, a to v hotovosti ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, počínaje 24. 6. 2020. Při žádání o úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná, má jedno vyživované dítě do 26 let, bydlí v nájmu, je zaměstnaná, že její měsíční příjem činí mzda [částka] a rodičovský příspěvek [částka], její měsíční výdaje představují platby za bydlení/energie [částka] a za dopravu/jídlo/osobní náklady [částka]; matematickým výpočtem tak v kolonce použitelný měsíční příjem byla vyplněna částka [částka]; údaje byly ověřeny z pracovní smlouvy, poštovní poukázky a tří příjmových dokladů.

5. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění.

6. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně.

7. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně bylo poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupovala tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaná byla typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Proto se soud primárně zabýval tím, zda poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z § 86 a 87 tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a současně ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

8. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může [ulice] obchodní inspekce uložit pokutu. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti, přičemž z judikatury jednoznačně vyplývá, že se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně příjmů a výdajů, ale jeho prohlášení musí rovněž dostupným způsobem ověřovat.

9. Z žádosti o úvěr je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně sice úvěruschopnost žalované posuzovala, nikoliv však s odbornou péčí, protože v takovém případě by jí úvěr nemohla poskytnout. Stabilní a ověřený příjem žalované včetně rodičovského příspěvku v době sjednání smlouvy činil 24 316 Kč, naopak nebyly nijak ověřovány její výdaje, poskytovatelka úvěru se zjevně spokojila s pouhým prohlášením žalované. Přitom je jasné, že minimálně náklady na bydlení a energie [částka] měsíčně nemohou odpovídat skutečnosti, když žalovaná bydlela v nájmu. To vše za situace, že žalovaná byla povinna výživou k nezaopatřenému dítěti. I kdyby se žalovaná subjektivně domnívala, že bude schopna svému závazku dostát, bylo zákonnou povinností úvěrující společnosti jakožto profesionála v oboru toto objektivně vyhodnotit na základě vyžádaných dokladů o výdajích žalované a lustrace v dostupných registrech. Byla to právě právní předchůdkyně žalobkyně, kdo měl po získání těchto informací od žalované vyhodnotit její situaci, ochránit ji před nezodpovědným zadlužením a případnou vlastní neznalostí, a buď si opatřit doklady k výdajům žalované, anebo jí úvěr neposkytnout.

10. Soud tak hodnotí smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, protože právní předchůdkyně žalobkyně porušila zákon o spotřebitelském úvěru. Jelikož je smlouva od počátku neplatná, získala žalovaná na úkor původní věřitelky, potažmo žalobkyně, majetkový prospěch v podobě poskytnuté částky 15 000 Kč bez právního důvodu a je povinna jej vrátit jakožto bezdůvodné obohacení. Žalovaná netvrdila, natož aby prokázala, že tak učinila, přitom je na ní, aby byla v tomto směru v řízení aktivní. Soud tedy vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná na dluh uhradila 2 000 Kč, a přiznal jí rozdíl mezi částkou půjčenou a vrácenou, tedy 13 000 Kč. Protože byla žalovaná v řízení zcela pasivní a k jednání nedostavila, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení jistiny je přiměřená možnostem žalované, a určit tak hmotněprávní splatnost dluhu z bezdůvodného obohacení ve smyslu speciálního citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Proto ji soud zavázal k úhradě celé částky do tří dnů od právní moci rozsudku. Pokud k úhradě nedojde, stane se dluh splatným a ode dne následujícího po uplynutí lhůty se žalovaná dostane do prodlení. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl s přihlédnutím k tomu, že žalované, která by na ni měla částečně právo, žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.