17 C 178/2022

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: ; příjmení jméno a právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované o zaplacení částky 23 388,21 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od 26. 1. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 20 912,05 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 10 439,62 Kč od 23. 12. 2021 do 25. 1. 2022 včetně a z částky 4 439,62 Kč od 26. 1. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 23 388,21 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem 2 520,99 Kč a zákonným úrokem z prodlení. Uvedla, že [datum] právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalované v hotovosti v místě jejího bydliště 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s úrokem, poplatkem za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatkem, celkem částku 27 888 Kč, a to ve formě 14 pravidelných měsíčních splátek po 1 992 Kč, počínaje měsícem následujícím po podpisu smlouvy. Žalovaná zaplatila pouze 9 000 Kč. Žalovaná částka představuje zbytek nesplacené jistiny úvěru 10 439,62 Kč, nesplacené poplatky za poskytnutí úvěru 4 978,01 Kč, vyhodnocení úvěru 944,08 Kč, za inkaso 1 828,66 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky 761 Kč a smluvní pokutu 4 436,84 Kč. [jméno] se žalovaná zavázala zaplatit v případě prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, v tomto případě je kapitalizována z částky 10 439,62 Kč za dobu od [datum] do [datum]. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni [datum], postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. K otázce aktivní legitimace žalobkyně ve sporu soud provedl důkaz oznámením o postoupení pohledávky z [datum] včetně poštovního podacího archu a zjistil, že původní věřitelka oznámila žalované postoupení žalované pohledávky na žalobkyni; dopis byl podán na poště k odeslání [datum] a adresován na [ulice a číslo], [obec], což je adresa trvalého pobytu žalované a současně adresa, kterou žalovaná označila ve smlouvě.

4. K úvěrovému vztahu soud učinil důkaz žádostí o úvěr datovanou [datum] a smlouvou o úvěru [číslo] datovanou téhož dne, z nichž zjistil, že společnost [právnická osoba], poskytla žalované [datum] v hotovosti částku 15 000 Kč jakožto úvěr, který se žalovaná zavázala společnosti vrátit navýšený o náklady úvěru 12 888 Kč, představující součet kapitalizovaných úroků ve výši 1 444 Kč, úplaty za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 394 Kč a poplatku za hotovostní inkaso plateb ve výši 2 700 Kč, a to v hotovosti ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, počínaje [datum]. Při žádání o úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná, má jedno vyživované dítě do 26 let, bydlí u rodičů, je zaměstnaná, že její měsíční příjem činí mzda [částka] a sirotčí důchod [částka], její měsíční výdaje představují platby za bydlení/energie [částka] a za dopravu/jídlo/osobní náklady [částka]; matematickým výpočtem tak v kolonce použitelný měsíční příjem byla vyplněna částka 12 290 Kč; údaje byly ověřeny z pracovní smlouvy, výplatních pásek a výměru sirotčího důchodu.

5. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., pokud si jinou výši strany neujednaly. Podle jeho § 2 výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění.

6. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně.

7. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně bylo poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupovala tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaná byla typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Proto se soud primárně zabýval tím, zda poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z § 86 a 87 tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a současně ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

8. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může [ulice] obchodní inspekce uložit pokutu. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti, přičemž z judikatury jednoznačně vyplývá, že se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně příjmů a výdajů, ale jeho prohlášení musí rovněž dostupným způsobem ověřovat.

9. Z žádosti o úvěr je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně sice úvěruschopnost žalované posuzovala, nikoliv však s odbornou péčí, protože v takovém případě by jí úvěr nemohla poskytnout. Jediný stabilní a ověřený příjem žalované v době sjednání smlouvy byla mzda [částka]. Sirotčí důchod, který poskytovatelka úvěru k příjmu žalované rovněž připočetla, rozhodně nemohl být z povahy věci příjmem žalované, protože je určen nezaopatřenému dítěti, maximálně do 26 let jeho věku; zjevně se tedy jednalo o dávku, která byla vyplácena nikoliv žalované, ale jejímu dítěti, a proto neměla být vůbec zohledněna jako zdroj možného splácení úvěru. Kdyby poskytovatelka úvěru takto uvažovala, bez dalšího by nemohla úvěr žalované poskytnout, protože je evidentní, že při běžných výdajích nebylo v silách žalované měsíčně hradit 1 992 Kč z příjmu [částka]. Nadto právní předchůdkyně žalobkyně nijak neověřovala výdaje žalované, zjevně se spokojila s pouhým jejím prohlášením. Přitom je jasné, že minimálně náklady na bydlení a energie 1 000 Kč měsíčně, byť žalovaná bydlela u rodičů, nemohou odpovídat skutečnosti. To vše za situace, že žalovaná byla povinna výživou k nezaopatřenému dítěti. Bylo zákonnou povinností úvěrující společnosti jakožto profesionála v oboru vše popsané objektivně vyhodnotit, žalovanou ochránit před nezodpovědným zadlužením a případnou vlastní neznalostí a úvěr jí neposkytnout.

10. Soud tak hodnotí smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, protože právní předchůdkyně žalobkyně porušila zákon o spotřebitelském úvěru. Jelikož je smlouva od počátku neplatná, získala žalovaná na úkor původní věřitelky, potažmo žalobkyně, majetkový prospěch v podobě poskytnuté částky 15 000 Kč bez právního důvodu a je povinna jej vrátit jakožto bezdůvodné obohacení. Žalovaná netvrdila, natož aby prokázala, že tak učinila, přitom je na ní, aby byla v tomto směru v řízení aktivní. Soud tedy vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná na dluh uhradila 9 000 Kč, a přiznal jí rozdíl mezi částkou půjčenou a vrácenou, tedy 6 000 Kč.

11. Protože byla žalovaná v řízení zcela pasivní a k jednání nedostavila, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení jistiny je přiměřená možnostem žalované, a určit tak hmotněprávní splatnost dluhu z bezdůvodného obohacení ve smyslu speciálního citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Proto soud vycházel z obecného ustanovení o splatnosti v § 1958 odst. 2 občanského zákoníku v návaznosti na výzvu k zaplacení obsaženou v oznámení o postoupení pohledávky. Ve výzvě byla právní předchůdkyní žalobkyně určena desetidenní lhůta k zaplacení od jejího doručení, výzva byla podána na poště 12. 1. 2022, doručenku k ní žalobkyně nepředložila. Vzhledem k běžné doručovací praxi soud tedy vychází z toho, že byla doručena nejpozději třetím dnem, tedy 15. 1. 2022. Desetidenní lhůta k plnění tak uplynula 25. 1. 2022 a ode dne následujícího je žalovaná v prodlení, takže jí náleží zákonný úrok z prodlení. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl s přihlédnutím k tomu, že žalované, která by na ni měla částečně právo, žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.