17 C 185/2022

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 52 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 52 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky od 14. 8. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení ročního úroku z prodlení ve výši 8,5 % z částky 52 000 Kč od 2. 7. 2021 do 13. 8. 2021 včetně, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 14 712 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 52 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení. Uvedla, že uzavřela s žalovaným po posouzení úvěruschopnosti [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] v tentýž den mu poskytla v hotovosti peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal žalobkyni tuto částku vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem za půjčené peníze 39 858 Kč, odměnou za zpracování 1 500 Kč a odměnou za komfortní a flexibilní splácení 11 616 Kč. Souhrn uvedených částek měl žalovaný zaplatit v 15 měsíčních splátkách po 7 532 Kč, počínaje 1. 5. 2020 a konče 1. 7. 2021. Žalovaný uhradil pouze 8 000 Kč. Žalobkyně požaduje pouze úhradu rozdílu mezi částkou půjčenou a částkou vrácenou.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz smlouvou o spotřebitelském úvěru z [datum] [číslo] zákaznickou kartou z téhož dne, předžalobní výzvou z [datum] včetně poštovního podacího archu a zjistil následující skutkový stav:

4. Žalobkyně poskytla žalovanému [datum] v hotovosti spotřebitelský úvěr 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit navýšený o poplatek 52 974 Kč, představující součet úroku 39 858 Kč, poplatku za zpracování 1 500 Kč a poplatku za komfortní a flexibilní splácení 11 616 Kč. Celkovou dlužnou částku 112 974 Kč měl žalovaný zaplatit v hotovosti v 15 měsíčních splátkách po 7 532 Kč, splatných vždy do konce splátkového období, přičemž první splátkové období začínalo běžet dnem uzavření smlouvy (smlouva o spotřebitelském úvěru). Žalovaný před poskytnutím úvěru uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný, nemá žádné vyživované osoby, podniká s čistým příjmem [částka], přičemž další čistý příjem domácnosti činí [částka], jeho externí splátky z jiných zápůjček činí [částka] a odhadované měsíční výdaje [částka]. Žalobkyně údaje ověřila z faktur [anonymizováno] [rok] (zákaznická karta). Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu ze smlouvy do [datum] (dopis z [datum] s podacím archem).

5. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1).

6. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., pokud si jinou výši strany neujednaly. Podle jeho § 2 výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

7. Žaloba je převážně důvodná.

8. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně bylo poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupovala tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný byl typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Proto se soud primárně zabýval tím, zda poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z § 86 a 87 tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a současně ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

9. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může [ulice] obchodní inspekce uložit pokutu. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti, přičemž z judikatury jednoznačně vyplývá, že se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně příjmů a výdajů, ale jeho prohlášení musí rovněž dostupným způsobem ověřovat.

10. Ze zákaznické karty je zřejmé, že žalobkyně sice úvěruschopnost žalovaného posuzovala, nikoliv však s odbornou péčí, neboť jediné, co si od něj vyžádala, byly nějaké blíže nekonkretizované faktury za měsíc [anonymizováno] [rok]. Z takového zdroje si zcela jistě nemohla učinit představu o pravidelných příjmech a výdajích žalovaného, zejména zda skutečně každý měsíc dosahuje uvedeného příjmu přesahujícího [částka], čím je tvořen blíže nekonkretizovaný příjem [částka], kolik činí jeho pravidelné výdaje, a to jednak na jeho podnikání a jednak na bydlení v nájmu a splátky jiných zápůjček. Vzhledem k tomu, že žalovaný v zákaznické kartě uvedl, že je majitelem bankovního účtu, nebylo nic snazšího, než si vyžádat výpisy z něj, neboť ty zpravidla nejlépe poskytují představu o finančních tocích. Obdobně si mohla žalobkyně vyžádat nájemní smlouvu či doklady o hrazení nájemného a souvisejících služeb. Není tak vůbec jasné, z čeho žalobkyně uzavřela, že žalovaný bude schopen splácet po dobu delší jednoho roku nemalou částku 7 500 Kč, navíc když uvedl, že má další závazky ze zápůjček.

11. Soud tak hodnotí smlouvu o zápůjčce jako absolutně neplatnou, protože žalobkyně porušila zákon o spotřebitelském úvěru. Jelikož je smlouva od počátku neplatná, získal žalovaný na úkor žalobkyně majetkový prospěch v podobě poskytnuté částky 60 000 Kč bez právního důvodu a je povinen jej vrátit jakožto bezdůvodné obohacení. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že tak učinil, přitom je na něm, aby byl v tomto směru v řízení aktivní. Soud tedy vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný na dluh uhradil 8 000 Kč, a přiznal jí požadovaný rozdíl mezi částkou půjčenou a vrácenou, tedy 52 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný je po celou dobu řízení pasivní, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení je přiměřená jeho možnostem, a proto určil splatnost podle obecného ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku.

12. Současně vznikla žalovanému nevrácením částky druhotná povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení, a to ve smyslu § 1958 odst. 2 občanského zákoníku v návaznosti na výzvu k zaplacení do 13. 8. 2021. Ode dne následujícího je žalovaný v prodlení. Ohledně požadavku na zákonný úrok z prodlení za období dřívější tak byla žaloba zamítnuta.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 3 občanského soudního řádu a přiznal ji žalobkyni, která byla neúspěšná pouze v nepatrné části týkající se úroku z prodlení. [příjmení] 14 712 Kč se skládá se ze soudního poplatku 2 080 Kč a z nákladů na právní zastoupení, tzn. z odměny advokáta za tři úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní výzva se základním skutkovým a právním rozborem, žaloba) po 3 180 Kč podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 této vyhlášky a z náhrady za daň z přidané hodnoty (21 %) z částek odměn a náhrad ve výši 2 192 Kč podle § 137 odst. 3 občanského soudního řádu. V souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu zavázal soud žalovaného zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce žalobkyně.