17 C 198/2025

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 30 220 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 420 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 18. 2. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 18 800 Kč- s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 724,11 Kč,- s úrokem ve výši 20,74 % ročně z částky 20 000 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení,- s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč od 17. 4. 2021 do 17. 2. 2022 včetně a z částky 8 580 Kč od 18. 2. 2022 do zaplacení,se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice-Okresnímu soudu v Opavě soudní poplatek ve výši 302 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 30 220 Kč spolu se sjednaným úrokem a zákonným úrokem z prodlení od 17. 4. 2021 do zaplacení z částky 20 000 Kč. Uvedla, že společnost , právnická osoba, , uzavřela s žalovaným po posouzení úvěruschopnosti , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , v tentýž den mu poskytla v hotovosti peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal společnosti úvěr vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem za půjčené peníze za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 3 400 Kč, odměnou za administrativní činnost 4 000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek 11 400 Kč. Souhrn uvedených částek měl žalovaný zaplatit věřitelce v 80 týdenních splátkách po 485 Kč, počínaje 11. 10. 2019 a konče 16. 4. 2021. Žalovaný uhradil pouze 8 580 Kč a dluží 20 000 Kč na jistině a 10 220 Kč za služby. Žalobkyně se stala nositelkou pohledávky na základě smlouvy o postoupení ze 7. 1. 2022, což bylo žalovanému oznámeno dopisem.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz smlouvou o spotřebitelském úvěru z , datum, č. , hodnota, včetně smluvních podmínek, kartou zákazníka z téhož dne, oznámením o postoupení pohledávky z 3. 2. 2022 včetně poštovního podacího lístku a zjistil následující skutkový stav:

4. Společnost , právnická osoba, , poskytla žalovanému , datum, v hotovosti částku 20 000 Kč jakožto spotřebitelský úvěr, který se žalovaný zavázal společnosti vrátit navýšený o náklady v podobě úroku 3 400 Kč, administrativního poplatku 4 000 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek 11 400 Kč. Celkovou částku 38 800 Kč měl žalovaný zaplatit v hotovosti v 80 týdenních splátkách po 485 Kč, počínaje sedmým dnem ode dne uzavření smlouvy. Žalovaný před poskytnutím úvěru uvedl, že je svobodný, bydlí společně s jinou osobou, má jedno nezaopatřené dítě, nemá jiné úvěry, je zaměstnán na dobu určitou do 31. 12. 2019 s příjmem 12 400 Kč měsíčně, měsíčně hradí za bydlení (nájem, inkaso, energie) 2 000 Kč, jeho osobní výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) činí 3 000 Kč a platí výživné 1 500 Kč. Matematickým výpočtem tak bylo v kolonce „použitelný příjem“ uvedeno 5 900 Kč. Poskytovatelka úvěru údaje ověřila z výplatních pásek a pracovní smlouvy (karta zákazníka). Původní věřitelka oznámila žalovanému, že žalovanou pohledávku postoupila žalobkyni (dopis s podacím lístkem).

5. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 29. 5. 2022, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

6. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., pokud si jinou výši strany neujednaly. Podle jeho § 2 výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění.

7. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně.

8. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně bylo poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupovala tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný byl typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Proto se soud primárně zabýval tím, zda poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z § 86 a 87 tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a současně ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

9. Přestože v zákoně o spotřebitelském úvěru byla v době uzavření smlouvy její neplatnost konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti, přičemž z judikatury jednoznačně vyplývá, že se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně příjmů a výdajů, ale jeho prohlášení musí rovněž dostupným způsobem ověřovat.

10. Z karty zákazníka je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně sice úvěruschopnost žalovaného posuzovala, nikoliv však s odbornou péčí. Předně z ničeho neplyne, že by poskytovatelka úvěru ověřovala výdaje žalovaného. Přitom o částkách uvedených žalovaným – 2 000 Kč na bydlení a 3 000 Kč na osobní výdaje - lze mít s ohledem na běžné ceny objektivní pochybnosti. Pouze částka životního minima stanovená nařízením vlády činila v té době 3 410 Kč a ta navíc nepředstavuje skutečné výdaje. Již tyto údaje musely v poskytovatelce úvěru vzbudit důvodnou pochybnost o schopnosti žalovaného splácet měsíčně 1 940 Kč, když čistý příjem žalovaného činil pouhých 12 400 Kč a byl zajištěn jen na dobu dalších tří měsíců od uzavření smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně měla po získání těchto informací objektivně jakožto profesionálka vyhodnotit situaci žalovaného, ochránit jej před nezodpovědným zadlužením a případnou vlastní neznalostí a úvěr mu neposkytnout.

11. Soud tak hodnotí smlouvu o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou. Jelikož je smlouva od počátku neplatná, získal žalovaný na úkor původní věřitelky, potažmo žalobkyně, majetkový prospěch v podobě poskytnuté částky 20 000 Kč bez právního důvodu a je povinen pouze tento vrátit jakožto bezdůvodné obohacení. Žalovaný netvrdil a neprokázal, že tak učinil. Proto soud vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradil jen 8 580 Kč (3 580 Kč před postoupením pohledávky a 5 000 Kč po jejím postoupení) a přiznal jí rozdíl mezi částkou poskytnutou a vrácenou, tedy 11 420 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl po celou dobu řízení zcela pasivní, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení částky je přiměřená jeho možnostem. Proto vycházel z obecného ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku a určil splatnost v návaznosti na prokazatelně odeslanou výzvu k úhradě obsaženou v oznámení o postoupení pohledávky. Ve výzvě byla právní předchůdkyní žalobkyně určena desetidenní lhůta k zaplacení od jejího doručení, výzva byla podána na poště 4. 2. 2022, doručenku k ní žalobkyně nepředložila. Vzhledem k běžné doručovací praxi soud tedy vychází z toho, že byla doručena nejpozději třetím dnem, tedy 7. 2. 2022. Desetidenní lhůta k plnění tak uplynula 17. 2. 2022 a ode dne následujícího náleží žalobkyně rovněž zákonný úrok z prodlení. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že žalovanému, která by na ni měl částečně právo, podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.

13. Protože ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, byl žalobkyni doměřen soudní poplatek za žalobu podle položky 2 bodu 2 sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek činí podle položky 1 bodu 1 písmena b) sazebníku 1 511 Kč, žalobkyně dosud zaplatila jen 1 209 Kč, proto byla zavázána k doplacení částky 302 Kč.