17 C 21/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní titul Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul . jméno jméno sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované o zaplacení částky 5 580 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 500 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z této částky od 4. 2. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 1 080 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z této částky od 4. 2. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 923 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 5 580 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 4. 2. 2019 do zaplacení. Uvedla, že společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovanou prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] [datum] smlouvu o úvěru [číslo] v tentýž den jí poskytla úvěr 4 500 Kč na účet č. [bankovní účet], který žalovaná označila, přičemž žalovaná se zavázala společnosti úvěr vrátit spolu s poplatkem 1 080 Kč do 3. 2. 2019, což se nestalo. Dále uvedla, že pohledávka byla smlouvou z [datum] postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru [číslo] z [datum], fakturou vystavenou žalobkyní téhož dne, výpisem z účtu z téhož dne, fotografií občanského průkazu žalované, kartou klienta, oznámením o postoupení pohledávky z [datum] včetně poštovního podacího lístku a zjistil následující skutkový stav: [právnická osoba], se [datum] prostřednictvím internetových stránek zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 4 500 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit navýšené o poplatek za poskytnutí úvěru 1 080 Kč do 3. 2. 2019. Ještě téhož dne byla částka 4 500 Kč převedena na účet uvedený u jména žalované ve smlouvě č. [bankovní účet], a to pod variabilním symbolem v podobě čísla smlouvy a s poznámkou v podobě rodného čísla žalované. V tzv. kartě klienta je uveden příjem žalované 27 000 Kč, příjem podle dokumentů 3 500 Kč, celkové měsíční výdaje žalované 18 000 Kč, zdroj příjmu – [anonymizováno]. Původní věřitelka oznámila žalované, že pohledávku z uvedené smlouvy postoupila na žalobkyni.

4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění.

5. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně.

6. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky [právnická osoba] Předmětem podnikatelské činnosti původní věřitelky je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaná je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

7. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může [ulice] obchodní inspekce uložit pokutu.

8. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, aby tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhl důkazy ohledně splnění své povinnosti. Žalobkyně v tomto směru v žalobě uvedla, že úvěruschopnost žalované byla prověřována prostřednictvím databází, doložením potvrzení o příjmu a porovnáním příjmové a výdajové stránky, což je vyobrazeno v kartě klienta. K výzvě soudu, aby svá tvrzení konkretizovala a předložila veškeré důkazy k posuzování úvěruschopnosti, žalobkyně doplnila, že žalovaná byla prověřována prostřednictvím databáze SOLUS, kde neměla žádné dluhy, a opětovně soudu předložila kartu klienta. K jednání se následně žalobkyně nedostavila, čímž se zbavila práva být soudem poučena podle § 118a občanského soudního řádu o nutnosti doplnění tvrzení a navržení důkazů v tomto směru. Ke svým již tak kusým tvrzením žalobkyně předně nepředložila žádné důkazy, tedy ani výstup z lustrace žalované v databázi dlužníků, ani doklad o jejích příjmech. Jediné, čím žalobkyně splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žadatele o úvěr prokazuje, je tak karta klienta. V té jsou ovšem pouze zapsány nějaké údaje, aniž by bylo zřejmé, zda je právní předchůdkyně žalobkyně vůbec nějak ověřovala. Jediné, o čem by bylo možné učinit takový závěr, je jakýsi příjem 3 500 Kč (v souvislosti s poznámkou RP u zdroje příjmu by se mohlo jednat o rodičovský příspěvek). Toto je ovšem absolutně nedostatečné, ve zbývající části – ohledně výdajů a zbytku vyplněného příjmu – jakékoliv ověřování chybí. Žalobkyně tedy neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k posuzování schopnosti žalované úvěr splácet, a proto soud považuje z tohoto důvodu smlouvu za absolutně neplatnou, protože byl porušen zákon o spotřebitelském úvěru a současně narušen veřejný pořádek. Přestože se poskytnutá částka úvěru 4 500 Kč jeví jako snadno splatitelná, je toto pouze zdánlivé, protože žalovaná se zavázala vrátit ji v krátké šestitýdenní lhůtě. Pokud totiž takto nízkou částkou nedisponovala v době, kdy o ni žádala, mělo poskytovatelku úvěru o to více zajímat, odkud ji žalovaná získá za pouhých šest týdnů, navíc navýšenou o poplatek za úvěr, když žalovaná podle všeho v té době byla na rodičovské dovolené.

9. Protože je smlouva od počátku neplatná, vznikla žalované povinnost vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru 4 500 Kč v době přiměřené jejím možnostem. Žalovaná netvrdila, natož aby prokázala, že tuto povinnost splnila, přitom je na ní, aby byla v tomto směru v řízení aktivní. Proto soud zavázal žalovanou k zaplacení poskytnuté jistiny. Protože byla žalovaná v řízení zcela pasivní a ani ona se k jednání nedostavila, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení jistiny je přiměřená možnostem žalované. Proto soud aplikoval obecné pravidlo § 1958 odst. 2 občanského zákoníku o povinnosti splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, co je dlužník o plnění věřitelem požádán. To se prokazatelně stalo nejpozději zasláním faktury se splatností 3. 2. 2019. Současně vznikla žalované nevrácením částky druhotná povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení, a to ode dne následujícího, který je prvním dnem prodlení. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobkyně byla úspěšná ohledně částky 4 500 Kč s příslušenstvím a neúspěšná ohledně částky 1 080 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tedy měla úspěch co do 81 % uplatněného nároku a neúspěch co do 19 % uplatněného nároku; její celkový úspěch ve věci tak představuje 62 %. Celková výše účelně vynaložených nákladů žalobkyně činila 1 489 Kč a skládá se ze soudního poplatku ve výši 600 Kč a z nákladů na právní zastoupení, tzn. z odměny advokáta za tři úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní upomínka, žaloba) po 200 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) této vyhlášky a z náhrady za daň z přidané hodnoty (21 %) z těchto částek ve výši 189 Kč podle § 137 odst. 3 občanského soudního řádu 62 % z částky 1 489 Kč činí 923 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu zavázal soud žalovanou zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce žalobkyně. Soud vyhodnotil žalobu jako tzv. formulářovou, protože žalobkyně podává opakovaně žaloby tohoto druhu a údaje v jednotlivých věcech se liší jen v označení žalované strany, datu uzavření smlouvy, jejím čísle, výši úvěru a poplatku, čísle účtu a výši žalované částky.