17 C 235/2025

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 18 013 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 606 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč splatných vždy do konce měsíce, počínaje kalendářním měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 10 407 Kč- s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 388,78 Kč,- s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 119,62 Kč,- s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 207,39 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení,- s úrokem ve výši 18,24 % ročně z částky 9 207,39 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení,se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice-Okresnímu soudu v Opavě soudní poplatek ve výši 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 18 013 Kč spolu se sjednaným úrokem od 31. 1. 2023 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení od 1. 10. 2022 do zaplacení z částky 9 207,39 Kč. Uvedla, že společnost , právnická osoba, , uzavřela s žalovaným po posouzení úvěruschopnosti , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , v tentýž den mu poskytla v hotovosti peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal společnosti půjčenou částku vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem za půjčené peníze za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 5 101 Kč, odměnou za zpracování 1 500 Kč, odměnou za službu komfortní a flexibilní splácení 2 316 Kč a poplatkem za pojištění 1 560 Kč. Souhrn uvedených částek měl žalovaný zaplatit věřitelce v 52 týdenních splátkách po 394 Kč, konče 30. 1. 2023. Žalovaný uhradil pouze 2 394 Kč a dluží 9 207,39 Kč na jistině a 8 805,61 Kč na poplatcích. Žalobkyně se stala nositelkou pohledávky na základě smlouvy o postoupení z 21. 9. 2023, což bylo žalovanému oznámeno dopisem.

2. Žalovaný u jednání potvrdil, že převzal 10 000 Kč a vrátil 2 394 Kč. Namítl, že chtěl vrátit více, ale když kontaktoval zprostředkovatele úvěru pana , Anonymizováno, , který měl splátky vybírat, že má pro něj další peníze, ten jej odbyl, že nemá čas, a později si zablokoval jeho telefonní číslo, což udělal i v jiných případech.

3. Soud provedl důkaz listinami a zjistil následující skutkový stav: Společnost , právnická osoba, , poskytla žalovanému , datum, v hotovosti úvěr 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr společnosti vrátit navýšený o poplatek 8 917 Kč, představující součet úroku 5 101 Kč, poplatku za zpracování 1 500 Kč a poplatku za komfortní a flexibilní splácení 2 316 Kč; kromě toho převzal závazek uhradit poplatek za pojištění 1 560 Kč. Celkovou dlužnou částku 20 477 Kč měl žalovaný zaplatit v hotovosti v 52 týdenních splátkách po 394 Kč, počínaje uplynutím jednoho týdne od data uzavření smlouvy (smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, z , datum, ). Žalovaný před poskytnutím úvěru uvedl, že žije s rodiči, je svobodný, nemá žádné vyživované osoby, je nezaměstnaný, jeho čistý měsíční příjem činí 5 961 Kč, další čistý příjem domácnosti 30 000 Kč, u společnosti , Anonymizováno, ani jinde žalovaný nesplácí jiné úvěry, jím odhadované měsíční výdaje činí 1 000 Kč, má bankovní účet. Poskytovatelka úvěru údaje ověřila z výpisů z bankovního účtu za měsíce 12/2021 a 1/2022 (zákaznická karta z 31. 1. 2022). Původní věřitelka oznámila žalovanému, že žalovanou pohledávku postoupila žalobkyni (dopis s podacím lístkem).

4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (§ 87). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění.

5. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně.

6. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně bylo poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupovala tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný byl typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Proto se soud primárně zabýval tím, zda poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z § 86 a 87 tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a současně ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

7. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru byla ke dni uzavření smlouvy o úvěru neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti, přičemž z judikatury jednoznačně vyplývá, že se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně příjmů a výdajů, ale jeho prohlášení musí rovněž dostupným způsobem ověřovat.

8. Ze zákaznické karty je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně sice úvěruschopnost žalovaného posuzovala, avšak učinila tak pouze formálně a rozhodně ne s odbornou péčí. Žalovaný byl v době poskytnutí úvěru nezaměstnaný s příjmem 5 961 Kč, nutně se tedy muselo jednat o některou z dávek státní sociální podpory či hmotné nouze. Již vůbec není zřejmé, co má představovat další čistý příjem domácnosti 30 000 Kč, který navíc ani nebyl nijak ověřován. Jednalo-li se o příjmy ostatních členů domácnosti, není jasné, proč je poskytovatelka úvěru brala v potaz, když těm úvěr poskytován nebyl; navíc je evidentní, že nijak nepracovala s výdaji ostatních členů domácnosti. Uvedený příjem měl přitom na poskytnutí úvěru rozhodující vliv. Pokud jde o výdaje samotného žalovaného, tak ty byly určeny pouze odhadem na 1 000 Kč měsíčně a již z této částky je nade vší pochybnost zřejmé, že neodpovídá realitě. I když žalovaný bydlel společně s rodiči, s přihlédnutím k běžným výdajům člověka na jídlo, ošacení, hygienické potřeby a bydlení, uvedená částka je silně podhodnocená. Z údajů, které měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici, by musela při jejich řádném vyhodnocení dospět k závěru, že objektivně nebude v možnostech žalovaného splácet měsíčně 1 576 Kč. Úvěr mu tedy neměla poskytnout.

9. Tímto způsobem poskytovatelka úvěru porušila zákon o spotřebitelském úvěru, a soud tak hodnotí smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Protože je smlouva od počátku neplatná, nemusí žalovaný hradit žalobkyni žádné poplatky a úroky. Získal však na úkor původní věřitelky, potažmo žalobkyně, majetkový prospěch v podobě poskytnuté částky 10 000 Kč bez právního důvodu a je povinen jej vrátit jakožto bezdůvodné obohacení. Žalovaný potvrdil, že vrátil pouze 2 394 Kč, a proto soud přiznal žalobkyni rozdíl mezi částkou půjčenou a vrácenou, tedy 7 606 Kč. Žalovaný je podle speciálního ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit tuto částku v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný uvedl, že by byl schopen splácet 1 000 Kč měsíčně. Tento spor je ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 také sporem o to, jaká doba pro vrácení odpovídá možnostem žalovaného, a tedy sporem o nastavení hmotněprávní splatnosti jeho dluhu.

10. Za účelem vyhodnocení možností žalovaného poskytnutou částku vrátit (jeho příjmů a celkových poměrů) soud přistoupil k jeho výslechu. Z jeho výpovědi zjistil, že od doby poskytnutí úvěru až do , datum, byl v evidenci Úřadu práce jako nezaměstnaný bez jakýchkoliv dávek, protože byl osobou společně posuzovanou s babičkou, se kterou i s rodiči nadále bydlí v městském bytě. Měsíční náklady na bydlení v něm činí 16 000 Kč, z výplaty bude přispívat 5 000 Kč. Žádné další závazky žalovaný nemá. Od 26. 11. 2025 je zaměstnán u společnosti , Anonymizováno, s měsíčním čistým příjmem kolem 25 000 Kč.

11. Při nezměněných poměrech do konce listopadu tohoto roku, žalovaný nejenže neměl na vracení půjčené částky v době poskytnutí úvěru, ale ani později. Situace se změnila až s jeho nástupem do zaměstnání v uplynulém měsíci. Až nyní je v možnostech žalovaného začít vracet zbytek poskytnuté částky, přičemž při popsaných poměrech a obecně známých cenách věcí běžné spotřeby by toho měl být schopen v měsíčních splátkách po 1 000 Kč. Teprve pokud by je řádné nehradil, dostane se do prodlení se splácením a žalobkyně bude mít právo na úrok z prodlení. Žalobkyni se přitom při řádném splácení částka vrátí do osmi měsíců, což lze i při vědomí toho, že její právní předchůdkyně poskytla peníze někomu za shora popsané situace, považovat za spravedlivé uspořádání práv a povinností účastníků.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že žalovaný, který by na ni měl částečně právo, náhradu nákladů řízení nepožadoval.

13. Protože ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, byl žalobkyni doměřen soudní poplatek za žalobu podle položky 2 bodu 2 sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek činí podle položky 1 bodu 1 písmena a) sazebníku 1 000 Kč, žalobkyně dosud zaplatila jen 800 Kč, proto byla zavázána k doplacení částky 200 Kč.