17 C 237/2022

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa ; zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení jméno . sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 27 573 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 957 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 3. 8. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 13 616 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 19 876 Kč od 10. 7. 2021 do 2. 8. 2022 včetně a z částky 5 919 Kč od 3. 8. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 27 573 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 19 876 Kč od 10. 7. 2021 do zaplacení. Uvedla, že s žalovaným uzavřela po posouzení jeho úvěruschopnosti prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] 2. 5. 2021 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě mu poskytla bezhotovostně 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finance vrátit do 9. 7. 2021, a to společně s poplatkem 4 876 Kč. Žalovaný však uhradil pouze 1 043 Kč, které si žalobkyně započítala na smluvní pokutu. Pro případ prodlení na sebe převzal jednak závazek zaplatit účelně vynaložené náklady 2 500 Kč (500 Kč za každou z pěti upomínek), jednak závazek k úhradě smluvní pokuty 0,1 % denně z dlužné částky. Kromě částky 19 876 Kč tak žalobkyně požaduje účelně vynaložené náklady 2 500 Kč a smluvní pokutu 5 197 Kč (0,1 % denně z částky 15 000 Kč od 10. 7. 2021 do 30. 8. 2022 při zohlednění částečné úhrady).

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz listinou označenou jako smlouva o zápůjčce datovanou [datum], listinou označenou jako dodatek ke smlouvě o úvěru [číslo] z [datum], třemi potvrzeními o platbě, výzvou k úhradě z [datum], podacím lístkem, mzdovými lístky žalovaného za listopad a prosinec 2020, kopií občanského průkazu žalovaného a dospěl ke zjištění následujícího skutkového stavu: Žalobkyně se [datum] prostřednictvím internetu zavázala poskytnout žalovanému zápůjčku 1 500 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet] do dvou dnů ode dne účinnosti smlouvy. Tentýž den tak učinila, přičemž se jednalo o účet vedený na jméno žalovaného, ze kterého jí byla již [datum] zaslána platba 1 Kč. Žalovaný se zavázal uvedenou částku žalobkyni vrátit společně s poplatkem 488 Kč do [datum]. Následně se [datum] účastníci dohodli na navýšení zápůjčky na 15 000 Kč a poplatku na 4 876 Kč při nezměněné splatnosti. Ještě ten den žalobkyně odeslala žalovanému na stejný účet 13 500 Kč. Dopisem z [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení celkového dluhu 25 988 Kč do tří dnů v důsledku prodlení. Výzva byla žalovanému téhož dne odeslána na adresu [adresa], kterou uvedl jako doručovací adresu ve smlouvě. Z výplatních lístků žalovaného vyplývá, že v [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok] byl zaměstnán u [právnická osoba] [anonymizováno], x [právnická osoba], a jeho čistý příjem činil [částka], respektive [částka], a byl mu vyplácen na stejný účet jako zápůjčka.

4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

5. Žaloba je důvodná pouze částečně.

6. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

7. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může [ulice] obchodní inspekce uložit pokutu.

8. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, aby tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhl důkazy ohledně splnění své povinnosti. K výzvě soudu v tomto ohledu žalobkyně sdělila, že žalovaný je zaměstnán u společnosti [právnická osoba], s čistým měsíčním příjmem kolem [částka], což doložila dvěma výplatními páskami, které si od žalovaného před uzavřením smlouvy vyžádala. Dále uvedla, že vycházela z údajů sdělených žalovaným, a sice že je zaměstnán na dobu neurčitou, bydlí v podnájmu, je svobodný, nemá nezletilé děti, měsíčně vynaloží [částka]. Tvrdila také, že protože uvedená částka výdajů byla nižší než částka nezabavitelného životního minima, vycházela ohledně výdajů z částky stanoveného minima 7 873 Kč. Přestože příjmy žalovaného žalobkyně tedy ověřovala, v prvé řadě nelze toto ověření považovat za dostatečné, protože se spokojila se dvěma výplatními lístky za období předcházející poskytnutí úvěru o pět a šest měsíců; z ničeho neplyne, že žalovaný byl zaměstnán a takového příjmu dosahoval i v době poskytnutí spotřebitelského úvěru. Reálnou výdajovou stránku žalovaného pak žalobkyně neověřovala vůbec, protože vycházela jen z obecných údajů částek stanoveného životního minima, které však nevypovídají nic o skutečných pravidelných výdajích žalovaného, zejména na bydlení. Není také zřejmé, zda a jakým způsobem žalobkyně prověřovala, jestli žalovaný nemá jiné závazky ze smluv o úvěru, které nutně nemusí být ve fázi exekučního vymáhání, přitom jakožto poskytovatelka úvěru má přístup do registrů, které tyto informace shromažďují.

9. Protože žalobkyně dostatečně odborně neposuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet, považuje soud smlouvu od počátku za neplatnou. Žalovaný tedy získal na úkor žalobkyně majetkový prospěch v podobě částky 15 000 Kč bez právního důvodu a je povinen jej vrátit jakožto bezdůvodné obohacení v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že tak učinil, přitom je na něm, aby byl v tomto směru v řízení aktivní. Soud proto vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný zaplatil 1 043 Kč (které však žalobkyně nesprávně započetla na smluvní pokutu). Přiznal tak žalobkyni rozdíl mezi částkou půjčenou (15 000 Kč) a vrácenou (1 043 Kč), tedy 13 957 Kč. Protože ani žalovaný se k jednání nedostavil a je po celou dobu řízení pasivní (sdělil soudu pouze svou doručovací adresu), nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení bezdůvodného obohacení je přiměřená jeho možnostem. Vzhledem k tomu soud vycházel z obecného ustanovení o splatnosti a vázal ji na výzvu k úhradě z [datum], která byla žalovanému prokazatelně téhož dne odeslána. Ve výzvě byla stanovena lhůta k zaplacení tři dny. Lze očekávat, že výzva byla žalovanému doručena nejpozději do tří dnů od jejího podání na poště, tedy [datum], ode dne následujícího běžela lhůta tří dnů pro zaplacení, která skončila 2. 8. 2022; od dalšího dne je tak žalovaný v prodlení. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s přihlédnutím k tomu, že vzájemný úspěch a neúspěch účastníků je srovnatelný.