17 C 321/2025

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 10 853,11 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 10 853,11 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 20. 10. 2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 10 853,11 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Uvedla, že po posouzení úvěruschopnosti s ním uzavřela 10. 5. 2019 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě mu vyplatila úvěr 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem. Protože se dostal do prodlení, došlo v souladu se smlouvou 20. 10. 2022 k zesplatnění celého úvěru, čímž vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tzv. novou jistinu úvěru 24 410,49 Kč, sestávající z nesplacené jistiny úvěru a dosud nezaplacených a přirostlých úroků. Pro případ prodlení s vrácením této nové jistiny se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny ode dne následujícího po její splatnosti. Rozsudkem zdejšího soudu č. j. , spisová značka, byl žalovaný pravomocně zavázán mimo jiné k zaplacení této smluvní pokuty za dobu do 27. 2. 2023 v kapitalizované částce 3 148,89 Kč. Protože však prodlení žalovaného trvá nadále, požaduje žalobkyně v tomto řízení zaplacení smluvní pokuty za další období od 28. 2. 2023 do 17. 5. 2024 při zohlednění zákonného omezení § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru v podobě poloviny celkové výše poskytnuté finanční částky.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. , spisová značka, bylo zjištěno, že k návrhu žalobkyně se skutkovými tvrzeními vztahujícími se k téže smlouvě o spotřebitelském úvěru byl vydán rozsudek pro zmeškání, kterým jí soud pravomocně přiznal vůči žalovanému mimo jiné smluvní pokutu 3 148,89 Kč, což odpovídalo 0,1 % denně z částky 24 410,49 Kč od 21. 10. 2022 do 27. 2. 2023.

4. Dále soud provedl důkaz listinami a zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit za ně úroky od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny ve výši efektivní sazby 83,87 % ročně, a to v 60 měsíčních splátkách po 1 640 Kč, splatných vždy k 16. dni každého kalendářního měsíce, počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen (smlouva o úvěru z 10. 5. 2019 č. , hodnota, , fotografie občanského průkazu žalovaného). V den uzavření smlouvy žalovaný vyplnil formulář žalobkyně – hodnocení klienta, kde uvedl, že jeho pravidelný čistý měsíční příjem činí 28 165 Kč a jedná se o příjem ze zaměstnání u společnosti , právnická osoba, .; jeho výdaje tvoří životní minimum 3 410 Kč, výživné 2 000 Kč, výdaje na bydlení 2 000 Kč, celkem tedy 7 410 Kč, plus rezerva 1 000 Kč; dále uvedl, že je svobodný, bydlí v pronájmu, je vyučen (hodnocení klienta). Žalovaný poskytl žalobkyni výplatní lístky za měsíce březen a duben 2019, dokládající čistý příjem od zaměstnavatele 28 490 Kč a 27 840 Kč, a pracovní smlouvu, ze které vyplývá, že v době uzavření smlouvy o úvěru byl zaměstnán jako , Anonymizováno, – , Anonymizováno, u společnosti , právnická osoba, . Dále předložil společné prohlášení podepsané jím a , jméno FO, o tom, že jmenovaná souhlasí s vyplacením úvěru na svůj účet č. , č. účtu, , přičemž z částečného výpisu z účtu žalobkyně je evidentní, že na uvedený účet úvěr 30 000 Kč vyplatila. Z detailů plateb na účtu , jméno FO, dále vyplývá, že na něj byla žalovanému vyplácena také jeho mzda. V registru SOLUS nebyly vedeny žádné závazky žalovaného po splatnosti, v registru NRKI procházel žalovaný s hodnotou skóre 549, což značí nízké riziko (výpisy z těchto registrů).

5. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 29. 5. 2022, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

6. Žaloba není důvodná.

7. V souladu s citovanými ustanoveními se soud v prvé řadě zabýval tím, zda žalobkyně řádně posuzovala před uzavřením smlouvy o úvěru schopnost žalovaného úvěr splácet. V tomto ohledu není nijak vázán předchozím rozhodnutím ve věci , spisová značka, , neboť v ní bylo vyhověno požadavkům žalobkyně rozsudkem pro zmeškání, tedy na základě pouhých žalobních tvrzení bez provedeného dokazování. V uvedené věci tak soud neprokazoval ani žalobní tvrzení, že žalobkyně úvěruschopnost řádně posuzovala.

8. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

9. Přestože v zákoně o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy, byla neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu.

10. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, aby tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhl důkazy ohledně splnění své povinnosti. Soud vyzval žalobkyni ještě před prvním jednáním, aby v tomto směru doplnila žalobní tvrzení a důkazní návrhy, na což žalobkyně reagovala předložením shora uvedených listinných důkazů s tím, že ohledně výdajů na bydlení vycházela z částky 2 000 Kč uvedené žalovaným a z toho, že každý je povinen jednat v právním styku poctivě. K výslovnému dotazu soudu pak u jednání uvedla, že žádné další důkazy k posuzování úvěruschopnosti nemá k dispozici. Soud znovu poukazuje na shora citovanou judikaturu, ze které jednoznačně vyplývá, že poskytovatel úvěru se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr. Žalobkyně přitom žádným způsobem neověřovala pravidelné výdaje žalovaného, v tomto případě především pravidelné výdaje na bydlení, přestože žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, a z běžné zkušenosti je jasné, že jeho měsíční výdaje na bydlení tak nemohly činit pouhé 2 000 Kč. Kromě toho si žalovaný nechal vyplácet mzdu na účet jiné osoby, na který si rovněž nechal poskytnout úvěr. Toto samo o sobě vzbuzuje objektivně pochybnosti, zda tak nečiní kvůli možným exekucím. Přitom doložený příjem žalovaného 28 000 Kč není ve vztahu k výši poskytnutého úvěru 30 000 Kč a výši sjednaných měsíčních splátek 1 640 Kč nijak výrazný, když navíc žalovaný bydlel v nájemním bytě a měl vyživovací povinnost. Žalobkyně tedy sice úvěruschopnost žalovaného posuzovala, ale učinila tak neúplně a neodborně, s výstupy objektivně vzbuzujícími pochybnost o schopnosti žalovaného dostát nasmlouvaným závazkům.

11. Soud tedy považuje smlouvu za absolutně neplatnou, proto vznikla žalovanému pouze povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru 30 000 Kč, jejíhož zaplacení se však žalobkyně v tomto řízení nedomáhá. Zde žalobkyně požaduje pouze část dohodnuté smluvní pokuty, avšak podle neplatného ujednání, a proto byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který by na ni měl právo, protože byl v řízení zcela úspěšný, žádné náklady řízení podle obsahu spisu nevznikly.