17 C 56/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně proti žalované: ; celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované o zaplacení částky 156 857,06 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 105 085,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 1. 11. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhá vůči žalované zaplacení částky 24 572,84 Kč -) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 572,84 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, -) s úrokem ve výši 10,9 % ročně z částky 129 658,32 Kč od 19. 10. 2020 do 16. 11. 2020, -) s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 129 658,32 Kč od 17. 11. 2020 do zaplacení, -) s kapitalizovaným úrokem od 18. 7. 2020 do 18. 10. 2020 ve výši 3 569,81 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 22 986 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 1. 11. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. V části, ve které se žalobkyně domáhá vůči žalované zaplacení částky 4 212,74 Kč -) s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 212,74 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, -) s úrokem ve výši 12,9 % ročně z částky 27 198,74 Kč od 19. 10. 2020 do 18. 11. 2020, -) s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 27 198,74 Kč od 19. 11. 2020 do zaplacení, -) s kapitalizovaným úrokem od 20. 7. 2020 do 18. 10. 2020 ve výši 868,34 Kč, se žaloba zamítá.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4 074 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalované zaplacení částky 156 857,06 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení a smluveného úroku, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. Uvedla, že nejprve [datum] uzavřela se žalovanou rámcovou smlouvu [číslo] na jejímž základě jí aktivovala běžný účet č. [bankovní účet]. Následně [datum] uzavřely účastnice dodatek [číslo] k rámcové smlouvě – smlouvu o úvěru č. [anonymizováno], podle které žalobkyně poskytla žalované [datum] po předchozím posouzení úvěruschopnosti úvěr 150 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s ročním úrokem 10,9 % v pravidelných měsíčních splátkách po 2 361 Kč, splatných vždy k 18. dni v měsíci, počínaje 18. 1. 2019 a konče 18. 12. 2026. Počínaje 18. 8. 2020 však žalovaná přestala splátky řádně hradit, neboť zaplatila včas pouze splátky od 18. 1. 2019 do 18. 7. 2020 a poté uhradila do 30. 9. 2020 jen 5,52 Kč a 50 Kč. Dále [datum] uzavřely účastnice dodatek [číslo] k rámcové smlouvě – smlouvu o úvěru č. [anonymizováno], podle které žalobkyně poskytla žalované téhož dne po předchozím posouzení úvěruschopnosti úvěr 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr vrátit spolu s ročním úrokem 12,9 % v pravidelných měsíčních splátkách po 501 Kč, splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje 20. 6. 2019 a konče 20. 5. 2027. Počínaje 20. 8. 2020 však žalovaná přestala splátky řádně hradit, neboť zaplatila včas pouze splátky od 20. 6. 2019 do 20. 7. 2020. Proto žalobkyně přistoupila v souladu se smlouvami k zesplatnění obou úvěrů ke dni 19. 10. 2020.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Z rámcové smlouvy [číslo] z [datum] soud zjistila, že žalobkyně zřídila pro žalovanou běžný účet č. [bankovní účet], ke kterému jí vystavila platební kartu. Z výzvy k zaplacení dluhu z [datum] včetně poštovního podacího archu je zřejmé, že žalobkyně kvůli neuhrazeným dluhům vyzvala žalovanou k předčasnému a co nejrychlejšímu zaplacení dluhů, a to 28 067,08 Kč ze smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] a 133 228,13Kč ze smlouvy o úvěru č. [anonymizováno].

4. K prvnímu úvěrovému vztahu soud provedl důkaz dodatkem [číslo] z [datum] a vzal za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované neúčelový úvěr 150 000 Kč převodem na shora uvedený účet, oproti tomu se žalovaná zavázala žalobkyni úvěr vrátit navýšený o úrok 10,9 % ročně, respektive 9,9 % ročně, v 96, respektive 92, měsíčních splátkách po 2 361 Kč, splatných vždy k 18. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy došlo k čerpání úvěru. Z výpisu z účtu soud zjistil, že [datum] žalobkyně žalované převedla na účet 150 000 Kč. Z přehledu plateb má soud za prokázané, že k několikadenním prodlením s úhradou úvěru se žalovaná dostávala od splátky splatné 18. 4. 2020 a od 30. 9. 2020, kdy zaplatila 50 Kč, již neprovedla žádnou úhradu.

5. K druhému úvěrovému vztahu soud učinil důkaz dodatkem [číslo] z [datum] a vzal za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované neúčelový úvěr 30 000 Kč převodem na shora uvedený účet, oproti tomu se žalovaná zavázala žalobkyni úvěr vrátit navýšený o úrok 12,9 % ročně, respektive 11,9 % ročně, v 96, respektive 91, měsíčních splátkách po 501 Kč, splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy došlo k čerpání úvěru. Z výpisu z účtu soud zjistil, že [datum] žalobkyně žalované převedla na účet 30 000 Kč. Z přehledu plateb má soud za prokázané, že k několikadenním prodlením s úhradou úvěru se žalovaná dostávala od splátky splatné 20. 4. 2020 a od 17. 8. 2020, kdy zaplatila dvakrát 501 Kč, již neprovedla žádnou úhradu.

6. Ohledně posuzování úvěruschopnosti měla žalobkyně k dispozici potvrzení o výši příjmu z [datum], ze kterého soud zjistil, že žalovaná byla zaměstnaná na dobu neurčitou v [právnická osoba], s hrubou měsíční mzdou [částka], přičemž za posledních 12 měsíců dosáhla čistého průměrného měsíčního výdělku [částka] a za poslední 3 měsíce čistého průměrného měsíčního výdělku [částka]. Dále má soud z aplikačních dat žalobkyně za prokázané, že žalovaná uvedla při žádání o úvěry, že je vyučená, svobodná, bez vyživovacích povinností, bydlí u rodičů, v prvním případě, že nesplácí nic, ve druhém, že splácí 4 000 Kč, na bydlení vynaloží [částka] a na léky/jídlo/dopravu [částka] a že příjmy ostatních členů domácnosti činí [částka]; z databáze žalobkyně je také zřejmé, že [datum] zamítla žádost žalované o převedení půjček a že také zamítla veškeré další žádosti žalované o půjčky či jejich převedení, které následovaly po [datum]. Z úvěrové zprávy z [datum] soud zjistil, že žalobkyně lustrovala žalovanou v rejstříku BRKI a že k uvedenému datu bylo od [anonymizováno] [rok] žalované odmítnuto [anonymizováno] žádostí o splátkový úvěr (na částky od 50 000 Kč do 300 000 Kč včetně žádosti o úvěr ze stavebního spoření) a [anonymizováno] žádost o kreditní kartu, zatímco u ní existují [anonymizováno] splátkový úvěr, [anonymizováno] nesplátkový úvěr a [anonymizováno] kreditní karta, s poznámkami skórovacího systému, že jde o rizikový typ produktu a že za posledních 6 měsíců u žalované roste suma zbývající částky. Z existujících závazků se jednalo o spotřební úvěr na 300 000 Kč od 11. 9. 2018 s výší pravidelné měsíční splátky 4 046 Kč, kontokorentní úvěr od 7. 9. 2018 s úvěrovým rámcem 5 000 Kč a revolvingový úvěr od 11. 9. 2018 s úvěrovým rámcem 5 000 Kč. Dále je ze zprávy evidentní, že od počátku [anonymizováno] [rok] bylo žalované poskytnuto [anonymizováno] drobných úvěru (až na jednu výjimku 5 000 Kč) od nebankovních poskytovatelů. Z úvěrové zprávy z [datum] soud zjistil, že žalobkyně lustrovala žalovanou v rejstříku BRKI a že k uvedenému datu k dosavadním údajům přibyl úvěr na 150 000 Kč poskytnutý žalované žalobkyní na základě smlouvy z [datum] a [anonymizováno] další odmítnutá žádost o úvěr na 150 000 Kč z [datum].

7. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

8. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., pokud si jinou výši strany neujednaly. Podle jeho § 2 výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

9. Žaloba je důvodná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uváděla žalobkyně.

10. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaná je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

11. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může [ulice] obchodní inspekce uložit pokutu.

12. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, aby tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhl důkazy ohledně splnění své povinnosti. Z provedeného dokazování je zjevné, že žalobkyně sice úvěruschopnost žalované před uzavřením každé ze smluv posuzovala, nikoliv však dostatečně a s odbornou péčí, protože jinak by jí úvěr nemohla poskytnout ani v jednom případě. Předně žalobkyně žádným způsobem neověřovala základní pravidelné výdaje žalované, jakými jsou výdaje na bydlení a běžné potřeby. Spokojila se s tím, co uvedla sama žalovaná, a sice že bydlí u rodičů a na bydlení přispívá [částka]. Jediné, co si žalobkyně od žalované vyžádala, a to navíc jen v případě první žádosti o úvěr 150 000 Kč, bylo potvrzení o příjmu ze zaměstnání. Ovšem již při porovnání výše čistého měsíčního příjmu žalované v částce necelých [částka] s údaji vyplývajícími z lustrace v rejstříku BRKI musela mít žalobkyně objektivně důvodné pochybnosti o schopnosti žalované oba úvěry se shora popsanými parametry splácet, a to i kdyby se žalovaná subjektivně domnívala, že bude schopna svým závazkům dostát. Při uvedeném příjmu, pravidelné měsíční splátce dalšího úvěru přes 4 000 Kč a běžných každodenních výdajích na jídlo, bydlení a další nutné potřeby je na první pohled jasné, že žalovaná nemohla dostát již svému v pořadí prvnímu závazku splácet měsíčně 2 361 Kč, natož pak závazku v pořadí druhému splácet dalších 501 Kč. Problémy s hrazením výdajů vyplývají u žalované ostatně nepřímo i z jejích četných žádostí o„ drobné“ úvěry v řádech tisíců korun, které si pravidelně brala. Pochybnosti pak zjevně měly i ostatní bankovní či nebankovní subjekty, které v průběhu roku odmítly několik obdobných žádostí žalované o úvěry včetně úvěru ze stavebního spoření. Žalované totiž po odečtení již stávající splátky dlouhodobého úvěru zůstalo měsíčně k dispozici přibližně [částka]; z této částky měla hradit veškeré své výdaje na bydlení a živobytí a stěží jí tak mohlo zůstat dalších [částka] až [částka] na splátky úvěrů poskytnutých žalobkyní. Právě těmto situacím má odborné posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů zabránit; byla to právě žalobkyně, kdo měl po získání uvedených informací objektivně jakožto profesionálka, navíc profesionálka v bankovním sektoru, vyhodnotit její situaci, ochránit ji před nezodpovědným zadlužením a vlastní neznalostí a úvěry jí neposkytnout.

13. Soud tedy považuje obě smlouvy o úvěru za absolutně neplatné, protože byl porušen zákon o spotřebitelském úvěru a současně narušen veřejný pořádek. Protože jsou smlouvy od počátku neplatné, získala žalovaná na úkor žalobkyně majetkový prospěch v podobě poskytnutých částek 150 000 Kč a 30 000 Kč bez právního důvodu a je povinna je vrátit. Žalovaná netvrdila, natož aby prokázala, že tak učinila, přitom je na ní, aby byla v tomto směru v řízení aktivní. Soud tedy vycházel z tvrzení žalobkyně ohledně úhrad poskytnutých žalovanou. Podle první smlouvy žalovaná dostala 150 000 Kč a zaplatila splátky od 18. 1. 2019 do 18. 7. 2020, tj. 19 splátek po 2 361 Kč, a dále 18. 8. 2020 částku 5,52 Kč a 30. 9. 2020 částku 50 Kč, celkem tedy 44 914,52 Kč. Z první smlouvy tak soud přiznal žalobkyni rozdíl mezi částkami 150 000 Kč a 44 914,52 Kč, tj. 105 085,48 Kč. Podle druhé smlouvy žalovaná dostala 30 000 Kč a zaplatila splátky od 20. 6. 2019 do 20. 7. 2020, tj. 14 splátek po 501 Kč, celkem tedy 7 014 Kč. Z druhé smlouvy tak soud přiznal žalobkyni rozdíl mezi částkami 30 000 Kč a 7 014 Kč, tj. 22 986 Kč.

14. Současně vznikla žalované nevrácením částek druhotná povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení, a to ve smyslu § 1958 odst. 2 občanského zákoníku v návaznosti na výzvu k zaplacení obsaženou v dopise z [datum], tedy co nejdříve, nejpozději do 28. 10. 2020. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení až od 1. 11. 2020, přičemž soud její návrh nemůže překročit. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobkyně byla úspěšná ohledně podstatné části jistiny 128 071,48 Kč s úroky z prodlení a byla zcela neúspěšná ohledně části jistiny 28 785,58 Kč s úroky z prodlení, úroků kapitalizovaných již v žalobě v částkách 3 570 Kč a 868 Kč a úroků kapitalizovaných soudem ke dni vyhlášení rozsudku v částkách 1 123 Kč (10,9 % z 129 658,32 Kč od 19. 10. 2020 do 16. 11. 2020), 5 949 Kč (8,25 % z 129 658,32 Kč od 17. 11. 2020 do 7. 6. 2021), 298 Kč (12,9 % z 27 198,74 Kč od 19. 10. 2020 do 18. 11. 2020) a 1 236 Kč (8,25 % z 27 198,74 Kč od 19. 11. 2020 do 7. 6. 2021); ty sice představují příslušenství, nicméně se jedná o zásadní část předmětu řízení. Ke dni vyhlášení rozsudku tak byla předmětem řízení kapitalizovaná částka 169 901 Kč (přiznaných 128 071 Kč a nepřiznaných 41 830 Kč). Žalobkyně tedy měla úspěch co do 75 % uplatněného nároku a neúspěch co do 25 % uplatněného nároku; její celkový úspěch ve věci tak představuje 50 %. Celková výše účelně vynaložených nákladů žalobkyně činila 8 148 Kč a skládá se ze soudního poplatku ve výši 6 275 Kč a cestovních výdajů ve výši 1 873 Kč za cestu [značka automobilu] z [obec] do [obec] a zpět (338 km) se spotřebou motorové nafty 4,2 l [číslo] km a cenou dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. Náhrady ostatních nákladů se žalobkyně vzdala. 50 % z částky 8 148 Kč činí 4 074 Kč.