17 C 58/2026

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně:Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta. sídlem Adresa advokáta proti žalovanému:Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 62 665,55 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 29 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 25. 11. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 27 693,55 Kč - s kapitalizovaným úrokem z prodlení 8 712,08 Kč, - s kapitalizovaným úrokem 4 209,60 Kč, - s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 29 000 Kč od 22. 10. 2024 do 24. 11. 2024 včetně a 2,25 % ročně z částky 29 000 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení, - s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 29 000 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 25. 11. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 4 972 Kč - s kapitalizovaným úrokem z prodlení 894,46 Kč, - s kapitalizovaným úrokem 794,96 Kč, - s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 927,85 Kč od 22. 10. 2024 do 24. 11. 2024 včetně a z částky 1 927,85 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení, - s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 2 927,85 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 62 665,55 Kč spolu se sjednaným úrokem od 9. 1. 2024 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení od 1. 11. 2022 do zaplacení z částky 29 000 Kč a sjednaným úrokem od 26. 11. 2022 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení od 31. 3. 2022 do zaplacení z částky 2 927,85 Kč. Uvedla, že společnost právnická osoba, uzavřela s žalovaným po posouzení úvěruschopnosti 8. 4. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, v tentýž den mu poskytla v hotovosti peněžní prostředky ve výši 29 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal společnosti půjčenou částku vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem za půjčené peníze za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 21 685 Kč, odměnou za zpracování 1 500 Kč, odměnou za komfortní a flexibilní splácení 6 108 Kč a poplatkem za pojištění 2 709 Kč. Souhrn uvedených částek měl žalovaný zaplatit věřitelce ve 21 měsíčních splátkách po 2 905 Kč, konče 8. 1. 2024. Žalovaný nic neuhradil a dluží 29 000 Kč na jistině a 27 693,55 Kč na poplatcích. Dále žalobkyně tvrdila, že společnost právnická osoba, uzavřela s žalovaným po posouzení úvěruschopnosti 26. 11. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, v tentýž den mu poskytla v hotovosti peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal společnosti půjčenou částku vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem za půjčené peníze za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 1 677 Kč, odměnou za zpracování 1 500 Kč, odměnou za komfortní a flexibilní splácení 505 Kč a poplatkem za pojištění 1 560 Kč. Souhrn uvedených částek měl žalovaný zaplatit věřitelce v 52 týdenních splátkách po 236 Kč, konče 25. 11. 2022. Žalovaný uhradil pouze 6 000 Kč a dluží 2 927,85 Kč na jistině a 3 044,15 Kč na poplatcích. Žalobkyně se stala nositelkou pohledávek na základě smlouvy o postoupení z 21. 10. 2024, což bylo žalovanému oznámeno dopisem.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz listinami a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: Nejprve společnost právnická osoba, poskytla žalovanému 26. 11. 2021 částku 7 000 Kč jakožto úvěr, který se žalovaný zavázal společnosti vrátit navýšený o poplatek 3 682 Kč, představující součet úroku 1 677 Kč, poplatku za zpracování 1 500 Kč a poplatku za komfortní a flexibilní splácení 505 Kč. Celkovou dlužnou částku 12 242 Kč (včetně poplatku za pojištění 1 560 Kč) měl žalovaný zaplatit v 52 týdenních splátkách po 236 Kč, počínaje týdnem od data uzavření smlouvy (smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota). Žalovaný před poskytnutím úvěru uvedl, že bydlí v nájmu, je rozvedený, má jednu vyživovanou osobu, je zaměstnaný jako Anonymizováno na plný pracovní úvazek u společnosti právnická osoba., má čistý měsíční příjem 35 000 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 18 000 Kč, nemá další zápůjčky, jím odhadované měsíční výdaje činí 3 800 Kč, nemá bankovní účet. Poskytovatelka úvěru údaje ověřila ze dvou výplatních pásek a pracovní smlouvy (zákaznická karta z 26. 11. 2021). Ve druhém případě společnost právnická osoba, poskytla žalovanému 8. 4. 2022 v hotovosti částku 29 000 Kč jakožto úvěr, který se žalovaný zavázal společnosti vrátit navýšený o poplatek 29 293 Kč, představující součet úroku 21 685 Kč, poplatku za zpracování 1 500 Kč a poplatku za komfortní a flexibilní splácení 6 108 Kč. Celkovou dlužnou částku 61 002 Kč (včetně poplatku za pojištění 2 709 Kč) měl žalovaný zaplatit ve 21 měsíčních splátkách po 2 905 Kč, počínaje měsícem od data uzavření smlouvy (smlouva o spotřebitelském úvěru č. hodnota). Žalovaný před poskytnutím úvěru uvedl, že bydlí v nájmu, je rozvedený, nemá žádnou vyživovanou osobu, je zaměstnaný jako mistr na plný pracovní úvazek u společnosti Anonymizováno má čistý měsíční příjem 25 800 Kč, další čistý příjem domácnosti činí 18 000 Kč, poskytovatelce úvěru splácí 1 038 Kč na jiný úvěr, jím odhadované měsíční výdaje činí 4 000 Kč, nemá bankovní účet. Poskytovatelka úvěru údaje ověřila ze dvou výplatních pásek a pracovní smlouvy (zákaznická karta z 8. 4. 2022). Původní věřitelka oznámila žalovanému, že žalované pohledávky postoupila žalobkyni (dopis z 21. 10. 2024 s poštovním podacím lístkem).

4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění.

5. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně.

6. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně bylo poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupovala tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný byl typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Proto se soud primárně zabýval tím, zda poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z § 86 a 87 tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a současně ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

7. Přestože v zákoně o spotřebitelském úvěru byla do 29. 5. 2022 neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti, přičemž z judikatury jednoznačně vyplývá, že se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně příjmů a výdajů, ale jeho prohlášení musí rovněž dostupným způsobem ověřovat.

8. Ze zákaznických karet je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně sice úvěruschopnost žalovaného v obou případech posuzovala, nikoliv však s odbornou péčí. Především je evidentní, že poskytovatelka úvěrů nijak neověřovala pravidelné výdaje žalovaného, částky výdajů jsou ve všech případech pouze odhadované. Žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, nebylo tedy nic snazšího, než si vyžádat minimálně nájemní smlouvu a doklady o hrazení nájemného a souvisejících služeb. Při nájemním bydlení je navíc objektivně nereálné, aby měsíční výdaje žalovaného činily pouhých 3 800 Kč, respektive 4 000 Kč. Není také zřejmé, co má představovat tzv. další čistý příjem domácnosti, který opět nebyl nijak ověřován, a proč byl započítáván do příjmů žalovaného. Jediné, co právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala, byl stávající příjem žalovaného ze zaměstnání, nicméně při nedostatku podkladů ohledně jeho výdajů si nemohla učinit objektivní představu, zda je doložený příjem dostačující pro splácení dle nastavených parametrů smluv. V podstatných bodech se tak poskytovatelka úvěru spokojila pouze s prohlášením žalovaného, což je nedostatečné.

9. Popsaným způsobem právní předchůdkyně žalobkyně porušila zákon o spotřebitelském úvěru, a soud tak hodnotí obě smlouvy jako absolutně neplatné. Jelikož jsou smlouvy od počátku neplatné, získal žalovaný na úkor původní věřitelky, potažmo žalobkyně, majetkový prospěch v podobě poskytnutých částek bez právního důvodu a je povinen jej vrátit jakožto bezdůvodné obohacení. Žalovaný netvrdil a neprokázal, že tak učinil, proto soud vycházel z tvrzení žalobkyně o provedených úhradách. V případě žalobního nároku 1 žalovaný obdržel 29 000 Kč a podle žalobních tvrzení nic nevrátil; proto soud přiznal žalobkyni rozdíl 29 000 Kč. V případě žalobního nároku 2 žalovaný obdržel 7 000 Kč a podle žalobních tvrzení na dluh uhradil 6 000 Kč; proto soud přiznal žalobkyni rozdíl 1 000 Kč.

10. Současně vznikla žalovanému nevrácením částky druhotná povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl po celou dobu řízení zcela pasivní, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení částky je přiměřená jeho možnostem. Proto soud vycházel z obecného ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku a určil splatnost v návaznosti na prokazatelně odeslanou výzvu k úhradě obsaženou v oznámení o postoupení pohledávek. Ve výzvě byla právní předchůdkyní žalobkyně určena desetidenní lhůta k zaplacení od jejího doručení, výzva byla podána na poště 11. 11. 2024, doručenku k ní žalobkyně nepředložila. Vzhledem k běžné doručovací praxi soud tedy vychází z toho, že byla doručena nejpozději třetím dnem, tedy 14. 11. 2024. Desetidenní lhůta k plnění tak uplynula 24. 11. 2024 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že žalovanému, který by na ni měl částečně právo, žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Opavě. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí nebo na exekuci.