17 C 6/2026

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta . sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 45 998,32 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 30. 8. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 17 139,16 Kč- s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 322,31 Kč,- s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 304,99 Kč,- s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 000 Kč od 30. 7. 2024 do 29. 8. 2024 včetně,- s úrokem ve výši 26,16 % ročně z částky 13 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení,se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 30. 8. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 5 359,16 Kč- s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 094,35 Kč,- s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 808,76 Kč,- s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 458,02 Kč od 30. 7. 2024 do 29. 8. 2024 včetně a z částky 1 958,02 Kč od 30. 8. 2024 do zaplacení,- s úrokem ve výši 19,48 % ročně z částky 12 458,02 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení,se žaloba zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice-Okresnímu soudu v Opavě soudní poplatek ve výši 460 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 45 998,32 Kč spolu se sjednaným úrokem od 29. 11. 2023 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení od 8. 6. 2022 do zaplacení z částky 13 000 Kč a sjednaným úrokem od 12. 1. 2023 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení od 30. 6. 2022 do zaplacení z částky 12 458,02 Kč. Uvedla, že společnost , právnická osoba, , uzavřela s žalovaným po posouzení úvěruschopnosti 31. 5. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , v tentýž den mu poskytla v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal společnosti půjčenou částku vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem za půjčené peníze za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 12 088 Kč, odměnou za zpracování 1 500 Kč, odměnou za komfortní a flexibilní splácení 4 143 Kč a poplatkem za pojištění 2 340 Kč. Souhrn uvedených částek měl žalovaný zaplatit věřitelce v 78 týdenních splátkách po 450 Kč, konče 28. 11. 2023. Žalovaný uhradil pouze 2 000 Kč a dluží 13 000 Kč na jistině a 17 139,16 Kč na poplatcích. Dále žalobkyně tvrdila, že společnost , právnická osoba, , uzavřela s žalovaným po posouzení úvěruschopnosti 11. 2. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , v tentýž den mu poskytla v hotovosti peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal společnosti půjčenou částku vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem za půjčené peníze za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy 2 000 Kč, odměnou za komfortní a flexibilní splácení 2 580 Kč a poplatkem za pojištění 1 419 Kč. Souhrn uvedených částek měl žalovaný zaplatit věřitelce v 11 měsíčních splátkách po 2 364 Kč, konče 11. 1. 2023. Žalovaný uhradil pouze 9 500 Kč a dluží 12 458,02 Kč na jistině a 3 401,14 Kč na poplatcích. Žalobkyně se stala nositelkou pohledávek na základě smlouvy o postoupení z 29. 7. 2024, což bylo žalovanému oznámeno dopisem.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz listinami a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:Nejprve společnost , právnická osoba, , poskytla žalovanému 11. 2. 2022 částku 20 000 Kč jakožto úvěr, který se žalovaný zavázal společnosti vrátit navýšený o poplatek 4 580 Kč, představující součet úroku 2 000 Kč a částky za komfortní a flexibilní splácení 2 580 Kč. Celkovou dlužnou částku 25 999 Kč (včetně poplatku za pojištění 1 419 Kč) měl žalovaný zaplatit v 11 měsíčních splátkách po 2 364 Kč, počínaje měsícem od data uzavření smlouvy (smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ). Žalovaný před poskytnutím úvěru uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný, nemá žádnou vyživovanou osobu, je zaměstnaný jako , Anonymizováno, ve výrobě na plný pracovní úvazek u společnosti , Anonymizováno, má čistý měsíční příjem 24 898 Kč, nemá další zápůjčky, jím odhadované měsíční výdaje činí 12 000 Kč, má bankovní účet. Poskytovatelka úvěru údaje ověřila ze dvou výplatních pásek (zákaznická karta z 11. 2. 2022).Ve druhém případě společnost , právnická osoba, , poskytla žalovanému 31. 5. 2022 v hotovosti částku 15 000 Kč jakožto úvěr, který se žalovaný zavázal společnosti vrátit navýšený o poplatek 17 731 Kč, představující součet úroku 12 088 Kč, poplatku za zpracování 1 500 Kč a poplatku za komfortní a flexibilní splácení 4 143 Kč. Celkovou dlužnou částku 35 071 Kč (včetně poplatku za pojištění 2 340 Kč) měl žalovaný zaplatit v 78 týdenních splátkách po 450 Kč, počínaje týdnem od data uzavření smlouvy (smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ). Žalovaný před poskytnutím úvěru uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný, nemá žádnou vyživovanou osobu, je zaměstnaný jako , Anonymizováno, ve výrobě na plný pracovní úvazek u společnosti , Anonymizováno, , má čistý měsíční příjem 37 319 Kč, má jednu další zápůjčku u společnosti , právnická osoba, se splátkou 2 364 Kč měsíčně, jím odhadované měsíční výdaje činí 10 000 Kč, má bankovní účet. Poskytovatelka úvěru údaje ověřila ze dvou výplatních pásek (zákaznická karta z 31. 5. 2022).Původní věřitelka oznámila žalovanému, že žalované pohledávky postoupila žalobkyni (dopis z 29. 7. 2024 s poštovním podacím lístkem).

4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění.

5. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně.

6. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně bylo poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupovala tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný byl typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Proto se soud primárně zabýval tím, zda poskytovatelka úvěru splnila svou zákonnou povinnost vyplývající z § 86 a 87 tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb. začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a současně ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Odbornou péčí se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost věřitele, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Věřitel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

7. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru byla do 29. 5. 2022 neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce uložit pokutu. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti, přičemž z judikatury jednoznačně vyplývá, že se nemůže spokojit s pouhým čestným prohlášením žadatele o úvěr ohledně příjmů a výdajů, ale jeho prohlášení musí rovněž dostupným způsobem ověřovat.

8. Ze zákaznických karet je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně sice úvěruschopnost žalovaného v obou případech posuzovala, nikoliv však s odbornou péčí. Především je evidentní, že poskytovatelka úvěrů nijak neověřovala pravidelné výdaje žalovaného, částky výdajů jsou ve všech případech pouze odhadované. Žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu a má založený bankovní účet. Nebylo tedy nic snazšího, než si vyžádat minimálně nájemní smlouvu, doklady o hrazení nájemného a souvisejících služeb a v ideálním případě výpisy z účtu žalovaného, které by poskytovatelce úvěru poskytly reálný obraz o jeho příjmech a výdajích. Jediné, co právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala, byl stávající příjem žalovaného, nicméně při nedostatku podkladů ohledně jeho výdajů si nemohla učinit objektivní představu, zda je doložený příjem dostačující pro splácení dle nastavených parametrů smluv. V podstatných bodech se tak poskytovatelka úvěru spokojila pouze s prohlášením žalovaného, což je nedostatečné. Navíc je na první pohled zarážející, že během tří měsíců, které uplynuly mezi oběma smlouvami, vzrostl čistý příjem žalovaného na stejné pozici v totožném zaměstnání o více než 12 000 Kč, zatímco jeho výdaje měly o 2 000 Kč klesnout.

9. Popsaným způsobem právní předchůdkyně žalobkyně porušila zákon o spotřebitelském úvěru, a soud tak hodnotí obě smlouvy jako absolutně neplatné. Jelikož jsou smlouvy od počátku neplatné, získal žalovaný na úkor původní věřitelky, potažmo žalobkyně, majetkový prospěch v podobě poskytnutých částek bez právního důvodu a je povinen jej vrátit jakožto bezdůvodné obohacení. Žalovaný netvrdil a neprokázal, že tak učinil, proto soud vycházel z tvrzení žalobkyně o provedených úhradách. V případě žalobního nároku 1 žalovaný obdržel 15 000 Kč a podle žalobních tvrzení na dluh uhradil 2 000 Kč; proto soud přiznal žalobkyni rozdíl 13 000 Kč. V případě žalobního nároku 2 žalovaný obdržel 20 000 Kč a podle žalobních tvrzení na dluh uhradil 9 500 Kč; proto soud přiznal žalobkyni rozdíl 10 500 Kč.

10. Současně vznikla žalovanému nevrácením částky druhotná povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl po celou dobu řízení zcela pasivní, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení částky je přiměřená jeho možnostem. Proto soud vycházel z obecného ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku a určil splatnost v návaznosti na prokazatelně odeslanou výzvu k úhradě obsaženou v oznámení o postoupení pohledávek. Ve výzvě byla právní předchůdkyní žalobkyně určena desetidenní lhůta k zaplacení od jejího doručení, výzva byla podána na poště 16. 8. 2024, doručenku k ní žalobkyně nepředložila. Vzhledem k běžné doručovací praxi soud tedy vychází z toho, že byla doručena nejpozději třetím dnem, tedy 19. 8. 2024. Desetidenní lhůta k plnění tak uplynula 29. 8. 2024 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že žalovanému, který by na ni měl částečně právo, žádné náklady řízení nevznikly.

12. Protože ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, byl žalobkyni doměřen soudní poplatek za žalobu podle položky 2 bodu 2 sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek činí podle položky 1 bodu 1 písmena b) sazebníku 2 300 Kč (5 % ze základu 46 000 Kč), žalobkyně dosud zaplatila jen 1 840 Kč, proto byla zavázána k doplacení částky 460 Kč.