17 C 60/2020

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní titul Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátkou titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení 6 549,84 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 138,84 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 16. 1. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 2 411 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 702 Kč od 16. 1. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 543 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Opavě soudní poplatek ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 6 549,84 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 16. 1. 2020 do zaplacení z částky 4 840,84 Kč. Uvedla, že s žalovaným uzavřela [datum] prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] smlouvu o službě [anonymizováno] účet, prostřednictvím kterého žalovaný požádal žalobkyni o vystavení [anonymizováno] karty, což je platební karta umožňující platby u obchodníků do výše schváleného kreditního rámce a současně za poplatek odvíjející se od výše odložené platby odložení splatnosti vyúčtování až o 45 dnů. Žalobkyně zaslala prostřednictvím kurýrní služby žalovanému požadovanou platební kartu, kterou si osobně převzal [datum] na adrese [obec a číslo] a následně ji prostřednictvím [anonymizováno] účtu aktivoval. Prostřednictvím této karty žalovaný zaplatil v měsíci [anonymizováno] [rok] celkem 4 770,84 Kč, o čemž byl vyrozuměn měsíčním přehledem s odsunutým datem splatnosti 15. 1. 2020, a v měsíci [anonymizováno] [rok] celkem 1 324 Kč, o čemž byl vyrozuměn měsíčním přehledem s datem splatnosti 15. 1. 2020. Svůj dluh žalovaný zaplatil žalobkyni pouze částečně, neboť uhradil 1 956 Kč, z čehož žalobkyně započetla na úhradu poplatků 702 Kč a na úhradu jistiny 1 254 Kč. Žalobou tedy již nepožaduje žádné poplatky, toliko zbývající část jistiny 4 804,84 Kč a dále smluvní pokutu v souhrnné částce 1 709 Kč. Ta byla žalovanému naúčtována v souladu se smlouvou za prodlení s úhradou dluhu přesahující 30 dnů od splatnosti, a to za měsíc [anonymizováno] [rok] ve výši 1 047 Kč a za měsíc [anonymizováno] [rok] ve výši 662 Kč.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz smlouvou k službě [anonymizováno] účet z [datum] včetně obchodních podmínek, kopií občanského průkazu žalovaného, předávacím protokolem z [datum], vyúčtováním plateb za [anonymizováno] a [anonymizováno] [rok], vyúčtováním plateb za [anonymizováno] [rok], přehledem jednotlivých transakcí a zjistil následující skutkový stav:

4. Žalobkyně se prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] zavázala zřídit žalovanému zdarma tzv. [anonymizováno] účet, s nímž mohl žalovaný disponovat s celkovým finančním limitem odvíjejícím se od vyhodnocení jeho úvěruschopnosti a doložení jeho příjmů, přičemž startovací finanční limit se pohybuje obvykle ve výši 2 000 Kč až 30 000 Kč. Žalovaný byl oprávněn realizovat platby za zboží a služby prostřednictvím tohoto účtu a povinen hradit žalobkyni řádně a včas vyúčtování plateb a nákupů takto provedených, a to vždy alespoň ve výši 10 % všech dosud neuhrazených čerpání s tím, že výše zápůjční úrokové sazby a výše roční procentní sazby nákladů jsou uvedeny v obchodních podmínkách, které tvoří nedílnou součást smlouvy (článek I. smlouvy). Žalovaný podpisem potvrdil, že obchodní podmínky převzal, seznámil se s nimi a bez výhrad s nimi souhlasí. Dále se žalovaný zavázal pro případ, že neuhradí řádně a včas jakékoliv zaslané a splatné vyúčtování, respektive neuhradí alespoň 10 % z částky všech dosud nesplacených vyúčtování, zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady a smluvní pokutu, jejichž výše je uvedena v obchodních podmínkách (článek II. smlouvy). V těch jsou mimo jiných obsažena také ustanovení o podmínkách odložení splatnosti a s tím související výši roční zápůjční úrokové sazby, poplatku za odložení a RPSN, dále o [anonymizováno] kartě a o podmínkách a výši smluvních sankcí. Dne [datum] žalovaný převzal [anonymizováno] kartu (předávací protokol). Prostřednictvím [anonymizováno] účtu zaplatil za zboží a služby v měsíci [anonymizováno] [rok] částku 2 754,54 Kč, v měsíci [anonymizováno] [rok] částku 2 016,30 Kč (žalobkyně v žalobě nesprávně tyto dvě částky sečetla a podřadila je jen k měsíci [anonymizováno] [rok]) a v měsíci [anonymizováno] [rok] částku 1 324 Kč; vyúčtování vztahující se k těmto platbám byla splatná 15. 1. 2020 (vyúčtování, přehled jednotlivých transakcí).

5. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

6. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat splnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel požadovat zaplacení úroku z prodlení, a to ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., pokud si jinou výši strany neujednaly. Podle jeho § 2 výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

7. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně.

8. V prvé řadě soud konstatuje, že smluvní vztah účastníků, pokud by byl platně uzavřen, je po právní stránce nutné vyhodnotit jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku. Žalobkyně se totiž zavázala poskytovat žalovanému k jeho žádostem realizovaným prostřednictvím platební karty úvěr (tzv. revolvingový), který se žalovaný zavázal vrátit, a to při poskytnutí delší doby pro jeho vrácení včetně úroků. Proto je nutné aplikovat na vztah účastníků rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

9. Předmětem podnikatelské činnosti žalobkyně je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

10. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z 23. 4. 2008. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může [ulice] obchodní inspekce uložit pokutu.

11. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, aby tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhl důkazy ohledně splnění své povinnosti. Přestože je i ze znění smlouvy ke službě [anonymizováno] účet zřejmé, že žalobkyně sama si zákonem uloženou povinnost uvědomuje, žaloba neobsahovala ohledně posuzování úvěruschopnosti žádná skutková tvrzení, natož důkazní návrhy. K jednání se žalobkyně nedostavila, čímž se zbavila práva být soudem poučena podle § 118a občanského soudního řádu o nutnosti doplnění tvrzení a navržení důkazů v tomto směru. Žalobkyně tedy neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k posuzování schopnosti žalovaného úvěr splácet, a proto soud považuje smlouvu za absolutně neplatnou.

12. Protože je smlouva od počátku neplatná, vznikla žalovanému povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru 6 094,84 Kč představovanou realizovanými platbami za zboží a služby v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně uvedla, že jí žalovaný zaplatil 1 956 Kč. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že uhradil více, přitom je na něm, aby byl v tomto směru v řízení aktivní, protože žalobkyně z povahy věci nemůže prokazovat své negativní tvrzení, a sice že žalovaný celý dluh nezaplatil. Proto soud zavázal žalovaného k zaplacení rozdílu mezi částkou poskytnutou a vrácenou, tedy 4 138,84 Kč. Protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a ani on se k jednání nedostavil, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení jistiny je přiměřená možnostem žalovaného. Proto soud aplikoval obecné pravidlo § 1958 odst. 2 občanského zákoníku o povinnosti splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, co je dlužník o plnění věřitelem požádán. To se prokazatelně stalo nejpozději zasláním vyúčtování se splatností 15. 1. 2020. Současně vznikla žalovanému nevrácením částky druhotná povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení, a to ode dne následujícího, který je prvním dnem prodlení. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

13. Vzhledem k popsaným závěrům se již soud nezabýval možnými dalšími důvody neplatnosti smlouvy, souvisejícími s vtělením v podstatě veškerých zásadních ujednání, která úvěrový smluvní vztah účastníků blíže konkretizují, do obchodních podmínek, případně s výší úroků, poplatků a smluvních sankcí.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobkyně byla úspěšná ohledně částky 4 138,84 Kč s příslušenstvím a neúspěšná ohledně částky 2 411 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tedy měla úspěch co do 63 % uplatněného nároku a neúspěch co do 37 % uplatněného nároku; její celkový úspěch ve věci tak představuje 26 %. Celková výše účelně vynaložených nákladů žalobkyně činila 2 089 Kč a skládá se ze soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a z nákladů na právní zastoupení, tzn. z odměny advokátky za tři úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní upomínka, žaloba) po 200 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) této vyhlášky a z náhrady za daň z přidané hodnoty (21 %) z těchto částek ve výši 189 Kč podle § 137 odst. 3 občanského soudního řádu 26 % z částky 2 089 Kč činí 543 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu zavázal soud žalovaného zaplatit náklady řízení k rukám právní zástupkyně žalobkyně. Soud vyhodnotil žalobu jako tzv. formulářovou, protože žalobkyně podává opakovaně žaloby tohoto druhu a údaje v jednotlivých věcech se liší jen v označení žalované strany, datu uzavření smlouvy, datu a místě převzetí karty, výši plateb, poplatků a žalované částky.

15. Vzhledem k tomu, že ve věci nebyl vydán elektronický platební rozkaz, byl žalobkyni doměřen soudní poplatek za žalobu podle položky 2 bodu 2 sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek činí podle položky 1 bodu 1 písmena a) sazebníku 1 000 Kč, žalobkyně dosud zaplatila jen 400 Kč, proto byla zavázána k doplacení částky 600 Kč.