17 C 98/2021

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Terezou Kravalovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně ; zastoupená advokátem Mgr. jméno jméno sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 11 849 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 8. 10. 2019 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 2 849 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 8. 10. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 171 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 11 849 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 8. 10. 2019 do zaplacení. Uvedla, že [právnická osoba] [právnická osoba], uzavřela s žalovaným po prověření jeho úvěruschopnosti prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] [datum] (správně [datum] – poznámka soudu) smlouvu o úvěru, v tentýž den mu poskytla úvěr 9 000 Kč na účet č. [bankovní účet], přičemž žalovaný se zavázal společnosti úvěr vrátit spolu s poplatkem 2 671,47 Kč a úrokem 177,53 Kč do 7. 10. 2019, což se nestalo. Dále uvedla, že pohledávka byla smlouvou z [datum] postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

3. Soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o spotřebitelském úvěru č. [spisová značka] ze [datum rozhodnutí], potvrzením o provedené platbě prostřednictvím [anonymizováno], s. r. o., sdělením [právnická osoba], oznámením o postoupení pohledávky včetně poštovního podacího lístku a zjistil následující skutkový stav: Společnost [anonymizována dvě slova], x [právnická osoba], se [datum] prostřednictvím internetových stránek zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 9 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit navýšené o poplatek za poskytnutí úvěru 2 671,47 Kč při překročení doby splatnosti a úrok 177,53 Kč do 7. 10. 2019. Ještě téhož dne byla částka 9 000 Kč převedena na účet č. [bankovní účet] uvedený u jména žalovaného ve smlouvě, jehož byl majitelem. Původní věřitelka oznámila žalovanému, že pohledávku z uvedené smlouvy postoupila na žalobkyni a vyzvala jej k její úhradě do tří dnů dopisem z [datum], který byl téhož dne podán na poště k odeslání.

4. Podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli (§ 2 odst. 1). Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (§ 86). Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1). Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1879 věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená včetně jejího zajištění.

5. Žaloba je opodstatněná pouze částečně, a to z jiných právních důvodů, než uvádí žalobkyně.

6. Oznámením o postoupení pohledávky žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve věci namísto původní věřitelky Emma’s credit, s. r. o. Předmětem podnikatelské činnosti původní věřitelky je poskytování spotřebitelského úvěru, a vystupuje tedy z pozice poskytovatele ve smyslu § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 257/2016 Sb. Oproti tomu žalovaný je typickým spotřebitelem ve smyslu tohoto zákona. Ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s § 86 o následku v podobě neplatnosti právního jednání navazuje na předchozí právní úpravu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., které bylo podle důvodové zprávy začleněno do zákona o spotřebitelském úvěru, aby byl posílen princip zodpovědného úvěrování a ochrana spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, tedy že jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti se přitom rozumí vysoce kvalifikovaná činnost poskytovatele úvěru, jakožto profesionála v daném oboru, vyvíjená v souladu se zásadami poctivého obchodního styku a – objektivně chápáno - v nejlepším zájmu spotřebitele; činnost má směřovat k ověření, zda je žadatel o spotřebitelský úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinný rozpočet (reálné příjmy a výdaje) a v závislosti na nastavenou frekvenci splácení bez problémů schopen úvěr splácet. Toto je velmi individuální, protože u osob s totožným příjmem tomu může být jinak s ohledem na jejich závazky, vyživovací povinnosti atd. Poskytovatel musí vzít v úvahu konkrétní situaci, konkrétního spotřebitele a konkrétní spotřebitelský úvěr.

7. Přestože v novém zákoně o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy konstruována jako relativní (tedy k námitce spotřebitele), toto neodpovídá evropskému právu, dosavadní judikatuře Soudního dvora Evropské unie, Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a vůbec smyslu ochrany spotřebitele. Soudní dvůr Evropské unie opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že evropské směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto i přes znění nového zákona o spotřebitelském úvěru soud k neplatnosti při řádném nezkoumání úvěruschopnosti přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení. Obecně je totiž kladen velký důraz na ochranu spotřebitele před vlastní neschopností splácet a s tím souvisící nutnost poskytovatelů úvěrů postupovat s odbornou péčí. Smyslem je minimalizovat rizikové úvěry a rozmáhající se zadlužování domácností se všemi nežádoucími dopady jak pro jednotlivce, tak potažmo pro celou společnost. Tímto způsobem ustanovení na ochranu spotřebitele, coby ustanovení kogentní, chrání i veřejný zájem a pořádek. Jiný výklad by nutně znamenal popření smyslu kogentní právní úpravy ochrany spotřebitele směřující k narovnání slabšího – nerovného - postavení spotřebitele vůči podnikateli a zakotvoval by nižší standard ochrany, než který zamýšlela směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, z [datum]. Článek 8 této směrnice vyložil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku z [datum] ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a zdůraznil důkazní břemeno poskytovatele úvěru stran splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a z rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Stejně tak tento závěr koresponduje s veřejnoprávní úpravou, blíže vysvětlenou v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, v němž je konstatováno, že pokud poskytovatel úvěru povinnost poruší, dopouští se správního deliktu, za což mu může [ulice] obchodní inspekce uložit pokutu.

8. Ve všech uvedených souvislostech je to tedy jedině poskytovatel úvěru, který nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, protože on je adresátem takové povinnosti. Proto je na něm, aby tvrdil rozhodující skutečnosti a navrhl důkazy ohledně splnění své povinnosti. Žalobkyně v tomto směru v žalobě uvedla, že její právní předchůdkyně úvěr žalovanému poskytla poté, co prověřila jeho úvěruschopnost lustrací ve veřejně dostupných databázích ISIR, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI; současně uvedla, že k tomuto nenavrhuje žádné důkazy. Na výzvu soudu, aby svá tvrzení konkretizovala a předložila veškeré důkazy k posuzování úvěruschopnosti, žalobkyně nijak nereagovala. K jednání se následně žalobkyně nedostavila, čímž se zbavila práva být soudem poučena podle § 118a občanského soudního řádu o nutnosti doplnění tvrzení a navržení důkazů v tomto směru. Žalobkyně tedy neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k posuzování schopnosti žalovaného úvěr splácet, a proto soud považuje z tohoto důvodu smlouvu za absolutně neplatnou. Přestože se poskytnutá částka úvěru 9 000 Kč jeví jako snadno splatitelná, je toto pouze zdánlivé, protože žalovaný se zavázal vrátit ji v krátké třítýdenní lhůtě. Pokud totiž takto nízkou částkou nedisponoval v době, kdy o ni žádal, mělo poskytovatelku úvěru o to více zajímat, odkud ji žalovaný získá za pouhé tři týdny, navíc navýšenou o poplatek a úrok.

9. Protože je smlouva od počátku neplatná, vznikla žalovanému povinnost vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru 9 000 Kč v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že tuto povinnost splnil, přitom je na něm, aby byl v tomto směru v řízení aktivní. Proto soud zavázal žalovaného k zaplacení poskytnuté jistiny. Protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a ani on se k jednání nedostavil, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení jistiny je přiměřená možnostem žalovaného. Nevrácením částky vznikla žalovanému druhotná povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení, a to ode dne následujícího po uplynutí stanovené lhůty. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobkyně byla úspěšná ohledně částky 9 000 Kč s příslušenstvím a neúspěšná ohledně částky 2 849 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tedy měla úspěch co do 76 % uplatněného nároku a neúspěch co do 24 % uplatněného nároku; její celkový úspěch ve věci tak představuje 52 %. Celková výše účelně vynaložených nákladů žalobkyně činí 2 252 Kč a skládá se ze soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů na právní zastoupení, tzn. z odměny advokáta za tři úkony právní služby (převzetí věci, předžalobní upomínka, žaloba) po 300 Kč podle § 14b odst. 1 bodu 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) této vyhlášky a z náhrady za daň z přidané hodnoty (21 %) z těchto částek ve výši 252 Kč podle § 137 odst. 3 občanského soudního řádu 52 % z částky 2 252 Kč činí 1 171 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu zavázal soud žalovaného zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce žalobkyně. Soud vyhodnotil žalobu jako tzv. formulářovou, protože žalobkyně podává opakovaně žaloby tohoto druhu a údaje v jednotlivých věcech se liší jen v označení žalované strany, datu uzavření smlouvy, jejím čísle, výši úvěru a poplatku, čísle účtu a výši žalované částky.