26 C 104/2026

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Vladimírem Tománkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 13 148 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 3 148 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 13 000,05 Kč za dobu od 19. 6. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady tohoto řízení ve výši 1 362,94 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce.

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení. Podle tvrzení žalobkyně tento nárok vznikl z titulu nesplacené části úvěru, který žalovanému poskytla právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO IČO, sídlem adresa (dále jen „původní věřitel“), na základě smlouvy o úvěru č. spisová značka ze dne datum, ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit poskytnuté prostředky spolu s poplatkem ve lhůtě splatnosti do 19. 5. 2024. Na základě dodatku k této smlouvě z datum byla splatnost sjednána na dobu pozdější, a to ke dni 18. 6. 2024. Žalovaný se zavázal spolu s jistinou vrátit i poplatek ve výši 3 000,05 Kč. Před poskytnutím úvěru právní předchůdkyně měla ověřovat úvěruschopnost žalovaného zjišťováním jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrů a lustrací v databázi dlužníků. Až poté mu byly finanční prostředky bezhotovostně převedeny na jeho bankovní účet. Žalovaný na úvěr nezaplatil ničeho a žalobkyně nabyla nesplacenou část tohoto úvěru od původního věřitele smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 6. 2025. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena. Protože žalovaný nereagoval na výzvy k úhradě dluhu a ani na předžalobní výzvu, domáhá se žalobkyně tohoto nároku u soudu podanou žalobou.

2. Žalovaný se k podanému návrhu nevyjádřil a ke své procesní obraně neuvedl ničeho.

3. K ústnímu jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila, se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto vycházel z listinných důkazů, které žalobkyně označila v návrhu k důkazu, a vzal za prokázáno, že na základě elektronické žádosti žalovaného poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč na základě mezi nimi uzavřené úvěrové smlouvy ze dne datum. Ve smlouvě její účastníci sjednali splatnost úvěru do 19. 5. 2024. V dodatku smlouvy účastníci sjednali splatnost tohoto úvěru na 18. 6. 2024. Spolu s jistinou měl žalovaný žalobkyni zaplatit také poplatek za úvěr ve výši 3 000,05 Kč. Uvedené bylo zjištěno jednak z uvedené smlouvy o úvěru a jejího dodatku, z výpisu z účtu původního věřitele. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 6. 2025, z oznámení původní věřitelky ze dne 16. 7. 2025 podané k poštovní přepravě dne 21. 7. 2025 o změně v osobě věřitele, prokázala žalobkyně svou věcně právní legitimaci ve sporu. Z výzvy žalobkyně k úhradě před podáním žaloby z téhož dne vzal soud za prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného ke splnění smluvní povinnosti vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené s původní věřitelkou a k zaplacení dluhu na nesplaceném úvěru.

4. Žalobkyně v návrhu sice uvedla, že zkoumala před poskytnutím úvěru žalovanému jeho schopnost úvěr zaplatit, avšak neoznačila žádný důkaz na podporu tohoto tvrzení, jímž by bylo prokázáno, jak se právní předchůdkyně žalobkyně zhostila své zákonné povinnosti podle § 86 odst. 1., 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebním úvěru (dále jen „zákon“). Soud měl v úmyslu žalobkyni v uvedeném směru procesně poučit u ústního jednání, ovšem svoji omluvenou neúčastí se žalobkyně sama zbavila možnosti využít tohoto poučení a odvrátit tak případný procesní neúspěch ve sporu. Soud tak neměl možnost vůbec zjistit a posoudit, zda právní předchůdkyně žalobkyně svoji zákonnou povinnost splnila a zda bylo v možnostech žalovaného poskytnuté finanční prostředky vrátit, když k tomu nebyl označen a předložen žádný důkaz. Z uvedeného důvodu dospěl soud k závěru, že tvrzená úvěrová smlouva je pro absenci splnění zákonné povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím finančních prostředků žalovanému posoudit jeho úvěruschopnost neplatná, přičemž se jedná, jak bylo dovozeno platnou judikaturou, o neplatnost absolutní podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, potažmo druhy jeho neplatnosti. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, tak výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, zejména její články 8 a 23 musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, to je povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, ve vnitrostátním právu. Pro úplnost je třeba doplnit, že je-li hlavní závazek neplatný, je neplatným také ujednání o smluvní pokutě za porušení povinnosti řádně a včas plnit splátky či dluh jako takový, jakožto závazek jeho plnění zajišťující (závazek akcesorický). Závazek k zaplacení smluvní pokuty a dalších sankcí nemůže vzniknout, aniž by platně vznikl a v rozhodné době existoval (potažmo byl porušen) závazek hlavní, smluvní pokutou zajištěny. Žaloba proto není důvodná ani v části požadované smluvní pokuty, respektive jakýchkoliv poplatků, úroků či úroků z prodlení z částky, která se ani nestala splatnou podle předmětné neplatné úvěrové smlouvy.

5. Ze shora uvedených důvodů soud posoudil nárok žalobkyně podle § 2991 o. z., jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení a nikoli jako závazek z úvěrové smlouvy podle § 2395 a násl. o. z. Žalobkyně má proto právo na zaplacení částky převedené jistiny na účet žalovaného. Soud tedy dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 10 000 Kč a v tomto rozsahu bylo proto žalobě vyhověno. V rozsahu ostatních uplatněných nároků pak nezbylo, než žalobu zamítnout.

6. Co se týká zákonného úroku z prodlení z dluhované částky, posoudil soud tento nárok podle ustanovení § 87 zákona, a nikoli podle obecné právní úpravy. V důsledku shora popsané neplatnosti úvěrové smlouvy věřiteli nárok na zákonný úrok z prodlení nevzniká a spotřebitel je povinen vrátit věřiteli pouze poskytnutou jistinu ve lhůtě přiměřené jeho finančním možnostem, kterou stanoví soud. Nárok na úrok z prodlení může vzniknout až tehdy, pokud spotřebitel tuto lhůtu nedodrží. Vzhledem k tomu, že taková lhůta dosud nebyla určena, nelze dovodit prodlení spotřebitele, a tudíž ani vznik nároku na úrok z prodlení. Soud proto žalobní návrh v této části posoudil jako nedůvodný a zamítl jej.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 362,94 Kč, přičemž tato částka představuje 52,12 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 76,06 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 23,94 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 148 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč, když advokát osvědčil, že je plátcem takové daně.

8. Aplikace § 14b advokátního tarifu je odůvodněna množstvím obdobných tzv. „formulářových“ žalob téže žalobkyně vůči jiným žalovaným podaných u zdejšího soudu (např. sp. zn.: spisová značka, spisová značka, spisová značka a spisová značka a další).

9. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., splatnost přisouzených nákladů řízení pak soud vázal k rukám advokáta v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu v Opavě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.